Schwarzenberg: Populisté nejsou ani pravicoví, ani levicoví, pouze ješitní

Čestný předseda TOP 09, bývalý ministr zahraničí či kandidát na prezidenta z roku 2013. Karel Schwarzenberg z politiky pomalu odchází, stále k ní ale má co říct. Ovšem nejen k ní. „Nám chybí konzistentnost. Úspěšnou revoluci, změnu země, musíme dělat s výdrží,“ říká mimo jiné. Co si myslí o vzrůstající nesvobodě nebo ideové vyprázdněnosti politiky? A jak jsme na tom dnes v porovnání s Rakušany, tedy se stejným národem v jiném jazyku, jak sám říká?

Jak se díváte na generaci mladých, kteří nezažili komunistický režim? Jste do budoucna optimistický?

Podívejte se, slavná báseň od Viktora Dyka popisuje, jak se narodilo malé selátko, růžové, krásné. Všechny děti si s ním hrály, dospělí ho krmili, všechno bylo báječné. Dyk popisuje ten vývoj, až skončí veršem: „A objevilo se tu zase. Počkej čuně, budeš prase.” Tedy rozumíte, každá generace nastupuje nadějně, ale pak obyčejně podléhá nějakému pokušení. Jistě, je to odlišné, to či ono. Jestli to je fašismus, komunismus nebo bezmezný kapitalismus. Ono to je docela fuk. Každá generace obyčejně podléhá nějakému pokušení a dle toho se i chová. Dokud je to selátko malé, růžové, tak jsou z něho všichni nadšení. Ale končí to právě jako u Viktora Dyka.

To zní skoro, jako by vyšlo úplně nastejno, jestli se lidé narodí za komunistů nebo dnes…

Ne, to je úplně odlišná generace. Samozřejmě, poněvadž jste generace, která ten komunismus nezažila. Vaše generace tím ale stejně je ovlivněná. Podstata totalitního režimu je, že nikoho nevynechá. Nejenom stoupence, kolaboranty, přívržence, ale i ty, kteří proti němu bojovali. Každý tu byl tím systémem ovlivněn, protože se mu člověk zkrátka nevyhnul. Chtěl-li sportovat, tak byl svazák. Všude byla nějaká organizace strany, která se člověka dotýkala. Samozřejmě to poznamenalo i odpůrce.

Dnešní generace vyrostla bez toho, tady ale zase vidím jiné chyby. Místo aby uctívali modlu Vladimíra Iljiče Lenina, tak uctívají starší modlu – mamon. To je jasně vidět. Takže uvidíme, jak se bude vyvíjet. Ale je alespoň více otevřená ve vyjadřování, není tak opatrná jako dřív. Je trošku otrkaná světem. Mladí lidé především kvůli cestování a otevřenému světu – to je samozřejmě ovlivňuje – nejsou už tak úzkoprsí. Uvidíme, kterému pokušení podlehnou oni.

Když srovnáme protesty, které proběhly 17. listopadu 2014 za symbolu červených karet, a současnou situaci, tak se zdá, že nejen studenti se už s prezidentem do jisté míry smířili a o politiku se opět zvlášť nezajímají. Necítíte za to také vlastní zodpovědnost?

Vůbec příliš lidí se o politiku nezajímá, mezi mladými lidmi obzvláště. Je to docela zajímavé, ale nepovažuji to za dobrý fenomén. Jsem bohužel dědek starý, studoval jsem před více než 50 lety v Mnichově – koncem 50., začátkem 60. let. Když jsem byl tenkrát na univerzitě, tak už začínaly ty neklidné, vzrušené, nekonečné diskuze. Řešilo se všechno možné, vznikaly nejrůznější studentská hnutí a spolky. Celé to pak vyústilo v revoluci v roce 1968. O té se tady málo ví, ale změnila celou Evropu a i Spojené státy. Byly ohromné studentské demonstrace v Paříži, v Mnichově, všude. Studenti se tehdy velmi silně angažovali a já jsem očekával, že po stejné době od pádu komunismu se budou studenti nějak angažovat… A přitom nikdo. Vidím tady velmi malé skupinky, velmi malý zájem. Prostě jsme se stali strašně sobeckými. Řešíme jenom svůj prospěch, jakou budu mít přítelkyni, se kterou pojedu na dovolenou, jestli budu mít fáro. Ale věci veřejné, o ty se nikdo nezajímá.

