Byl předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Byl kancléřem prezidenta Havla. Byl podvakráte šéfem české diplomacie. Byl vicepremiérem. Výčet by mohl ještě dlouho pokračovat, ale stačí říct, čím Karel Schwarzenberg v každém případě je: Kníže.
Už několik let tuzemská média spekulují, že do příštích voleb dozajista TOP 09 nepovede. Že Karel Schwarzenberg, první a jediný předseda své strany, odejde na odpočinek. Začátkem letošního října se osmasedmdesátiletý politik podíval do kalendáře a usoudil, že možná nastal čas pozvolného odcházení. Oznámil, že na příštím sjezdu už na nejvyšší stranický post nebude kandidovat. Ovšem – pokud to půjde, chtěl by ve sněmovních volbách za dva roky vést pražskou kandidátku TOP 09.
“Z politiky ještě neodcházím. Ale řekněme to tak, nebudu dělat věci, které nepovažuji za naprosto nutné. Čas od času bych se například taky rád podíval za vnoučaty. Ale budu dělat to, co považuji za důležité a v čem se vyznám. To je například zahraniční politika, lidská práva a podobné záležitosti, kde jsem v tom opravdu pracoval tak dlouho, že vím o čem mluvím,” nastínil své plány Schwarzenberg během profilového rozhovoru pro DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz.
V prosinci oslavíte 78. narozeniny. Jak se cítíte?
Poměrně dobře. Samozřejmě, že stárnu, ale jak známo, stárnutí je jenom jedna alternativa. A do té druhé se mi ještě nechce. A pán Bůh, abych nebyl namyšlený, tak mi poslal stejný neduh jako Zemanovi. Pajdám. Ne z cukrovky, nýbrž poněvadž mám artritická kolena. Slyším hůř a hůř, ale to jsou normální věci, když člověk stárne.
Jaké bylo rozhodování o tom, přestat být předsedou a jakoby zařadit nižší rychlost?
Když vás bolí kolena, tak už běžet nemůžete, tak samozřejmě musíte snížit rychlost. Díval jsem se na kalendář podíval se, jak jsem starý. A z toho pak člověk sám musí vyvést konsekvence. Konec.
Váš rodový majetek a podnikatelské aktivity s tím spojené již dlouhodobě spravuje váš syn Jan Nepomuk. Zasahujete mu do toho někdy?
Ne, ne. Podívejte se, to bych ho jenom naštval. A nejsem už v denní styku s touto agendou, takže nemám dostatečné informace. Já jsem ostatně u jiných rodin viděl, když se starý do toho pletl mladému, tak ho pouze naštval. To nedělalo dobrotu.
Koho byste rád viděl po příštích prezidentských volbách na Hradě?
Já vám něco řeknu. Je poskrovnu kandidátů, kterým bych věřil. Nicméně někteří jsou. Ale nebudu jediného jmenovat, protože kdybych ho teď jmenoval, tak se za ním vydá smečka a do dvou let, kdy by měl kandidovat, tak ho v tom mezidobí zničí. Ani mne to nenapadne!
Budete se v tom nějak angažovat?
Samozřejmě. Ty příští kampaně budu ještě dělat, a když strana zvolí kandidáta, a nemusí to být náš straník, může přijít odněkud jinud, musí mít ale ty vlastnosti, které potřebuje mít pro hlavu státu, pak se budu za něho samozřejmě zasazovat.
Na Facebooku jste nedávno napsal, že vaši přátelé, například Václav Havel, Ivan Magor Jirous, Pavel Landovský, Olda Černý a nedávno Ladislav Kantor odešli o mnoho mladší než jste vy a že vás to přivedlo k zamyšlení. Předpokládám, že k zamyšlení o smrti. Jak vnímáte téma smrti? Jste spokojen s tím, čeho jste dosáhl?
Nikdy ne úplně. Po pravdě řečeno, ty hlavní věci se mi nepodařily, to si taky musím přiznat. Ale snažil jsem se upřímně. Některé věci se podařily, některé ne.
No, až se přijdu zpovídat, tak mi řeknou, co jsem dělal blbě. Ale řeknu vám vtip. Schwarzenberg umře a stojí před nebeskou bránou a strašně se směje. Svatý Petr na něj udiveně kouká a říká: Proč se tak řehtáš? Jsi velký hříšník. Chlastal jsi, kouřil jsi, ženy jsi miloval. Pán Bůh ti to pěkně spočítá. Schwarzenberg se pořád směje a nemůže přestat. Pak ze sebe dostane: No jo, oni ve sněmovně si pořád myslí, že spím.
Když jsme zmínili vaše přátele – Havla, Landovského a spol. – kde jste vlastně byl 17. listopadu 1989? Zhroucení komunistického režimu přišlo víceméně nečekaně, kde vás zastihlo?
Po pravdě řečeno jsem nebyl v Čechách. Tehdy jsem měl potíže dostat vízum. Naopak jsem byl s kamarády na pozvání jednoho Američana na lovu v Maďarsku. A to bylo dosti na severu a někdo ke mně k večeru přišel, že tamější se dívají na slovenskou televizi a že v Praze se něco děje. Tak jsem pospíchal k tomu hajnému podívat se na slovenskou televizi. Načež jsem hostiteli řekl, je mi líto, příští den už na lovu nebudu a vyrazil jsem zpátky domů. Když moje tajemnice požádala o vízum, tak mi tehdy ještě československé velvyslanectví vyřídilo, že bych měl vědět, že jsem v Československu nevítaná osoba. No tak jsem musel týden počkat, pak jsem se slávou projel hranici.
Jak jste to tady pak prožíval?
Intenzivně. Ale samozřejmě ne dlouho, poněvadž jsem se potom, ve sklepě jedné galerie na Novém městě, protože tam se to nedalo odposlouchávat, setkal s Václavem Havlem, který tam rokoval se svými přáteli. A tam ve sklepě jsme seděli a řekli mi, co by si přáli obstarat. Tak jsem obratem přivezl faxy, kopírovací přístroje a vše, co potřebujete pro kancelář.
Příští týden oslavíme 26. výročí změny režimu. Máme svobodu a demokracii. Jsme členy Evropské unie. Nikdy se nám nevedlo tak dobře. Vážíme si toho vůbec?
Tomáš Garrigue Masaryk, který demokracii u nás založil, jednou právem pravil: Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Nemám lepší odpověď.
David Binar
zdroj: neivlivni.cz, 13. 11. 2015
