Schwarzenberg: Prokažme solidaritu s Armény

Dvacátý čtvrtý duben je smutné výročí začátku arménské genocidy v Osmanské říši před sto šesti lety. Asi bych si na to nevzpomněl, kdyby mi to nepřipomněl ázerbájdžánský prezident Alijev. Ten totiž prohlásil, že když mu Arméni neuvolní koridor mezi Ázerbajdžánem a Tureckem, tak si ho prostě vezme. Nám starším to ovšem připomíná rok 1939, když Hitler chtěl po Polácích, aby mu vytvořili koridor mezi východním Pruskem a vlastním Německem. Právě na výročí této genocidy, která byla první v Evropě, bychom si měli uvědomit, jak je to velmi nebezpečná situace. Neboť Ázerové, po zuby vyzbrojení za peníze z ropy a plynu, by mohli Armény zase porazit a odebrat jim vše. Opět připustit vraždění Arménů, to by byl opravdu smutný pohled. A bohužel evropská solidarita s Armény je velice slabá.

Je pravda, že genocidě Arménů předcházely svého času dlouhé boje už od devatenáctého století. Osmanská říše byla v plném poklesu a rozpadu a nebyla schopná efektivně vládnout, a tudíž se taky různé národy, především balkánské, osvobodily od Turecké nadvlády. I tyto války byly doprovázeny velikou krutostí ze všech stran a nebudiž pochyby, že tenkrát trpělo také mnoho Turků. Totéž se potom stalo v Anatolii, když Arméni, kteří byli oproti balkánským národům v nevýhodné situaci, neměli žádné ucelené území, nýbrž byli roztroušeni po celé Anatolii. A například nejslavnější román týkající se Arménské genocidy, kniha pražského rodáka Franze Werfela Čtyřicet dnů: tragédie malého národa, pojednává právě o arménské menšině v dnešní Sýrii.

Ano, zajisté, i Arméni páchali vůči Turkům dost zločinů a byly to velice tvrdé boje. Nicméně to, co se stalo potom, byl bohužel začátek dlouhé řady evropských genocid. Na to bychom měli důstojně vzpomenout a postavit se za Armény, aby zase jednou nekrváceli. Bylo by to důstojné pokračování politiky Václava Havla.