Podíváme-li se na prezidentskou volbu a na to, jakou jste měl a jakou stále máte podporu mladých lidí, necítíte se zodpovědný za to, že jste ji a aktivitu mladých lidí nedokázal využít i následně?

Jestli jsem ji neuměl využít? Já nevím. Byl to dostatečně velký úspěch, pro mě popravdě řečeno neuvěřitelný, neboť strukturálně byl Zeman od začátku jasný kandidát, který měl všechny trumfy v rukou. Je pravda, že mě preferovali mladší lidé, nicméně armáda důchodců, která podpořila Zemana, je stabilnější. To jsou ty generace, které vyrostly za druhé světové války a za dob komunismu. Staří lidé pak chodí pravidelně k volbám. Já jsem také zaznamenal, že mezi prvním a druhým kolem napadl sníh, a pouze v Praze mi tím ubylo 350 voličů, byli ve Špindlu nebo kdekoliv. Toto důchodci už nedělají, ty jdou ve stejném počtu k volbám.

Angažovanost, euforie a nadšení bylo, jak to tak někdy bývá, ale chyběly nové myšlenky. Ze studentské revoluce v roce 1968 v Evropě vyšlo například zelené hnutí. Tady se žádná nová myšlenka neobjevila, popravdě řečeno. Což je vlastně pozoruhodné, že od zelené myšlenky se nikde nic nového neobjevilo, žádná nová základní myšlenka. My opakujeme ty politické fráze, ta tvrzení. Vize, které pocházejí hluboko z 19. století, kdy vznikly tři hlavní politické směry – liberálové, sociální demokraté a křesťanští demokraté. Toto všechno je dnes už vyčpělé. Nemůžeme někoho lákat hesly, myšlenkami, které jsou 150 let staré. Musíme si uvědomit, jestli náhodou politické strany nenabízejí čaj ze sáčku, který byl již pětkrát vylouhován.

Jenže vy jste měl velkou podporu mladých lidí…

Jenže to bylo osobní.

To je pravda, nicméně nemáte pocit, že jste té podpory pak nevyužil?

Jak jsem toho měl využít? Ono po tom, co jsme byli poraženi, to velice silně ochablo. Lidé viděli, že Zeman zvítězil, následně skončila naše vláda, všechno bylo proti tomu. Potom zájem silně ochabl. Někteří v té době sice vstoupili do politiky, ale bylo to poměrně málo lidí.

Když jste zmiňoval nějaké možné hnutí, máte představu, jak by mohlo vypadat? Jak by mohla vypadat ta nová myšlenka?

Ani popravdě ne, ale já jsem také, jak známo, dědek starý. Já patřím k té generaci, která objevila zelené myšlení. Mám takový dojem, že jak se ten svět vyvíjí, a obzvláště u nás, že se lidé probudí teprve, až když narazí, předtím ne. Tak jako zelení se objevili opravdu až v okamžiku, kdy polovina vod byla otrávena a ze všech komínů na západě se mohutně kouřilo. Industrializace, automobily měly ve všem přednost. Najednou tak zjistili, že to už vážně otravuje život. A já mám teď takový dojem, že problém budoucnosti je pozvolné, i když relativně docela rychle pokračující, zbavení svéprávnosti člověka. Objevují se nesčetné nové zákazy, byť ve velice dobrém úmyslu ochrany člověka. Jenže to znamená, že člověk už není svéprávný. Popravdě řečeno, to už má se svobodou málo co dělat. A ono to pokračuje. Podívejte se na zákony, které probíhají, podívejte se na návrhy pana ministra Chovance a tak dále. Postupně to člověka omezuje, omezuje, omezuje, až bude jenom takové poslušné kolečko ve státním aparátu. A myslím, že to lidé nevydrží. Dokážu si to představit, až za pár let lidé zjistí, jak omezení už jsou, jak málo věcí ještě mohou rozhodovat, protože jsou chráněni v zájmu jejich zdraví, v zájmu bezpečnosti. Samý nový zákaz, zákaz, zákaz. Až to bude příliš daleko, tak doufám, že se někdo ozve. Dovedu si představit, že toto bude hnutí budoucnosti. Jako když příroda v Německu i jinde byla již valně pokažená, tak vznikli zelení.

