Pane předsedající, paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci. Pane premiére, rád bych vám poděkoval za představení vašeho programu. Oprávněně jste nám jenom přečetl program, neboť představení a obhajobu vlády převzal otec a strůjce této vlády, prezident Zeman. Není to překlenovací vláda, není to úřednická vláda, vůbec ne vláda odborníků. Je to vláda pana prezidenta, která z jeho vůle vyšla.
A s tím se očividně musím smířit, neboť nám dal dnes najevo, že ať si tady hlasujeme, jak chceme, sestavíme většinu, jaká v parlamentu je možná, on se o to starat nebude. To ho nezajímá, jeho vláda bude vládnout až do konce volebního období. To je jasný program. Nemá to ovšem s parlamentní demokracií co do činění.
Opravdu je mi hádankou, pane premiére, proč takhle renomovaný ekonom převezme roli s prázdným titulem načančaného mluvčího pana prezidenta. Máte opravdu znalosti a vědomosti, které by se mohly lépe využít.
My se tady ale musíme opravdu zabývat projevem pana prezidenta. Když tady stojím naproti paní Karolíně Peak, tak musím s politováním konstatovat, že prezident republiky z tohoto místa urazil dámu. To u nás nebylo zvykem, že se takto mluví o ženě veřejně. A já bych se, ač mi to nepřísluší, za to rád omluvil. Je mi líto mého následovníka pana ministra Kohouta, že musí v zahraničí zastupovat hlavu státu, která se tímto chováním vyznamenává mezi všemi hlavami států v Evropě. Očividně si ale v naší republice musíme zvykat na úplně nové mravy.
Je ale otázka, jestli my jako zvolení poslanci, tomu chceme nečinně přihlížet, nebo dokonce podporovat tento vývoj věcí. Mohu si představit, to je naprosto legitimní, že jsou přívrženci prezidentského systému, který existuje ve Spojených státech, v mnoha jihoamerických republikách, v Evropě ve Francii. Na tom není jakožto takovém nic zlého. Ale pak je k tomu potřeba změna ústavy. Není možné ho zavést plíživě tím, že se označují ústavní zvyklosti jakožto idiotské a nedbá se o zavedený pořádek jak v prezidentském úřadu, tak v tomto parlamentu. Buď se rozhodneme změnit ústavu, pak ať někdo přijde sem, podá návrh na změnu, ústavní změnu v prezidentský systém, a my o tom budeme hlasovat. To je naprosto legitimní postup.
Ale zavést ho pokoutně, to je věru nedůstojný stav České republiky. Jsme ještě schopni vůbec v tomto parlamentu vyjádřit vlastní vůli, nebo jsme už v tom stavu, ve kterém byli naši dědové a pradědové v roce 1938 po Mnichovu? Všichni poslanci obratně se přizpůsobíc nové situaci se najednou vzdali demokracie, začali nadávat na prezidenta Masaryka a zavedli tedy alternativní systém dle vzoru, který tehdy v Evropě vítězil.
Pamatuji si také, bohužel už jsem tady nejstarší, stav před únorem a po únoru 1948. Tehdy se překvapivé množství dříve demokratických poslanců najednou přiklonilo k nově vzešlému slunci, středisku moci, které bylo podporováno Moskvou. Bylo to zajímavé. Naši předkové volili velkého prezidenta ještě v opravdu svobodných volbách, byť byla vyřazena v první republice nejsilnější strana, Československá republikánská strana agrární, a byl jenom omezený počet politických stran připuštěn, což už vrhlo stín na tyto volby. Ale volby ještě byly celkem svobodné. Vzešla z toho nejsilnější komunistická strana, a ta, jak známo, po únoru rychle vstřebala sociálně demokratickou stranu. Byl sjednocující sjezd a nebylo sociálních demokratů.
Nicméně to byla doba, kdy ano, říkám upřímně, komunistická strana byla nejsilnější strana, podporovaná asi třetinou voličů.
