Schwarzenberg: Jak jsem si ve Vídni zkazil pověst

Za ministrem zahraničí a kandidátem na českého prezidenta Karlem Schwarzenbergem jsem jela na jeho zámek Dřevíč uprostřed křivoklátských lesů. Viděla jsem stádo jelenů, ochutnala domácí med i houbovou polévku, prošla komnatami, v nichž visí obrazy jeho předků. Ale nepovídali jsme si o Čechách, nýbrž o Rakousku - zemi, ve které se čtyři desítky let snažil nezapomenout česky. Což se mu podařilo, i když melodie rakouské němčiny pronikla i do následujícího rozhovoru.

Lidé z vašeho týmu mi kladli na srdce, ať z vás v tomhle rozhovoru o Rakousku hlavně nedělám Rakušana, když máte český a švýcarský pas. To by vám vadilo hodně?

Ale já vůbec nepopírám, že jsem v Rakousku jedenačtyřicet let žil! A šťastně.

Žádný prvotní šok?

Šok jsem měl, když nás krátce předtím, než jsme odjeli, v Praze poplivaly děti. Vycházeli jsme z domu mých rodičů ve Voršilské ulici a na druhé straně vedla učitelka třídu a na její příkaz po nás ty děti začaly plivat. Přitom dva roky předtím našeho otce všude oslavovali, řečnil na všech vlasteneckých večírcích. A najednou z nás byli vyvrhelové.

Slabší povahu by mohlo něco takového úplně ochromit.

Nevím. Musím říct, že jsem za to vděčný. Když tohle zažijete v dětství, tak si pak už nikdy v životě neděláte iluze. Nemáte iluze o tom, že když jste dneska oblíbenej, zítra budete taky.

Do Rakouska jste emigrovali, když vám bylo deset. Cestovali jste nalehko?

Myslím, že s třemi kufry.

Jestlipak jste v nich měli nějakou knihu?

Myslím, že ne, bylo to především šatstvo. Po válce nebylo k dostání, rozumíte. Navíc všechno vybírala matka.

Jednou jste říkal, že symbol domova je pro vás údolí pod orlickým zámkem, které zaplavila přehrada. Našel jste si jeho rakouskou obdobu?

To už právě není. Spíš tady na horním toku Berounky, kolem Rozvědčíka, kde sedí rybáři, a když přede mnou vyletí kachna, tak mám pocit, že je to skoro jako to moje orlický údolí. I když takový už nikdy nenajdu.

Maminku máte Rakušanku, jak dlouho to trvalo, než jste se v Rakousku cítil jako doma?

Nejdřív jsme bydleli u babičky, matčiny matky, a bylo to velice příjemný. Ten barák je hezkej, což o to. Ale než jsem se smířil s tím, že už nejsem doma, to trvalo dlouho. Opravdu dlouho. Je zajímavý, že u brášky, který je o pár let mladší, to šlo mnohem snadněji.

A to jsme trochu zamluvili to rakušanství ve vás.

Podívejte se, pracoval jsem tam a měl povinnosti. Když jsem zdědil rakouský majetek, tak si mě vzal otec stranou a řekl: „Vím, jak ti záleží na domově a všem, ale teď jsi tady a musíš především plnit povinnost vůči Štýrsku a Rakousku.“ Ale já jsem se samozřejmě k Čechům vždycky znal, ačkoliv Češi zrovna ve Štýrsku valnou pověst nezanechali.

Jak to?

Přemysl Otakar II. byl jeden čas štýrský vévoda, ale vládl tam tvrdě a to byl důvod, proč se Štajeráci proti jeho vládě spikli. Ale víte, že rakouskou železnici, tu slavnou Südbahn, z valné části postavili dělníci z Čech? A některý dělníci tam zůstali, a jak železničáři byli vždycky socani, tak českých jmen je ve štýrské sociální demokracii poměrně hojně. Třeba dnešní zemský hejtman Franz Voves. Anebo bývalý zastupující hejtman Schachner-Blazicek. On se jmenoval původně Blazicek, ale ve velkých dobách používal jenom svoje druhé jméno Schachner. A po roce 1945 z něj byl Schachner-Blazicek...

Co vlastně definuje šlechtu? Pocit odpovědnosti k pozemkům, k určité tradici...

A ke spolupracovníkům! Na to nesmíte zapomínat.

Kolika svým zaměstnancům ještě platíte doživotní rentu?