Naznačujete tedy, že protestujeme, až když se nám něco výrazně nelíbí. Myslíte, že to je i proto, že jsme již otupělí výroky a činy některých našich ústavních činitelů, například pana prezidenta? Nemyslíte, že by ještě před nedávnem vzbudily větší odpor?

Myslím, že tahle generace moc politická není. To jde totiž vždy ve vlnách. Na západě bývala léta letoucí, desetiletí, kdy se studenti nehnuli. To je docela normální věc, to není nic výjimečného. Že se hnou, že právě studenti začínají revoluce je sice docela známé, ale není to v dějinách tak častý úkaz. Opakuje se to vždy po několika desetiletích.

Čím myslíte, že to je?

Povstání nebo hnutí dosáhne svého cíle, někteří jsou spokojení, ostatní řeknou, že se to alespoň vylepšilo. Pak najednou zase všichni ulehnou ke spánku. Později někdo jiný zase někde narazí.

Nicméně, není v České republice obecně obvyklé manifestovat víru v demokratické hodnoty. Kdybyste měl v tomto ohledu srovnat Česko s Rakouskem, kde jste dlouho žil a se kterým máte velkou zkušenost, jak bychom z toho vyšli?

Mám starou teorii, Jiří Gruša mi ji potvrdil poté, co byl velvyslanec v Rakousku, že jsme stejný národ ve dvou jazycích. Máme stejné nešvary, stejné chyby, ba dokonce stejná nadání. Tedy alespoň v té východní části Rakouska, ve Vorarlbersku a v Tyrolsku jsou trošku odlišní, tak jako „východňári” na Slovensku jsou odlišní. Ale v dolních Rakousích, v horních Rakousích jsou nám velmi podobní. Je zajímavé, že přesně ty chyby, o kterých mluvil Tomáš Garrigue Masaryk, že se musíme odrakouštit, my ve Vídni slýchali jako to naše nešťastné české dědictví. Samozřejmě jsme to nemuseli navzájem dědit, my jsme to měli od začátku oba, jenom, jak to obyčejně tak bývá, my jsme viděli jen třísku v oku souseda, ale nikoliv trám v oku vlastním. Jsou to přitom přesně ty stejné vlastnosti.

Nemyslíte, že komunistický režim nás v tomto oddálil? Nezměnilo nás to? V Rakousku je například velké členství v politických stranách a spolcích.

Ano, je tam velké členství v politických stranách, byť to klesá. V 50. a 60. letech to bylo mnohem vyšší. Nicméně členství ve straně neukazuje na zvláštní politický zájem, je to spíše prostředek ke kariéře. Rakousko bylo rozděleno podle tzv. proporc. Poté, co měli krátkou občanskou válku roku 1934 a zažili nacismus, tak přísahali, že už nikdy nesmí být, aby na sebe stříleli. A aby to fungovalo, tak vynalezly tyto proporce. Úřednické posty byly rozděleny podle proporce hlasů jednotlivým stranám. Největší část byla dána sociálním demokratům, trochu menší lidovcům a nejmenší zbývala svobodomyslným. Právě ty dvě velké strany si to pečlivě rozdělovaly. Abyste profesně uspěli, museli jste být v jedné nebo ve druhé straně. To byla pojistka na život, abyste měli kariéru. To nebylo z politického nadšení. To snad platilo ve 30. letech, v 70. letech již dávno ne. Lidé se stávali členy proto, aby například dostali byt v paneláku, který postavilo město Vídeň, což ostatně byla mimochodem záslužná práce, jak ty paneláky všude postavili. Abyste dostal na ten byt spoření ještě zamlada, tak bylo radno, abyste byli členem socialistické strany. Na druhé straně, když jste chtěli dodávat rakouské armádě, tak bylo zase radno, abyste sponzoroval stranu lidovou, a tak dále. Bylo to úplně rozčleněné. A tudíž každý byl členem strany, ne kvůli nadšení pro ni, ale prostě proto, aby člověk dostal dobrou práci, aby se dostal k zakázkám. Velmi propracovaný systém.

