Schwarzenberg: Příští prezidentské volby přenechám mladším
Jedni ho obdivují, jiní kritizují. Sedmasedmdesátiletý Karel Schwarzenberg je jednou z nejvýraznějších tváří české politické scény. Muž, který vyrůstal na Písecku, besedoval s lidmi ve Strakonicích. V rozhovoru pak vyprávěl o dětství i období kolem sametové revoluce.
Část dětství jste prožil na Písecku. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Pamatuji si, jak jsme se stěhovali z Orlíka do Čimelic, když nás Reinhard Heydrich vykázal. Auta byla dávno zkonfiskovaná, jeli jsme kočárem. Byl jsem nadšený, protože jsem seděl vedle kočího a koně byli tehdy tím, co mě nejvíc fascinovalo. A také si pamatuji ustarané hlasy rodičů, mluvili francouzsky, řešili, co bude dál. Po válce jsme se přestěhovali zpátky na Orlík, v létě roku 1946 jsme ještě byli v Čimelicích. Pak přišla špatná doba, otec Čimelice pronajal slavnému fotografovi Paulovi a my odešli.
Pamětníci v Čimelicích dodnes vzpomínají na odvahu vaší maminky, která za války s Němci schválně mluvila česky.
Zásadně. Byly jsme ostudné děti, usmívali jsme se vždycky nad jejím přízvukem, protože vyrůstala v Rakousku. Rodiče byli za války stateční. Léta jsem se pak ptal matky, jak to, že se tehdy nebála. Říkala, že celou dobu měla velký strach, ale věděla, že to musí vydržet.
Jakou řečí mluvila doma s vámi?
I na nás mluvila doma česky. Jediná večerní modlitbička byla v němčině, to bylo pro maminku moc důležité. A když nechtěla, abychom my, děti, něčemu rozuměly, mluvila s otcem francouzsky. Pro mě byla čeština vždy mateřským jazykem.
Máte v Čimelicích dodnes přátele z dětství?
Už je jich málo. Jedním z nich je Václav Vlček. Starší už ale umřeli. Ubývají hodně.
Před třemi roky urazil tehdejší premiér Petr Nečas Čimelické, když při sporu s vámi řekl, že nemluví o tancovačce právě v Čimelicích. Byl pak starostou obce na bál pozván, aby viděl, jak doopravdy taková akce vypadá. Byl jste někdy na čimelické tancovačce vy?
Nebyl. Na rozdíl od Nečase mě nikdo nepozval. A já se nezlobím, neumím totiž tancovat. Když jsme v Čimelicích žili, byl jsem na tancovačky příliš malý. Odešli jsme týden před mými jedenáctými narozeninami. Jediné, co jsem zažil, byly dožínky, které se obyčejně konaly v Rakovicích. A ty byly krásné. Pamatuji si na velký okamžik svého života, který se při nich odehrál, pil jsem poprvé pivo.
Kde se dnes cítíte nejvíce doma?
V Čechách, proto jsem se sem hned v roce 1989 přestěhoval a od začátku jsem věděl, že tu zůstanu. Samozřejmě, čtyřicet let jsem žil venku, tady to bylo ale vždy prioritou. Jednou mi volal můj přítel, rakouský diplomat. Říkal mi, že se mě pokoušel marně sehnat. Ptal se, kde jsem byl. Řekl jsem, že doma, v Praze a na Orlíku. To je pro tebe ještě doma, ptal se. Je, odpověděl jsem.
Pamatujete si první pocity poté, co jste přijel po sametové revoluci do Čech?
Byl jsem tu i předtím častěji. Přece jen jsem se chtěl podívat, co se děje na Orlíku a v Čimelicích. Později jsem měl na starosti lidská práva a tak dále. Po revoluci se dostavila velká úleva. Konečně mohu zůstat déle než na tři dny, po které mi vždy platilo vízum. Musím říct, že 29. prosinec 1989, kdy byla volba prezidenta Václava Havla a já věděl, že už je to 'na beton', byl nejšťastnější den mého života.
Získal jste zpět i zámek Orlík. Před časem se do něj vloupali zloději a odnesli historické věci za zhruba milion korun. Našli je policisté?
Některé se povedlo najít, bohužel ale ne všechny.
Máte vztah k umění, vlastníte nějakou sbírku?
Doma už ne. Než jsem šel do lidských práv a politiky, sbíral jsem moderní umění. Toho jsem se vzdal, nemám na to čas.
Není to škoda?
Je, ale uměním se člověk musí hodně zabývat, a když na to nemá čas, je konec.
Jak si nejlépe odpočinete?
Jsem teď tak uštvaný, že přijedu domů, padnu do postele a vyspím se. Když mám čas, a toho je v posledních letech zatraceně málo, čtu. Teď se ke knížkám pomalu vracím. Mám rozečtené knihy, které leží dlouho, než se dostanu k tomu, abych je dočetl.
Jaký žánr máte rád?
Nemám žádný, který bych preferoval. Ale rád čtu faktografii, dějiny mého oboru, tedy politiky, a mám docela rád básně. Na nočním stolku mám básně mého, bohužel už zesnulého, přítele Magora Jirouse.
Budete kandidovat do dalších prezidentských voleb?
Nepůjdu do toho. Pokud by se teď stalo něco nepředvídaného, člověk by musel naskočit. Když budou v řádném termínu, bude mi osmdesát let, přenechám to mladším. Do příštích voleb do Sněmovny ale ještě povedu TOP 09.
Co byste dělal, kdybyste nebyl politikem?
V mém věku bych teď byl spokojeným důchodcem, cestoval po světě, prohlížel si krásné věci, které jsem nikdy neviděl. Užíval bych si více života.
A nechyběla by vám politika?
Samozřejmě chyběla. Říkám, že politika je droga. Když ji člověk okusí, je vždy nebezpečí, že jí propadne.
Monika Filipová
zdroj: Mladá fronta DNES, 2. 2. 2015, str. 03