Schwarzenberg: Na Ježíška věřím pořád

(rozhovor byl editován)

Karel Schwarzenberg o tom, jak se málem narodil při mši, jak se v zimě mrzlo na orlíku a taky jak se správně dělá štrúdl.

Zaznamenání rozhovoru s Karlem Schwarzenbergem, aristokratem, českým politikem a šarmantním mužem, který vám starosvětsky políbí ruku a s nenucenou samozřejmostí pomůže do kabátu, se spíš než běžné novinářské práci podobá kriminalistické identifikaci.

Knížecí vyprávění volně přeskakuje staletí tam i zpátky, neboť všude tam na té časové ose žili jeho příbuzní. Koho to však měl na mysli, když zabrousil do třicetileté války? A kdo byl nejstarší syn arciknížete Františka Ferdinanda a proč by krucipísek měl zpívat české koledy? Popáté přehrávaný záznam z diktafonu vám, po pravdě, moc nepomůže. Stejně si u toho připadáte jako žáček, co se nestihl připravit na hodinu dějepisu.

Vaše maminka byla Rakušanka, z rodu Fürstenbergů. V čem se liší rakouské a české Vánoce?

Je to prakticky stejné. Jenom Rakušané mají méně koled než my. K tomu vám řeknu půvabnou historku. Maminka tedy byla původem Rakušanka, ale její otec, můj dědeček, byl zdejší. Narodil se ve Fürstenberském paláci na Malé Straně, dneska je tam polské velvyslanectví. Uměl, jak svého času říkal, oba „jazyky zemské“ perfektně. Byl c. k. velvyslanec, věrný služebník svého císaře. S republikou mu to už moc nesedělo, zůstal v Rakousku, kde pak i zemřel. A jeho nejmladší syn, tedy můj strýc, který zemřel teprve před šesti lety, vyprávěl, že když se moje matka provdala, jeli ji na Orlík navštívit. Jelo se vlakem, přejely se hranice – a najednou dědeček neuvěřitelně ožil. Začal mluvit s konduktérem, živě debatoval s pasažéry – a strýc teprve tehdy zjistil, že jeho otec je vlastně doma tady! Což ho překvapilo, netušil to, celý život s ním žil poblíž Salcburku, ve Stroblu – a až v tom vlaku mu došlo, že on je doma v Čechách, že vyrostl na Malé Straně a na zámku v Lánech. Taky když jsem se jednou starého kočího Dragouna na Orlíku ptal, kterého z hostů rodičů míval nejradši, řekl: „Vy to nevíte? Samozřejmě vašeho dědečka! Poněvadž byl velmi otevřený, používal jasné výrazivo, uměl bezvadně česky a moc rád si s lidmi povídal.“ To jasné výrazivo jsem od dědečka možná podědil.

 Můžeme se ještě vrátit k těm koledám?

Jo. Rakušané nemají tu kulturu koled jako my. Tedy jsou i tam vánoční písničky, některé hezké, včetně nejznámější vánoční písně světa Tichá noc. Ale české koledy jsou líbezné. Já je miluju. Vzpomínám si, že jsme vždycky na Štěpána chodívali s otcem do českého kostela, kde se zpívaly koledy. A jednou tam tak stojím a slyším poblíž zpívat nějaký hluboký, povědomý mi hlas. Jenže na rozdíl ode mě neuměl jenom první sloku, nýbrž u všech koled všechny sloky. Opatrně jsem se otočil. A ejhle, koho tam nevidím stát v takovém krátkém zimním kabátku – byl to strýc Maxmilián z Hohenbergu, nejstarší syn arciknížete Františka Ferdinanda, toho, kterému sebrali Konopiště. Po mši svaté se pozdravili s otcem. A já se strýce jako zvědavý nezbeda zeptal: „Ty, Maxi, proč chodíš k nám do kostela?“ Skoro se na mě obořil: „Ty jsi ještě pitomec blbý. Já přece s českými koledami vyrost, miluju je. A kde je mám dneska zpívat, když ne tady?“ Uměl je opravdu všechny, to jsem žasl tedy. Jeho maminka byla Žofie rozená Chotková.