Myslíte, že by tedy dnes v Česku měli mladí lidé vstupovat do politických stran?

Ano, samozřejmě, poněvadž abyste udělali kariéru v politice, tak se musíte nejprve naučit řemeslo. Myšlenka, že poněvadž jsem v něčem nadaný, tak mě strana poprosí, abych byl jejím členem, to je pouhá iluze. To si musíte odpracovat, v buňce, v obvodě, pomalu se vypracovat nahoru. Můžete na to jít také jinak, kdybyste chtěl být v Sociální demokracii, můžete udělat kariéru v odborovém hnutí, u ODS zase v nějakých hospodářských uskupeních. Musíte se ale v nějaké organizaci to řemeslo, dělat politiku, naučit.

Což je někdy velice nudné. Správně se říká, že pro úspěšnou kariéru v politice musíte mít inteligentní hlavu, ale především železný zadek. Poněvadž musíte vydržet nekonečné schůze, později v parlamentu, ale i na lokální úrovni, v místní organizaci třeba pro Prahu 6. Tam se nekonečně něco řeší a než se něco prosadí, to jsou hodiny zoufalství. A tudíž se do toho mladí lidé neradi pouštějí. Místo toho, což bych také někdy radši udělal, jdou s nějakou holkou do kina, plavat nebo na večeři. Začátky v politice jsou tvrdé a nudné, neboť tříhodinová diskuse na obvodním zastoupení, jestli se právě tento bod jednání má věnovat tomu či onomu, jestli se u jednosměrky má otočit směr nebo podobné věci, to není velice záživné. Tím ale musíte projít, v tom se naučíte jak vyjednávat, jak se prosadit a tak dále.

Je podle vás členství v politických stranách dobré také pro rozvíjení občanské společnosti?

Ano, stejně jako členství v jiných organizacích. Sám o sobě mnoho nedosáhnete. Občanská společnost spočívá na nejrůznějších iniciativách a spolcích a také samozřejmě na politických stranách. Dokonce to jsou ty nejdůležitější spolky, to nesmíte opomenout. Základní buňka strany na Vinohradech má ale stejné oprávnění jako tamější ochránci přírody nebo přívrženci zachování památek z Klubu za starou Prahu. To všechno dohromady je občanská společnost. Politické strany k tomu patří, tak jako k tomu patří různá uskupení věřících, katolická akce, charita nebo diakonie. To všechno je také část občanské společnosti.

Ovšem tak jak jste říkal, je těžké nadchnout mladé lidi pro staré ideje. Není právě problém ten, že ti nejschopnější a nejtalentovanější mladí odcházejí často studovat do zahraničí, odkud se pak ale následně nemusí vrátit?

To je velký problém. Bohužel je to pravda a my se zase zoufale bráníme, aby snad nějaká zahraniční chytrá hlava nepřišla k nám: „To tedy ne, to by nám tak chybělo, aby se tady nějaký přivandrovalci usadili.“

Dá se s tím vůbec něco dělat? Dají se ti mladí, kteří odcházejí, přimět k tomu, aby zůstávali nebo se možná spíše vraceli?

