Dnes ráno vyrazí Václav Havel na svou poslední cestu na Pražský hrad. Pouť jeho rakve z Pražské křižovatky na Hradčany organizuje manželka Dagmar, několikasetmetrový převoz s vojenskými poctami z Loretánského náměstí na Pražský hrad má na starosti Václav Klaus. U prezidenta se zároveň scházejí jména státníků, kteří se zúčastní pátečního pohřbu v Chrámu sv. Víta – dorazí Nicolas Sarkozy, Hillary Clintonová, vyloučen ještě není ani příjezd Baracka Obamy. O tom, jak se Havel choval právě ke světovým politikům, o jejich přátelství a státním pohřbu hovoří v exkluzivním rozhovoru pro HN vicepremiér a někdejší exprezidentův kancléř Karel Schwarzenberg.
Není paradoxní, že Havlův pohřeb režíruje jeho úhlavní rival Václav Klaus?
To patří k mnoha groteskním situacím. Havel je mistr absurdního divadla a zrovna tohle je spojené s velkými absurditami.
Myslíte, že se na obřad dostanou i lidé, které by si tam Havel přál?
To doufám! Ale já za to nezodpovídám, to je hradní protokol. Slyšel jsem, že to bude jen na pozvání... Samozřejmě že je spousta lidí v zemi i v zahraničí, kteří tam být prostě musí. Profesor František Janouch, lidé z Nadace Charty 77, Adam Michnik, lidé, kteří se vyznamenali v disentu, Václavovi spolubojovníci, Vilém Prečan, ten samozřejmě. Kdyby na něj zapomněli, bylo by to hrozné.
Havel by podobnou událost také pojal po svém. Občas s ním přece musela být složitá domluva.
Nikdy nezapřel sklon býti režisérem. Jak byl divadelník, tak si zinscenoval i státní návštěvu. Nejvíc jsem to se zájmem pozoroval, když přijel německý prezident Richard von Weizsäcker. Mělo to prvky inscenace, nikomu to nepřenechal.
Jaký byl Havel při setkáních se světovými státníky?
Bavil se tím. Užíval si to otevření světa poté, co byl dlouho zavřený. Strašně ho to všechno zajímalo.
Pro zahraniční delegace musel být Havel zjevením. Asi nebyl ten typ, co by se nechal ohromit.
Měl hlavně přirozenou důstojnost. Oblíbili si ho. Třeba když jsme byli ve Španělsku, na krále šíleně zapůsobil, spřátelili se.
Alexandr Vondra si v našem rozhovoru posteskl, že poslední rok byl mimořádně těžký, protože odešla řada jeho přátel z disentu. Cítíte to podobně?
Jsem na tom stejně. Byli jsme tehdy taková parta na Hradě, v ní byl Jirka Křižan, Michael Žantovský, Saša, já... Společně jsme to táhli. Nejdřív zemřel Křižan, pak Jirka Dienstbier hned na začátku roku. Sice jsme měli odlišné politické názory, byli jsme ale hodně blízcí přátelé. On se mnou dělal vůbec první rozhovor v Čechách, bylo to někdy v 80. letech do jednoho undergroundového časopisu. Pak zemřel Jirous, kterého jsem měl velmi rád, bydlel i u mě, byli jsme v těsném kontaktu. A teď pan Václav sám. To je prostě blbej rok.
Říkal jste, že s Ivanem Jirousem jste byl v těsném kontaktu, ale co s Václavem Havlem? Vídali jste se často i v posledních letech?
Já jsem ho nechtěl moc obtěžovat, takže když jsem neměl nic věcného, nevolal jsem mu. Nicméně někdy, když jsem viděl, že je u sebe v kanceláři – sídlil vedle ministerstva –, jsem se zastavil. Naposledy minulý týden, to už byl velmi špatně pohromadě. Někdy volal on mně, když si něco přál.
Jak jste se vlastně s Havlem seznámil? Bylo to v Česku, nebo v cizině?
Seznámili jsme se v 80. letech, když už jsme o sobě nějakou dobu věděli. Já jsem s Vilémem Prečanem dělal Československé dokumentační středisko, které shromažďovalo zakázanou literaturu. Nechtěl jsem jít za ním, protože jsem věděl, že v Československu mám vždy věrný doprovod. On na tom byl stejně a nemělo smysl organizovat setkání s policajty. Jednou mně ale nechal vyřídit, že by se se mnou rád setkal, takže jsme se potkali v jednom lokále poblíž Václaváku. Tehdy mi řekl, ať se mu ozvu, kdykoli budu v Praze, což jsem pak dělal.
Kdo přišel s tím, abyste pro něj pracoval?