 Zpívaly se koledy u Schwarzenbergů?

No, moc ne, poněvadž my nejsme muzikální rodina. Jenom když se rozsvítil vánoční stromeček, tak se před jeslemi zazpívalo Narodil se Kristus Pán.

Na půlnoční jste chodili do kaple na Orlíku?

Kaple tam byla. Ale na půlnoční se vždycky šlo nahoru do Starého Sedla, do farního kostela svatého Prokopa. Na svátky velikonoční i vánoční se chodilo tam.

Vzpomínáte na nějaké Vánoce obzvláště rád?

Já vlastně vzpomínám na všechny rád – vždycky to bylo hezké. Na Orlíku, když jsem byl ještě kluk, i potom ve Stroblu u babičky. Svého času i na Murau, když naše děti byly ještě malé. Murau leží ve Štýrsku, jsou tam nádherné hory, krásný gotický kostel, kam se šlo na půlnoční. A jednou, už před desítkami let, jsme kvůli zdravotním problémům mé ženy zajeli o Vánocích na ostrůvek u Keni. Byl tam hezký hotýlek, velké horko. Člověk se o Vánocích koupe, je to nezvyklé.

Jak se za váš život měnily vánoční oslavy?

U nás v rodině moc ne. Ale jakmile vylezu z baráku, vidím to všude, jak se toho úplně zmocnil kommerz. Mně to jde na nervy. Jsem naštvanej, když jdu kolem obchoďáku a z tlampače slyším koledy. To se nesluší. To je pro mě nestydaté využívání krásné písně. Místo abychom se zamysleli nad jeslemi ve stáji, kde se náš Pán Ježíš Kristus narodil, jde jenom o kšeft. Vánoce, jak se dneska veřejně slaví, mě nekonečně štvou. Opravdu.

Pociťujete i o svátcích úbytek dobrých mravů?

Na to už jsem si zvykl.

Našel jste někdy pod stromečkem nějaký nezapomenutelný dárek?

Ty nejlepší dárky jsem dostal těsně před Vánocemi, dokonce dvakrát.

Syn i dcera se narodili v polovině prosince. Bylo naopak něco, co jste si moc přál, ale nikdy to pod stromečkem nebylo?

Byly doby, kdy nebyly prachy, takže se zkrátka leccos zpozdilo. Jako každej normální kluk jsem si třeba moc přál kolo. A to jsem dostal, až když jsem šel do školy. Prostě tak to chodí, že člověk nemůže mít všechno hned.

 Věřil jste na Ježíška?

 No samozřejmě!

A dokdy?

 Dodneška. Já na Ježíška věřím pořád.

Psával jste mu jako kluk dopisy?

Ano, prosím, psával.

Česky, nebo německy?

Česky samozřejmě. Podívejte se, my jsme odsud odešli pár dní před mými jedenáctými narozeninami. A v rodině jsme normálně mluvili česky. Takže jsem se pochopitelně i na Ježíška obracel v českém jazyce.

Jaké bývaly Vánoce, když jste ještě žili na Orlíku?

To byly krásné Vánoce. Předně ten nádherný kraj. Tehdy, v mém dětství, bylo taky nějak mnohem víc sněhu, všechno si pamatuju zasněžené. Ovšem taky si pamatuju, jak strašně jsme byli pořád zmrzlí, poněvadž zámek se nedal vytopit. Topilo se jen v pokojích, ale třeba chodby byly příšerně studené. Takže po pravdě řečeno, když jsme po Vánocích jeli do Prahy do bytu, docela jsme tomu byli rádi. Vlastně celé mé dětství na Orlíku se tam od listopadu pravidelně mrzlo. Ale jinak to bylo nádherné. Maminka velmi pečlivě dbala na přípravy, strom byl až ke stropu, překrásně vystrojený, každý dostal své dárky. A byla ještě druhá velká nadílka, kdy dostávaly dárky děti zaměstnanců i zaměstnanci.