Když tady budou mít možnost a prostor na to udělat kariéru, tak tady zůstanou. Samozřejmě bude ten či onen, kterému se zalíbí ve Švýcarsku či v Kanadě, budiž. Ale to je stejné jako v jiných národech. Většina se ráda vrací domů, ale musí mít také příležitost se tady rozvíjet. Když vidí zacházení našich úřadu s nimi, které je o tolik horší než v zahraničí, tak radši zůstanou venku.

A myslíte, že ten prostor, ta příležitost, tady je?

Je, ale mohlo by to být lepší. Ale v zásadě tu je. Samozřejmě, nekonečné formuláře, než si založíte firmu, registrujete a můžete jí vést, to je trošku obtížný úkol.

Máte pocit, že se u nás najde nějaká sdílená hodnota, kterou Češi vyznávají společně napříč generacemi?

Co je to hodnota?

Něco, čeho si váží, nějaká idea?

Nejsme v tom velmi výrazní. Tomáš Halík právem říkal, že Češi nejsou naprostí ateisté. Říká, že věří v „něcismus”, věří v něco. Věří v to, že tam nějaká vyšší moc bude. Říká se, že s tou českou zemí by se mělo něco udělat, aby se ty věci tady změnily. Ale že zrovna já bych to měl dělat, to nikoho nenapadne. Taková typická česká formule: „Ono by se to muselo udělat.” Já jsem pana „Ono” ještě nikdy nepotkal. Tudíž se spousta věcí neděje, poněvadž to má dělat pan „Ono”, ale ten tu není. (smích)

Zmínil jste profesora Halíka, který pro The Student Times (TST) mluvil o tom, že jsou studenti rozdělení ve svých zájmech. Někteří jsou více občansky angažovaní, jiní jen tak plují po povrchu života. Souhlasíte s tím?

V každé společnosti je jenom menší část opravdu angažovaná. To není jen u nás, to je všude na světě. Jsou samozřejmě společnosti, kde jsou lidé zvyklí si věci dělat sami. Já se pamatuji, to bylo před 40 lety, jak jsem byl pozván do Kalifornie Judge Clarkem, což byl bezpečnostní poradce Ronalda Reagana, který měl ženu z Opavy. Tak jsem tam u něho v Santa Barbaře byl. A on mi tam řekl: „Snad tě to bude zajímat, ale dneska tu máme zakládací shromáždění budoucího národního parku.“ To mě zajímalo. Shromáždili se tam občané z okolí Santa Barbary a diskutovali o tom, kde konkrétně by park měl být, jaký by měl mít rozsah a co pro to každý z nich udělá. Když má být národní park u nás, řekne se: „Státe, udělej to!” Vrchnost ať to udělá za nás. To je zásadní rozdíl v myšlení, pánové.

Petr Pithart v rozhovoru pro TST zase říkal, že věří, že kdyby mělo jít do tuhého, tak by se jak ti aktivní, tak ti méně aktivní studenti, kteří tedy jen tak plují po povrchu života, dali dohromady. Souhlasíte s tím?

Podívejte se… Jo. Ale jak jsem dědek starej, bohužel dokonce starší než Petr Pithart, tak vám něco řeknu. Byly okamžiky, které jsem zažil, třeba v roce 1945, při nichž lidé všude povstali proti Němcům, panovala ohromná euforie. Pak to pokleslo a únorem jsme se už nechali převálcovat bez většího odporu. Také jsem tady byl v roce 68, což také považuji za euforii, každý byl nadšený. V letech normalizace ale bylo ticho po pěšině. Pamatuji si taky na roky 1989–90, na Špalíček, všechno velmi hezké. A sotva byl Havel na Hradě, tak to bylo vyřízené, lidé se obrátili a začali dělat něco úplně jiného. Nám chybí konzistentnost. Úspěšnou revoluci, změnu země, musíme dělat s výdrží. Jak jsem říkal, pro politiku potřebujete železný zadek, ne nadšeně mávat praporem nebo vniknout s kolegy do budovy ústředního výboru komunistické strany a tam všechno rozmlátit. To nepomůže. Potřebujete dlouhou dobu, aby se věci daly opravdu do pořádku. A to nám chybí.