Tohle pravidlo jsme museli v devadesátých letech zrušit, poněvadž penzijní náklady trvale stoupaly a výnosy z hospodářství a dalších věcí nebyly. Ale jináč jsem těch starých penzistů měl!

Nemáte někdy pocit, že vás ten pocit odpovědnosti svazuje? Že byste se ho chtěl zbavit?

To ne.

Nikdy?

Nikdy. Dokonce i ke zrušení těch důchodů mě musel můj syn přemluvit. Mně se to příčilo, ale nakonec jsem uznal, že je to hospodářská nutnost. Ale poněvadž jsem to po desetiletí dělal, tak to byla psychologicky velká potíž.

Může se člověk jako vy někdy rozhodovat spontánně?

Já jsem byl takto vychován.

Na druhou stranu jste trochu netypický kníže. Vždy jste se hodně angažoval v politice, provokoval...

Jistě, já rád provokuju všechny nacionalisty, a ty rakouský obzvlášť. Také jsem jednomu politikovi pomohl, aby se stal kancléřem, a on to ve svých pamětech popsal.

To byl Bruno Kreisky, se kterým jste se dobře znal?

Ne, jeho předchůdce Josef Klaus -měl jsem to štěstí, že jsem znal dva Klause. Ale s Brunem Kreiským mám také jednu historku. V šedesátých letech byl Kreisky ve vrcholné formě, inteligentní, vtipný a okouzlující, společně jsme večeřeli. A když ta večeře skončila, šli jsme do salonu a najednou zazvonil telefon. Pro mě. Mluvím pár minut a Kreisky se na mě užasle podívá: „Vy jste mluvil česky? S kým?“ Řekl jsem, že s otcem mluvím česky celý život, a na něj to udělalo obrovský dojem. On měl totiž kořeny v Třebíči, kde bylo smíšené obyvatelstvo a všechny staré měšťanské rodiny a celé židovské ghetto mluvily německy. Takže pro něho byla čeština jazyk sedláků a služebnictva. Je zajímavé, jak u takových osvícených lidí převládaly předsudky.

S matkou jste nikdy česky nemluvil?

Jenom za války. Když se vrátila do Rakouska, tak plynule přešla na němčinu. My jsme se jí nespravedlivě smáli, poněvadž měla v češtině hroznej přízvuk. Ale snažila se, četla literaturu, všechno.

Víte, proč se na to ptám? Spousta emigrantů měla strach, že ztratí kontakt s živou češtinou.

Posílali mi z domova české knížky a já si někdy na stánku ve Vídni kupoval Rudý právo - jenom abych se pocvičil. To byla opravdu hrůza. A když jsem jezdil autem, tak jsem si k autorádiu přimontoval další přístroj, abych mohl poslouchat krátké vlny: střídavě jsem poslouchal Svobodku a Československý rozhlas, což mělo jednu velkou výhodu. I když jsem do té doby nikdy nebyl na Slovensku, naučil jsem se perfektně slovensky.

Věřil jste tehdy, že ten komunismus tady jednou skončí?

Ne. Já jsem nečekal, že se vrátím. Ale češtiny jsem se držel zuby nehty.

Kandidujete teď na českého prezidenta. Na rakouské prezidentství jste nikdy nepomýšlel?

Svého času o tom se mnou rakouští Zelení dokonce mluvili. Ale to jsem zrovna nastoupil do kanceláře Václava Havla, takže jsem dal slib na několik let. Ale nynější rakouský prezident Heinz Fischer je můj letitý kamarád. S rakouským prezidentem si tykám, s českým ne. (smích)

Vy jste před pěti lety zavtipkoval, že prezidentem být nemůžete, poněvadž nechcete, aby se novináři zajímali o vaše děvčata...

To bych opravdu velice nerad, hlavně s ohledem na ta děvčata. (smích)

A liší se děvčata česká a rakouská?

Ne. Zásadně ne. Bohudíky každá holka je odlišná, bylo by to strašný, kdyby byly stejný. Ale mně vyhovuje víc ten český humor. S Čechy je větší sranda.

Taky se říká, že Rakušan je Čech, co ztratil smysl pro humor.

To je zlomyslný. Ale Rakušané mají taky smysl pro humor, jenom my ho máme tvrdší a sušší. A udržíme si ho i v té nejhorší situaci. Máme sklon k cynismu, jinak bychom nepřežili.