Celé to byla jeho myšlenka. Nejšťastnější den mého života byl 29. prosinec 1989, kdy byla volba prezidenta. Následovalo Te Deum v kostele a najednou přišlo, že mě pan prezident zve na Hrad. Byl jsem velmi poctěn. Když jsem tam na ten oběd dorazil, už se rozdělovaly úkoly a mně přidělil, abych se staral o emigranty, o lidi venku. Když jsem se vzpamatoval, byl ze mě státní úředník. Byla to nabídka, na kterou ale nešlo říct ne. Bohužel jsem pak musel narychlo odjet do Rumunska, kde vypuklo povstání, takže jsem nezažil ten slavný silvestr 1989 v Praze. A když jsem se vrátil, za chvíli odstoupil první kancléř Josef Lžičař a Václav chtěl, abych to převzal.
Jaký byl Václav Havel šéf?
Dokud jsem pro něj pracoval, vždycky jsem mu vykal, říkal jsem mu výhradně pane prezidente. Teprve postupně mně začal tykat, tak jsem to přijal v soukromí, ale na veřejnosti jsme si dál vykali. On byl hrozně příjemný nadřízený, hodně se zajímal o to, co dělám. K tomu se váže jedna historka. Jelikož jsem žil 41 let v zahraničí, tak jsem to tady všechno neznal. Tudíž když byl volný okamžik, třeba v neděli, vyrazil jsem, abych se seznámil se zemí. Jednou jsem byl pozván na nějakou přednášku do Litvínova. Když jsem se vracel do Prahy, viděl jsem tu
strašnou zkázu, zničené severní Čechy. Bída celé bídy. Cestou zpátky, jel se mnou Saša Vondra, jsme si chtěli někde dát navečer polévku. Na venkově ale bylo otevřených jen málo hospod. Jednu jsme ale našli, a když jsme do ní přišli, byla tam cedule „Cikánům nenaléváme“. To jsme si řekli, že ne. V pondělí v práci se mě pak Havel ptal, kde jsem byl, a já mu ten zážitek popsal. On na to – Karle, vy jste tady dlouho nebyl. Životní prostředí dáme do pořádku, památky se časem také opraví. Ale škody v duších lidí, to bude trvat dlouho opravit.
Scházeli jste se i mimo práci?
Až poté, co jsem z Hradu odešel. Během té doby jsme makali jako barevní. Pak jsme se vídali, když jsem šel za kamarády na pivo do Nerudovky. Tehdy to ještě nebylo pro turisty.
Řada lidí říká, že si jej budou pamatovat mimo jiné jako muže, který neměl rád konflikty. Jak vlastně probíhala politická jednání s ním? Třeba když přišel Václav Klaus?
Pod Klausem dosti trpěl, znám to sám. Klaus má zvláštní taktiku, že na začátek rozhovoru se snaží člověka sprdnout. Ale Havel měl ve zvyku přirozenou zdvořilost a byl proti tomu bezbranný.
A byl někdo další, s kým nechtěl moc mluvit?
Už je to dvacet let, ne všechno si pamatuji, ale Vladimír Mečiar mu nikdy nebyl nejpříjemnější. Měl s ním ale nekonečnou trpělivost, pamatuji si třeba jednání na benzince u dálnice mezi hranicí a Bratislavou. Mečiar měl před Havlem respekt.
Byl jste členem Havlova nejbližšího okolí, patřil jste k týmu jeho elitních poradců...
To není přesné, byli to lidé, na které se mohl spolehnout. Protože všichni, kteří byli na Hradě, byli lidé z doby bývalé. Ostatně Pražský hrad vůbec nebyl zařízený na to, aby se z něj dalo vládnout. Gustáv Husák ve skutečnosti vládl z ÚV KSČ, takže když jsme na Hrad přišli, bylo tam jen pár starých psacích strojů. Ani žádný elektrický, které na Západě byly v kancelářích už v 60. letech. O počítači či faxu jsme si mohli nechat zdát. V prvních týdnech byl můj úkol fakticky nakupovat kancelářské přístroje. Proto jsem vyrazil nejdřív do Vídně, pak do Norimberku, protože to tam bylo levnější, abych nakupoval.
To jste jezdil vy osobně? A náklaďákem?
Jezdil jsem tam já, ale normálním autem. Vozil jsem hlavně faxy a kopírky. To bylo nejdůležitější. Obstarával jsem to i pro Občanské fórum. V těch obchodech se na mě koukali zvláštně.
Vy jste ale prezidentovi musel zkraje zařizovat i obleky, že?
Jasně. On měl džíny, manšestráky, svetry, bundu, ale žádný oblek. Ten první jsem mu koupil ve Vídni. Na inauguraci se pak rozhodl, že by se čeští krejčí mohli vzpírat, proč nemá český oblek. A z toho pak byly ty krátké kalhoty. Tahle sázka nevyšla. Když jsme pak přijeli do Londýna, protože pan prezident, paní Olga a Saša Vondra šli na oběd ke královně, hned jsem zajel do Harrods. Vyzkoušel obleky, dostal jsem totiž od Havla míry, a obleky pak i s krejčím kvůli úpravám odjely do hotelu za panem prezidentem.