S tím ale souvisí, jak se politikům daří komunikovat nejen s mladými lidmi a vysvětlovat jim svou politiku. Myslíte si, že jsou v tomto úspěšní?

Někteří ano, někteří ne. To nemůžete říct „politici“. To je s prominutím blbost, politici jsou velmi různí. Jsou politici, kteří umějí lidi oslovit. Samozřejmě, umí to například prezident Zeman, který oslovuje spíše starší, ale umí lidi oslovovat a motivovat. Uměl to svého času Klaus. Já jsem taky někdy to štěstí měl. Byli právě různí, kteří to štěstí měli, to je naprostá pravda.

Mířil jsem především na ty mladé, na jejich vstup do politických stran… Podívejte se, při nejlepší vůli se již bohužel nemůžu označit za mladého člověka. Takže já nemůžu říci, kdo oslovuje mladé lidi. To vy byste mi měli říct. To je, jako byste vy mi vykládali to, co já teď zažívám, jaká je to bolest chodit, když máte artritická kolena. Vy uběhnete klidně 10 kilometrů, o tom nemáte tušení. Takže račte, prosím, vy říci, kdo z českých politiků vás vůbec oslovuje, já bohužel už ten mladý člověk nejsem, takže by byla blbost, kdybych o tom mluvil.

Sledujete třeba Dominika Feriho, jak se jemu daří s mladšími komunikovat?

Ano, znám samozřejmě Dominika Feriho. Některé části lidí oslovuje, ano, sám je přece ještě dosti mladý.

Ale i vy přece stále oslovujete velkou část mladých lidí…

Bohudík, já ale také nevím proč. Upřímně nevím. Hlavní mojí vlastností celý život byla zvědavost. Já jsem vždycky zvědavý. Takže se rád bavím i s maturanty, protože od nich já rád něco uslyším. Nechci jim kázat, já se spíše zajímám, co oni mi říkají.

Řekl bych, že pro mnoho lidí můžete být zajímavý tím, že jste konzistentní.

Podívejte se, když jste tak staří jako já, tak vám mizí paměť. A nezbývá vám nic jiného než vždycky říkat pravdu, protože už si nepamatujete, co jste řekli naposled. Takže dobré je držet se pravdy. Velmi prostě. Není možné lhát, když se pak člověk prořekne při příští příležitosti. (smích)

Na druhou stranu, nebojíte se, že tak jako velká část společnosti i mladí lidé v poslední době více berou za svá velmi jednoduchá, někdy až nebezpečná řešení?

Jaká jednoduchá, nebezpečná řešení?

Populistická, řekněme…

Ona to zase taková věda není. My jsme od Němců podědili jednu věc, jak nás vychovávali. Máme iluzi, že když je něco složité, tak je to lepší. Není to pravda. Vezměte si vědecký časopis nebo vědeckou knihu německou, anglickou a francouzskou. Aby německá kniha byla brána vážně, musí být poznámkový aparát alespoň dvakrát tak dlouhý jako vlastní text. Znám brilantní texty velkých anglických myslitelů a až snad na úplném konci je pouze uvedeno, odkud je převzat jaký citát. To je úplně jiný přístup. A my jsme se naučili od Němců, kteří nás v mnohém ovlivnili, že bereme vážně jenom věci složité. Například neumíme napsat vědeckou práci s velkým humorem, což je potěšení především anglických vědeckých prací. U nás „to přece není seriózní“.

A populismu se tedy nebojíte?