Je pravda, že se nejdřív nadělovalo služebným, až potom rodině?

Snad to bylo takto. Ale po pravdě, kdo byl první, si už nepamatuju. Jaké dárky jste dával vy rodičům? Podle toho – nějaké malování a podobně. Ale já byl strašnej nešika. Dodnes jsem velkej nešika opravdu na všechno. Takže ty moje dárky nebyly žádná sláva.

Dodržovali jste nějaké staré rodinné vánoční zvyky?

Nějaké zvláštní zvyky jsme tedy neměli. Otec většinou četl vánoční evangelium, zazpívalo se Narodil se Kristus Pán a Nesem vám noviny... Nic zvláštního.

Žádné věštebné rituály? Nerozkrajovali jste jablka? Nelili olovo? Neházeli střevícem?

Ne. Olovo se u nás lilo, ale až na Silvestra. Nikdy ne o Vánocích.

Jedli jste potraviny, kterým se připisuje magická moc? Med, česnek, luštěniny, vánočku – všechno, co kyne, co zvětšuje objem, podle pověry přináší peníze.

 Ne. U nás na takové věci nikdo nevěřil.

Lišily se ještě něčím Vánoce u Schwarzenbergů od těch u pana Nováka?

Zásadně velký rozdíl tedy nebyl. U nás se samozřejmě velmi dbalo na chování u stolu, rozumělo se samo sebou, že se budeme chovat způsobně. Co se týče jídla, na Štědrý den jsme mívali k večeři černého kapra, otec a já jsme na tom trvali, že musí být černý kapr – ženská část rodiny to měla méně ráda. Já černého kapra miloval. A potom býval jablečný štrúdl. A je-li jablečný závin dělán se správnými, totiž ještě kyselými jabky, nesmějí býti mdlá, a je-li poctivě vytahován, tak je to dodnes pro mě něco výtečného. Takže žádný přepych, jak vidíte. Neboť Štědrý večer byl ještě postní den.

Dodržovali jste půst přísně?

No... omezeně, ale přece. Hlavně za války to tedy nebyl problém. A na Hod boží vánoční se zase zpravidla prosadila maminka, která milovala Anglii, částečně tam jako dcera velvyslance vyrostla, měla skotskou babičku. Taky rodinný jazyk mezi ní a jejími sourozenci byla angličtina. Takže na Hod boží býval podle anglického zvyku turkey, krocan. Někdy byl předkrm, potom krocan a nakonec ještě anglický vánoční plum pudding.

Mívali jste na svátky zvěřinu z vašich honiteb?

Často, ale o Vánocích to nebývalo.

Lovil jste zvěř později i vy sám?

Samozřejmě že jo. Já jsem dodnes lovec... nebo... vlastně dnes už sotva. Ale býval jsem. Na lov se nesmíte dívat městskýma očima. Slavný profesor Konrad Lorenz, jehož jsem bohudíky ještě docela dobře znal, říkával, že člověk je oprávněn zabít všechno, co sežere. Poněvadž to je chod přírody. Já zase jednou skončím jako potrava červíků. (rozesměje se) My jsme nevyrostli ve velkoměstě, kde se smrt vytěsňuje, ale na venkově, kde i malé dítě ví, že smrt k životu patří. Ať je to zabijačka, nebo lov – je to prostě něco normálního.

Jak jste to měl s rozjímáním o adventu?

No... já jsem na rozjímání nikdy moc nebyl. Ale rádi jsme o adventu chodili s matkou na roráty (ranní mariánské mše v době adventní). Vlastně mě dost mrzí, že dneska už toho nejsem schopen, poněvadž jsem uštvanej. Ostatně já jsem se během rorát skoro narodil. Matka byla zrovna v Emauzích, bylo to, ještě než to rozflákali, na rorátech – a najednou jsem se hlásil. Šlo to rychle. Tak prchla do porodnice v Rooseveltce a v devět hodin už jsem byl na světě. Takže moc nechybělo a narodil jsem se při mši.

