Schwarzenberg: Evropský osud

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v debatě, kterou uveřejnil německý magazín Spiegel, kritizoval evropské politiky za nedostatek vize, upozornil na roztrpčení menších zemí Evropské unie, které vyvolává příliš velký vliv Německa a Francie, a varoval Berlín, aby nepřeháněl při zachraňování eura. Z interview vybíráme několik výňatků.

Pane ministře, jako český aristokrat českého původu jste strávil většinu života v Rakousku a Německu, než jste se po pádu sovětského bloku vrátil do Prahy a stal se politikem. Máte také švýcarský pas. V jakém jazyce sníte?

To záleží na tom, kde zrovna jsem. Někdy v češtině a jindy v němčině. Pořád je to střední Evropa.

Kam až podle vás sahá a kdo by měl patřit do Evropské unie?

Střední Evropa nemá jasné hranice, protože procházejí Německem. Düsseldorf a Kolín nad Rýnem jsou v západní Evropě, ale Mnichov a Drážďany jsou už ve střední Evropě. Je dobře, že do Unie brzy vstoupí Chorvatsko a členem by mohla být i Ukrajina. Měl by tam být celý západní Balkán, pokud nechceme sedět na sudu střelného prachu. A také Turecko, jestli o to ještě stojí, ale musí zavést důležité reformy.

Snaží se Evropa přiměřeně ovlivnit autoritářské Rusko a diktátorské Bělorusko?

Evropa je teď hodně introvertovaná. Dohlédne za okraj svého talíře, chcete-li, ale ne za okraj stolu. Evropa poněkud ztratila globální perspektivu.

Někteří lidé žádají, aby se německá vláda ujala vůdčí role v Evropě.

Na začátku krize jsem svým evropským protějškům řekl: „Na co jsou tahle složitá usnesení? Zaveďte prostě v Unii pravidlo, že na každém ministerstvu financí má být německý účetní.“ Všichni se smáli, ale teď se k tomu bodu pomalu blížíme.

To je pravda, Řekové už mají německý dozor.

Němci jako by někdy říkali, kdyby byl každý tak pilný a šetrný jako my, tak bychom nebyli v takové kaši. Na tom je něco pravdy, ale nikdo by se neměl prohlašovat za vzor. Když vám vypomůže bohatý strýček, ale udělá to moc nápadně, tak vám půjde na nervy. Na to jsou citlivé zvláště malé země. Moc je asi nepotěší, když se na politice shodne paní Merkelová s panem Sarkozym, a pak řeknou ostatním, jak se rozhodli. Tohleto může jít jenom chvíli.

Váš polský protějšek Radoslaw Sikorski zaujal velmi proevropský a proněmecký postoj a naléhal na Berlín, aby se postavil do čela úsilí o záchranu eura. Německá nečinnost ho prý děsí víc než německá moc. Tohle je skutečně koperníkovský obrat v polském politické myšlení a já jen doufám, že tomu Němci správně porozumí. Sikorski je za svůj postoj doma tvrdě kritizován.

Chápete strach Německa, že bude hlavním finančním přispěvatelem tak zvané přerozdělovací Unie, kde budou bohatí členové dotovat ty chudší?

Tomu samozřejmě rozumím, ale dodal bych, že německé hospodářské zotavení a exportní výkonnost jsou založeny na skutečnosti, že si zadlužené země koupily úvěr v Německu. Z lehkomyslného zadlužování mají největší prospěch Němci a neměli by na to zapomínat.

Český prezident Václav Klaus je vůči Němcům podezíravý a Evropskou unii tvrdě kritizuje. Co si myslí Češi? Češi nekritizují Evropu víc než Němci nebo Rakušané. Mimochodem, jsem proti dvourychlostní Evropě. Každý, kdo jel po německé dálnici, ví, že pomalý pruh vede ke sjezdu a já se nechci odchýlit od hlavního evropského směru.

Co myslíte, mohou za krizi hlavně banky nebo politici?

Nepochybně politici. Schodkové rozpočty byly desítky let schvalovány automaticky, a to nejde donekonečna. Banky z toho pochopitelně těžily. V posledních let se skoro nevyskytl politik, který by varoval před ještě větším utrácením.