Dnes máme obrácený jev. Tady je nejsilnější strana tohoto parlamentu, strana sociálně demokratická, vyhlodaná a spolknutá malou straničkou, která ani není zastoupena v tomto parlamentu.
To je velice divný jev, kterým je i člověk, který se celý život zabývá českými dějinami, poněkud udiven. Ale to nás neomlouvá. Ale to nás neomlouvá, když připustíme, že Parlament bude ve prospěch moci hlavy státu vykleštěn.
Dámy a pánové, bylo by krásné, kdybychom jednou, alespoň jednou během doby, kdy jsme zvolenými poslanci, překonali hašteření, stranické předsudky a fetiše, jako levice a pravice. Všichni víme, že ve skutečnosti cíle, charakter politiků a do jisté míry hospodářská politika, nejsou příliš odlišné mezi sociální demokracií a pravicovými stranami. To jsou jenom odstíny, které je liší.
Já ctím prezidentský úřad. Já jsem se narodil několik měsíců po smrti Tomáše Garrigue Masaryka. Vyrostl jsem ještě v jeho stínu a v nesmírné úctě před Hradem a prezidentským úřadem. Je mi velice líto, že tento odkaz je v těchto dnech ničen.
My máme prezidenta, který tento Masarykův odkaz ničí, neboť pan prezident Masaryk měl sám někdy chuť vykonávat silnější prezidentské pravomoci. Když se vracel z Ameriky, tak doufal, že československá ústava bude podobná ústavě Spojených států. Nicméně pražští politici to už tehdy nedovolili. Prezident Masaryk se s tím stavem smířil a jednal v rámci prvorepublikové ústavy a v duchu její ústavy. Najednou to všechno neplatí a pohybujeme se úplně opačným směrem.
To všechno je ta volba, která před námi dnes stojí. Chceme se zase jednou ponížit, míti ohebnou páteř a poklonit se před Hradem? Nebo máme ještě vlastní vůli, máme vlastní rozhodování v tomto státě?
Já bych si velice přál, aby při následujícím hlasování neproběhlo hlasování podle spíše fetišům podobné hranici údajné pravice, údajné levice.
Dámy a pánové, to je opravdová volba, která před námi stojí, nikoliv volba mezi pravicí a levicí. Bez toho víme, že vláda, která je teď ustanovena, může vládnout přinejlepším jen osm měsíců. A ten krásný program nemůže ani uskutečnit. To všechno je divadlo pro české voliče, pro novináře, aby se něčím zabývali. Pro komentátory, aby měli o čem psát. To není obsah této politiky, kterou teď pozorujeme.
Nechci vás déle zdržovat. Chtěl bych vás jen upozornit na to, že jsme opravdu na rozhodující křižovatce parlamentních dějin České republiky. O to jde. A citoval-li pan prezident předtím Aloise Rašína, který ovšem sám citoval dávné starořímské přísloví Salus rei publica sei suprema lex. To nebyl citát Rašína, neboť citoval staré římské přísloví, tak musíme říct, kdo definuje sálus kdo definuje blaho. A někdy mám obavy, že se spíše klaníme k jinému citátu. To byl říšský ministr spravedlnosti začátkem 40. let Tiriac, jehož citát byl, že nejvyšší zákon je blaho německého národa. Tím můžete veškeré základy odstranit, nedbat o ně. Neboť předstíráním, že bojujete o blaho a nedodržujete pravidla, právě tím rozvážete ruce veškerým zločinům. Což ovšem diktátoři první poloviny 20. století všichni velmi dobře věděli. Neříkám, že tady bude zavedena diktatura, ale jsem zděšen z postupů vlády, které mi strašně připomínají dobu mého dětství a dokonce i dobu před tím.
Když už jsme tady citovali římská přísloví, tak mi dovolte končit jiným. Caveant consules ne quid res publica detrimenti capiat. Ať konsulové dbají, aby stát neutrpěl škodu. Děkuji mnohokrát za pozornost.
parlamentnilisty.cz, 7. 8. 2013