Vaše maminka musela být pokroková žena. Aristokratky přece tehdy rodily doma.

Ano, taky můj otec se ještě narodil v Čimelicích na zámku. Ale matka byla na svou dobu velmi pokroková žena, silně pod anglickým vlivem, důvěřovala víc řádným klinikám než porodním bábám. Taky už jako asi dvacetiletá získala řidičák.

Wikipedie o vás píše, že když jste studoval ve Vídni, čile jste se„věnoval kavárenskému životu“. Nepatřila k tomu i nějaká vzpoura proti rodinným rituálům, třeba i těm vánočním?

Ano prosím, je to pravda – já jsem celý život typický kavárenský povaleč. A bouřil jsem se proti ledasčemu, ale proti Vánocům nikdy. Nemůžu ale říct, že by mi někdy nešly na nervy. Stejně jako mi někdy jdou na nervy všichni lidi.

 Když jsme u těch nervů, jaké to byly Vánoce v roce 1948, kdy jste přišli o majetek a o domov?

Slavili jsme je ve Stroblu u Salcburku u babičky Fürstenbergové. Babička byla opravdu moc milá. Připravila nám krásný stromeček, ale bylo to po válce, takže moc toho k darování nebylo. Byli jsme šťastní, že jsme u ní. Taky tam byl strýc Jiří, nejmladší bratr mé matky. Bylo to vlastně jen pár dní poté, co jsme odsud museli odejít. Z Orlíka jsme sice vyjeli druhého prosince, nejdřív do Prahy, pak železnicí na hranici – ale vrátili nás. Velmi dobře si pamatuju, jak jsme seděli na nádraží v Dolním Dvořišti a čekali, až pojede vlak zase na opačnou stranu. Jak si nejmladší sestřička hrála s prázdnými flaškami od piva. Jak byla matka nervózní, jak kouřila jednu cigaretu za druhou. Po třech dnech jsme pak konečně dostali nějaké další razítko. A dva dny nato jsme konečně vycestovali. V Salcburku na nádraží nás vyzvedl přítel mého strýce a odvezl nás do Stroblu, kde jsme pak žili pět let, až do babiččiny smrti.

Stýskalo se vám?

Stýskalo se mi strašně. Nevíte, co to znamená, opustit domov v tomhle věku. Nebyl jsem ještě dospělý, abych to rozumem zpracoval. Taky každý sen, který se mi zdál, ať byl o čemkoliv, se ještě dlouhé roky odehrával v krajině poblíž Orlíku.

Kolikrát v historii byla vlastně vaše rodina vyvlastněna?

Ach... Pokud si to správně pamatuju, tak sedmkrát. První s tím začal v 16. století Karel V. po šmalkaldské protireformační válce. Pak to byl Gustav Adolf během třicetileté války, taky za napoleonských válek, no... každej se snažil. Pak přišla pozemková reforma, první republika, konfiskoval taky Hitler, komunisti na to měli speciální zákon, lex Schwarzenberg. Takže jsme si toho zkrátka užili.

Ovlivnilo to váš vztah k majetku?

U mě ano. Protože já jsem vyrost, jak se tehdá říkalo, ještě jako majorátní pán – a najednou nebylo nic. Někdy mi vztah k majetku můj syn, který je větší hospodář než já, taky právem vyčítá. Ale já jsem k hmotným statkům zkrátka nikdy vřelý vztah neměl. Majetek přichází a odchází. Postrádá stálost. K tomu mám jednu vzpomínku: potkal jsem ve Vídni někdy v šedesátých letech Jana Wericha. Werich býval levicový člověk, můj otec byl opravdu konzervativní, nicméně se kdysi sblížili, možná i pod vlivem nacismu. No a Werich mi vyprávěl, že po únoru ’48 měl pocit, že by se měl s otcem setkat, osobně mu ho prý bylo líto. Tak se opravdu potkali v nějaké kavárně. Ale když Werich otci víceméně kondoloval ke ztrátě majetku, můj otec se na něj obořil: „Co to tady kecáte za blbosti! Majetek přichází a odchází. To patří k dějinám. Pro nás to není nic nového.