Takoví politici by přece ihned prohráli volby.

Ale toho by se člověk neměl bát, tak to prostě chodí. Každý, do jedná proti vlastnímu úsudku, aby zlepšil své volební vyhlídky, je neodpovědný.

Znamenal by konec eura také konec Evropy?

Euro je důležité, ale je to jen nástroj. Evropská unie je politický projekt a euro by přežila. V Evropě, která se sjednocuje, se musí uchovat demokratická kontrola. Brusel začal kontrolovat, co se jen dá. Jeho kompetence by mohly být účinnější, kdyby je převzaly regiony nebo státy. Musíme se zbavit úzkoprsé Evropy a důležitá rozhodnutí dělat společně.

Říkáte o sobě, že jste skrz naskrz Evropan. Odkud se bere vaše hluboké přesvědčení?

Určitě to souvisí s dějinami naší rodiny. Evropa prošla za mého života velkými, pozitivními i negativními změnami. Když mi bylo deset let, maminka mi řekla „Kary, jsi teď teenager a přišel čas, abych si s tebou vážně promluvila. Musím ti říci, že přijdeme o všechno a budeme asi muset odejít ze země.“ Jasně si pamatuji, ve které místnosti čimelického zámku se to stalo. Udělal jsem jediné, co v té chvíli šlo: chtěl jsem si ještě jednou prohlédnout rodnou zem. V létě roku 1948 jsem se vydal do vltavského údolí, kde je teď bohužel přehradní nádrž. Jako chlapec jsem vstřebal všechno, co se dalo.

Jak jste se setkal s disidentem, básníkem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem, který nedávno zemřel?

Roku 1985 jsem se na návrh bývalého rakouského kancléře Bruna Kreiského stal předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, která dokumentovala jejich porušování v zemích, které se zúčastnily Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Když jsem přijel do Československa, pořád mě sledovali dva policejní agenti, a najednou Havel. Říkal jsem si, proč bychom se měli setkat a zorganizovat schůzku čtyř policistů? Ale Havel nesouhlasil a náš společný přítel mi řekl, že se chce se mnou sejít.

Jak jste ty lidi, co vás sledovali, setřásli?

Setkali jsme se v jednom velice hlučném baru na Václavském náměstí, kde bylo odposlouchávací zařízení na nic. Havel se nebál, a tak jsem se dohodli, se budeme scházet pravidelně. Pak už jsem často přijížděl svým autem.

Byla nějaká chvíle, kdy jste došel k závěru, že komunismus je na ústupu?

Havel mi vyprávěl o jedné malé, ale zásadní události. Najednou ho nečekaně navštívili přátelé z dětství z Moravy. Doma nebylo co pít, a tak udělal to, co by napadlo každého normálního Pražana – vzít velký džbán a zajít za roh do hospody pro pivo. A tak popadl džbán, ale na schodech ho zastavil člověk, který ho sledoval, a řekl mu: „Je nám jasné, že vaše návštěva nejsou disidenti. Dejte mi ten džbán a já vám pro to pivo dojdu!“ Psal se rok 1988 a já si byl jist, že ten režim je na odchodu. Když se stal 29. prosince 1989 Václav Havel prezidentem, byl to nejlepší den mého života. Věděl jsem, že noční můra mé země je konečně pryč. Jsem zase doma a přežil jsem 20. století.

Ohlásil jste, že jste ochoten jít do prezidentských voleb v roce 2013.

To ano, ale asi skončím mezi ostatními uchazeči a nebude mě to mrzet. Těším se na důchod, rád bych cestoval, ještě jednou projel Hedvábnou stezku a pak znovu a znovu po krásné Evropě. Při volbě mám malou šanci, protože jinak bych do toho nešel, ale pro spoustu lidí jsem moc vzpurný.

Autentičnost a průhlednost politiky, je tohle důležité na konci života?

Dá-li Bůh, řekl ministr Schwarzenberg, budu si moci nakonec říci: „Nepromarnil jsi své vlohy a dostál jsi odpovědnosti, která ti byla uložena.“