Vždy. Víte, populisté jsou hnáni hlavně vlastní ješitností. Což zjistíte, když naše populisty delší dobu pozorujete. Já jsem měl velmi moudrou matku, bohudík. Zažila důkladně celé dvacáté století. Když jí bylo 9 let, byla ještě představena císaři Františku Josefovi. Když umírala na Štědrý večer 1988, zažila nacismus, komunismus,… Měla čest se seznámit jak s gestapem, tak s StB, znala Churchilla i Jana Masaryka, většinu politiků. A ona byla, popravdě řečeno, velice proti tomu, abych šel do politiky. Znala nebezpečí, která se v ní skrývají. Nicméně když viděla, že mně v tom nemůže zabránit, několikrát mi říkala: „Víš, já jsem to 20. století sledovala. Já jsem ty lidi znala. Věř mi, největší blbosti a největší zločiny se neděly kvůli prachům či kvůli sexu, ale vždy kvůli ješitnosti.” A to je zlatá pravda. Populista se chce vidět, jak stojí v čele davu a jak mu všichni tleskají. A udělá pro to vše. Populismus není ani pravicový, ani levicový. Každý využívá nástroje, fráze nebo hesla z obou stran. Například lidi tvrdí, že nacismus byl pravicový. Houby, Hitler sám velice dobře věděl, proč ponechal ve jménu strany „národně socialistická”. Jednou řekl to a jednou zase ono, prostě aby lichotil všem. A všichni populisté, včetně těch, se kterými máme my teď čest, sahají doprava i doleva, udělají cokoliv.

Nemyslíte, že v české společnosti chybí právě takový politik, který by řekl například o uprchlické krizi: „Není žádné jednoduché řešení, ale musíte nám věřit, společně to zvládneme,” a pokusil se lidi sjednotit místo opaku?

Některé politiky tohoto ražení ještě máme. Není jich mnoho, ale přece nějací jsou. Tak úplně zoufalé to není. Jedním z nich byl například Petr Pithart, kterého jste předtím zmiňovali, i když měl jen poměrně krátkou politickou kariéru. Byl velmi slušný, rozumně věci vysvětloval.

Ten už ale v politice aktivní není…

Ten ovšem prohrál s jedním velkým populistou, který se pořád ještě ozývá. A u něho je ta ješitnost donebevolající.

Momentálně tady tedy není žádný takový politik, který by řekl lidem, že například ona uprchlická krize je problém, ale společně ji zvládneme?

V tomto problému musím neskromně podotknout, že jsem to říkal několikrát. Že je to zvladatelný problém, ať nejsme hysteričtí. Evropa zvládla během posledních 40 let mnoho miliónů různých imigrantů z celého světa a zvládla to docela dobře. My jsme se slavně popasovali se všemi lidmi, kteří nebyli stoprocentně stejní jako my. Přihlíželi jsme, jak nám Němci odvezli a zabili Židy, pak jsme s radostí vyhnali a zabili zase Němce, pak jsme se nesnesli se Slováky a konečně jsme měli tento stát sami pro sebe. Chováme se tak, jak chováme. V západní Evropě máte v podstatě v každém státě více odlišných lidí. I když se podíváte třeba do sousedního Rakouska, kolik uprchlíků tam už v druhé, třetí generaci žije – z Jugoslávie, z Turecka,… A zvládají to bezvadně.

To je pravda, ale nejde ani tak tolik o fakt, jestli to zvládneme. Jde o to, že lidé mají strach a téměř nikdo se je nesnaží uklidnit.

Bohužel strach panuje, což je ale opravdu odpovědnost vysoce postavených politiků, kteří doopravdy straší. A zní to tak, jako kdyby bylo 16. století a Turci stáli před Novými zámky na Slovensku, aby vtrhli přes Bílé Karpaty na Moravu a do Čech. Tady ty hysterické výroky, to je čistý populismus. Já si vydělám na tom, že naženu lidem strach. Což je ovšem jeden z nejstarších nástrojů populistů tohoto světa. Musíte objevit spiknutí, které ohrožuje národ. „Objevili” židozednářské spiknutí a vedlo to až k holokaustu. Teď je to islámské nebezpečí, přičemž ani náměstí Míru byste všemi muslimy v této zemi nenaplnili. V Rakousku je to přitom druhé největší náboženství. My jsme v tomto příkladně pitomí. A konkrétní lidé za to nesou odpovědnost. Je to tak, bohužel. Matka měla tedy zase pravdu, z ješitnosti se chtěli jevit jako zachránci národa. Prd.