A to Rakušané nemají?

My jsme stejný národ ve dvou jazycích, Rakušané a Češi, jenom to, co jsou pro Rakušany nacisté, jsou pro nás komunisté. Zrcadlový efekt. V Rakousku jsem zažil, jak se o nacismu říkalo: „To členství se nemusí brát tak vážně.“ A dvacet let po roce 1989 tady vidíte to samé s komunisty. Už Masaryk nám vytýkal, že jednáme v předklonu, že trpíme předposraností a že bychom se měli odrakouštit. Úplně stejné vlastnosti jsem viděl v Rakousku, akorát že tam se nechtěli odrakouštit, tam se říkalo: „To naše nešťastné české dědictví.“ Jsme si strašně podobný, a proto si tak jdeme na nervy.

S tím rozdílem, že Rakušané se toho života v předklonu už trochu zbavili, ne?

Nezbavili, to máte iluze. Až někdy pojedete do Vídně, zavolejte Erhardu Buskovi (bývalý rakouský vicekancléř, pozn. red.) a zaveďte na to řeč. My jsme v Rakousku nejneoblíbenější národ.

Tak to asi nějaké iluze opravdu mám. A máte nějaké oblíbené rakouské slovo nebo úsloví?

Za mýho mládí se ještě pochybný partě říkalo Plattenbrüder. Ale to je z padesátých let, to moje děti už neznaj. A víte, z čeho to bylo?

To nevím.

Z Brna! Poněvadž tam měli takovou ponurou ulici a z ní to přišlo.

Ale „kolatsche“ se ve Vídni pořád říkají?

To samozřejmě, buchty, vdolky... Ale chybí nám jeden krásný výraz rakouské politické hantýrky: einbetonieren.

Zabetonovat?

Představte si, že jste v opozici, jo? Ve vládě je jeden ministr, který je neschopný a škodí vládnoucí straně. Zaútočíte na něj takovým způsobem, že ho bez ztráty obličeje nemůžou odvolat, zabetonujete ho. A vám dál zůstává jako snadný politický terč.

Kdy jste si naposledy dal jedno ve vídeňské emigrantské hospodě Nachtazyl, kde se scházeli Češi?

Jéé, to už je léta letoucí. Jak se teď nedostávám do Vídně, tak je to blbý. Ale v osmdesátých letech jsem tam byl často. Parta: já, Lanďák a několik dalších lidí.

Dostal jste se s Landovským do nějaké rvačky?

Ne, s ním nikdy. Já jsem ho vždycky zažil poměrně mírumilovného.

Mohl byste se jako šlechtic prát?

No samozřejmě, že jo. To byl prvotní úkol šlechty, aby se prala! Rvalo se to všechno. (smích)

Pavel Landovský bydlel ve Vídni v bytě s člověkem, který ho udával. Sledoval někdo i vás?

No samozřejmě, jenže o tom nic nevím, poněvadž můj svazek zničili už v prosinci roku 1989. Takže bohudíky nevím nic.

Bohudíky?

Mám někomu něco vytýkat? Bohudíky nemusím.

Byl jste někdy zatčen?

Ne. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl ve Vídni dost prominentní. Stýkal jsem se s politiky všech stran, s novináři, měl jsem blízko k lidovcům i socialistům. A naši estébáci věděli, že kdyby mě zatkli, tak by to byl skandál. A to nechtěli. Takže mi posílali varování, takový nepřímý a srandovní...

Jaká varování?

Můj bratr, který je schopnější než já, se stal úspěšným bankéřem a byl zodpovědný za celý prostor od Chebu až po Vladivostok. Jednou měl jednání v Praze a pak mi říká: „První den jsem měl koktejl v Národní bance a přitočil se ke mně nějaký člověk, jestli vím, že můj bratr byl nedávno v Praze.“ A pak mu popsal první den mého pobytu v Praze, od rána do večera. Další den byl můj bratr v Živnobance a scénář se opakoval, akorát že mu dotyčný popsal můj druhý den v Praze. Nakonec můj bratr odjížděl s detailní představou celého mého pobytu.

To asi nebyla náhoda.

Proto mi volal: „Víš, že jsi sledovaný policajty?“ Samozřejmě jsem to věděl. Považoval jsem to za samozřejmý. Ale jeho to vyděsilo. Švýcarský bankéř žije v úplně jiném světě.

Měl jste strach?