Když Havel v roce 1992 abdikoval, skončil jste také. Proč jste se za ním na Hrad už nevrátil?
Bylo třeba odlišit československé období a to české. Václav Havel si pak zvolil Luboše Dobrovského.
On vnímal rozpad republiky dost špatně, že?
Ve skutečnosti byl z toho procesu vyloučen. To dohadoval Klaus s Mečiarem. Proto taky rezignoval, protože ho z toho vyloučili. Byl strašně nešťastný. Tak, jako byl 29. prosinec 1989 nejšťastnějším dnem mého života, tak bylo i plno blbých okamžiků. Do breku mi bylo, když jsem musel sundat poslední standartu československého prezidenta.
A opravdu vás nijak nelákal, abyste se vrátil, když se stal prvním českým prezidentem?
Ne, chápal, že mám jiné věci na práci. Musel jsem se starat o své restituce, o Orlík. A pak, já jsem měl jednu velmi cennou zkušenost ze svého mládí v Rakousku, kde jsem viděl, že emigranti v mnoha věcech ztrácí cit, netuší, jak jejich rodná zem funguje. Nechtěl jsem propadnout stejné chybě, vyjadřovat se k něčemu, co ještě úplně necítím. Třeba Dřevíčskou výzvu (manifest jedenácti ekonomů a dalších osobností z března 1999 – pozn. red.) jsem pomáhal organizovat, ale napsali to jiní. Teď nedávno jsme se synem debatovali o záležitostech v Rakousku a on mi říká: Víš, jak tě tak poslouchám, ty už netušíš, jak to tady je...
Nakonec jste se do politiky vrátil coby ministr zahraničí za zelené. Alexandru Vondrovi jeho angažmá u ODS Havel tak trochu vyčítal, stranická politika mu neseděla. Bylo to stejné s vámi?
To ne, spíše jsme měli dosti stejné myšlení. Co se ODS týče, od začátku nebyla nic pro něj.
TOP 09 je strana podle gusta Václava Havla?
To nevím, on zůstal věrný zeleným.
Mnozí vnímají odchod Václava Havla jako konec undergroundové generace, že jsou v tom teď Češi bez něj sami. Vnímáte to stejně?
My jsme věru pozoruhodný národ. Máme své velké slabosti – kradlo se a krade všechno. Jsme bezvěrci, nicméně na tak malý národ máme spoustu světců. To člověk žasne. Máme prachmizernou politiku, ale pak se nám objevují lidé jako Václav Havel. To je opravdu zvláštní. Buď je to pod psa, nebo máme opravdu neskutečný lidi, to je hodně zajímavý.
Nemáte teď chuť se s lidmi z disentu vídat víc, když vidíte, jak postupně odcházejí?
Mám málo času, to je problém. Ale před pár dny jsme se potkali v Jerichu (pražská kavárna, kde se často scházejí liberální intelektuálové – pozn. red.) s Johnem Bokem, Jiřinou Šiklovou a dalšími. Byl jsem tam ale jen deset minut, byl jsem moc unavený. A nedávno jsem měl zase setkání na Smíchově, všechny máničky tam byly. Já se snažím s nimi udržovat styk. Doufám, že to nepřestane. To by bylo strašné, poněvadž člověk se musí stýkat s normálními lidmi.
V exilu Po roce 1968 podporoval Karel Schwarzenberg československý disent. Na rodinném zámku v bavorském Scheinfeldu založil společně s Vilémem Prečanem Československé dokumentační středisko, archiv tehdy zakázané literatury. Sbírka je dnes součástí Národního muzea a je uložena v Praze. V roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva a tuto funkci vykonával do roku 1990. S Václavem Havlem se seznámil ještě v osmdesátých letech. Na Hradě V únoru 1990 se stal předsedou Sboru konzultantů prezidenta Václava Havla, od 10. července 1990 do roku 1992 byl jeho kancléřem. Odešel poté, co Havel ze svého úřadu před rozpadem Československa abdikoval. V Praze V roce 1996 se na několik let stal vydavatelem časopisu Respekt. List byl založen už 20. listopadu roku 1989 skupinou disidentských novinářů, přátel Václava Havla. Nejdříve se jmenoval Informační servis, stal se prvním nezávislým zdrojem informací (v tištěné podobě) v Československu. Schwarzenberg se také podílí na projektu Knihovny Václava Havla.
Hospodářské noviny, 21. 12. 2011? Rubrika: Titulní strana, str. 1