Ale copak vy nevidíte, jak se naše země řítí do zkázy?“

Werich mu to prý tehdy nevěřil. A otcova slova se brzy potvrdila.

Značnou část rodinného jmění vám vrátili – dopřáváte si teď víc luxusu?

Nějaké značkové zboží, to mně moc neříká. Ano, kupuju si dobrá vína, taky dobrou whisky, slivovici, to mám rád. A teď, pokorně řečeno, jsem přešel na další luxus. Jak jsem starej a bolí mě záda a kolena a všechno, tak už nevydržím dlouho stát. Takže když někam letím, koupím si business class, poněvadž je tam rychlé odbavení, nemusím stát v té frontě. Ale to jsem se rozhodl až letos poté, co jsem na vídeňském letišti čekal na odbavení tak dlouho, že jsem se pak do letadla dobelhal už úplně zničenej.

Míval jste vždycky rád koně...

... já jsem dokonce jako dítě měl sen vyhrát Velkou pardubickou. Byl to jeden z mnoha snů, které se mi nesplnily. Koně už dávno nemám. Vlastně moje koně doplatili na lidská práva. Totiž když mě zvolili tím předsedou helsinského výboru pro lidská práva, musel jsem jezdit všude možně a koníček byl zanedbáván. A když máte koně, musíte se s ním denně aspoň hodinu projet. Takže jsem koníčka i sedlo daroval. A dneska bych řekl, že tahle kapitola je už uzavřená. Pětadvacet let jsem teď dělal úplně jiné věci. Už nemá smyslu se k tomu vracet.

S kým budete letos trávit Vánoce?

Doufám, že se ženou, a doufám, že taky s nějakými dětmi. Aspoň někoho z nich bych chtěl uvidět – kluky snad uvidíme. Dcera ale bude s pěti vnoučaty v jižní Africe, její manžel tam právě točí film. Všichni tam za ním letí – tak co mám dělat?

Nejsou Vánoce vlastně jenom krásné divadlo, které se reprízuje už dva tisíce let?

Já vám něco řeknu: právě divadlo je to jen pro toho, kdo si neuvědomí podstatu toho svátku – narození Spasitele. Když tomu někdo nevěří, když to vidí jenom jako nějakou báchorku, tak celé Vánoce ztrácejí smysl. A pak se zvrátí právě v svátky pozlacenýho papíru a humbuku kolem. Ale Vánoce jsou důležité právě spíše jako okamžik ticha a zamyšlení.

Co byste si přál letos najít pod stromečkem?

Bral bych čtrnáct dní volna navíc. Nic víc nepotřebuju.

Kdybyste si mohl přát k Vánocům nějaký politický dárek, co by to bylo?

To přenechám Pánubohu.

Přál byste si ještě být prezidentem?

Zaprvé to není reálné. Máme prezidenta a ten nám tady bude ještě čtyři roky vesele vládnout. A já už jsem příliš starej, abych do toho šel znovu. Bylo to jednou možné, zmeškalo se to, konec. Ale má to i své výhody, že jsem se prezidentem nestal. Můžu jít do jakékoliv hospody a nemusím mít u toho doprovod. A když si dám třetí pivo, nikdo to nesleduje.

Co pro vás dneska vlastně znamená být šlechticem, znát své předky do 12. století?

Ale pro mě to není nic zvláštního. Od narození to jsem. To je, jako byste se holky zeptala: „Jak se cítíte, když jste brunetní nebo blonďatá?“

Nezdůrazňovali vám rodiče, že je vaší povinností neudělat předkům ostudu?

To nám právě namlouvali, to byla podstatná část naší výchovy. A měli pravdu. Tedy vážně řečeno: každá výhoda, kterou člověk má, může to být jméno, může to být inteligence, krása, nějaké zvláštní nadání, ho zavazuje, aby ji oplatil službou. To na paměti mám.