Oni chtěli, abych ho měl. Chtěli mi dát najevo, že ví o všem, co dělám. Jednou jsem šel na nějaký mexický státní svátek na ambasádu a tam se ke mně přitočil československý diplomat a už to začalo: „Vy jste byl minulý týden v Praze? Zaznamenal jste nějakou změnu?“ Tak mu říkám: „Jako dítě jsme bydleli kousek od knihkupectví u Topiče na Národní, takže jsem se seznámil s českou literaturou u Topiče. A víte, kde je česká literatura teď? U topičů!“ A ten diplomat to hned pochopil a zmizel.

Zmínil jste své privilegované postavení. Slyšela jsem, že jste prý zachraňoval české disidentky pašováním jistých artiklů...

To je pravda. Nějak to plánované hospodářství zase nefungovalo a byl strašný nedostatek dámských vložek. Načež se režim rozhodl, že je stáhne z prodejen a bude rozdávat přes podnikové akce. Tím se vyloučily ženy, které neměly žádné zaměstnání, jako disidentky nebo manželky disidentů. A tak mi Jiřina Šiklová zavolala, jestli bych nepomohl. A já koupil velký kufr, kam se několik set těchto vložek vešlo. Jenom jsem měl trošku obavu, aby mě neodhalili jako pašeráka. Jo, kdybych pašoval zakázanou literaturu, tak jsem hrdina. Ale když mě přistihnou s vložkami, tak jsem pervért! Zničená pověst a směšnej na věky věkův.

A jak to s vámi dopadlo?

Vymyslel jsem na to pašování nejlepší recept. Ve Vídni jsem nakoupil zásobu nejhorších pornočasopisů, co existovaly. Playboye ne, ale od Penthousu až dolů, a schoval jsem to v autě. Celníci časopisy našli a přísně se na mě podívali: „Solche Schweinereien sind in der sozialistischen Tschechoslowakei verboten! Konfisziert!“ (Takový prasečinky jsou v socialistickém Československu zakázané! Zabavuje se!) Já se naoko tvářil smutně a oni s těmi časopisy šťastně odtáhli. To jsem věděl, že v tehdejších korunách se za jedno takový číslo v Brně platilo až čtyři sta padesát korun!

Pověst pervérta jste neměl?

Pověst ve Vídni mi to pokazilo. Mého řidiče, už je taky v nebi, se jednou vyptával trafikant: „Vy jste u toho Schwarzenberga? A není on nějakej divnej?“ A on říká: „Ten člověk je vzteklej a řve, ale poměrně brzy se uklidní. A jináč se s ním docela dobře pracuje.“ Trafikant se divil: „Já se ptám proto, že se tady několikrát zastavil, a vždycky zmizel do zadního kouta a vybral si tam ty časopisy, které se ani neodvažuju vystavit! A vždycky jich koupil několik najednou.“

Pomáháte i dneska. Básníku Magorovi jste poskytoval bydlení, a pokud vím, má u vás ateliér i fotograf Oldřich Škácha. Je takových lidí hodně?

Ani nevím, ale Škácha u mě ateliér neměl. U některých je to delší dobu, u někoho kratší a pak na to zapomenu. Jak říkal správce Kinských na Chlumci: „Hraběcí milosti, to je tak dávno, že už to není pravda.“ On vždy po obědě, když byli hosté, předstoupil ve svých štráfkovaných kalhotách a řekl: „Hraběcí milosti, kočár předjel.“ A když zámek zabavili nacisté, trval na tom, že cokoliv se stane, staré způsoby se musí dodržovat. Takže předstoupil, poklonil se, bílý vlasy, ty štráfkovaný kalhoty se už vzadu blejskaly a sako bylo ošuntělé: „Hraběcí milosti, kolo předjelo.“ (smích) S tetičkou jsme na to onehdy vzpomínali.

Co je to za tetičku?

To je tetička, je jí přes osmdesát, co vystupuje v literatuře a potažmo ve filmu.

Prosím?

Pamatujete si, jak v Ostře sledovaných vlacích přijede na nádraží taková mladá komteska na koni? Hrabal ji dosti plasticky popsal, ona pak emigrovala, skončila u Říma, a když se objevily Ostře sledované vlaky, známí jí pobouřeně volali a psali.

Co ona na to?

A co je na tom, že jsem měla tehdá krásnou prdelku? Vždyť to byla pravda!