Předseda vlády Bohuslav Sobotka v duchu dosavadního uvážlivého a zdrženlivého postupu vládní politiky se vyslovil proti zbrojním dodávkám na Ukrajinu. Mohlo by to být vnímáno jako prvek určité eskalace.
Podle očekávání jeho postoj ostře napadl předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Podle něho by ČR měla Ukrajině pomoci. „Jinak nemá proti výborně vybaveným a vycvičeným ruským jednotkám šanci a Putin Ukrajinu kus po kuse sežere.“ Podle něho „tohoto nedostatku rozhodnosti budeme jednou trpce litovat“. Tento rozpor mezi předsedou vlády a představitelem pravicové opozice, TOP 09 a ODS se projevil již dřív, zvláště v otázce sankcí ze strany EU proti Rusku.
Vláda – a v této věci s ní má shodné stanovisko i prezident republiky – u vědomí odpovědnosti za hospodářský vývoj v zemi včetně řešení tíživého problému nezaměstnanosti se stavěla kriticky proti plošnému uplatnění protiruských sankcí, jež by mohly připravit o práci hodně lidí.
Obě opoziční strany tuto odpovědnost nyní nemají, a tak se snaží militantní protiruskou rétorikou oživující ducha studené války posílit své pozice v určitých vrstvách zvláště v předvolební kampani.
Do rámce této rádoby principiální politiky proti morálně ubohému vládnímu pragmatismu patří i petice, protizemanovský apel tria Schwarzenberg, Bursík, Kocáb, který se obrací na tu část kulturní obce či občanské veřejnosti, jež v prezidentské volbě s pocitem vlastní nadřazenosti preferovala noblesního šlechtického Karla proti plebejskému Milošovi. Zatím se nezdá, že by tento mobilizační apel měl nějaký větší ohlas.
Na nedávném summitu NATO také převládala bojová atmosféra, pokud jde o ukrajinskou krizi a obviňování Ruska z vojenského zasahování do probíhajících ozbrojených střetů na jihovýchodní Ukrajině mezi ukrajinskou armádou a různými ozbrojenými oddíly národní gardy na jedné a separatisty na druhé straně.
Pokud však jde o dodávky moderní výzbroje na Ukrajinu, většina zemí NATO k nim zatím nepřistoupila u vědomí, že vojenské řešení ukrajinské krize není možné a že nechtějí přispívat k dalšímu stupňování napětí.
Prezident USA Obama nepřijal Porošenkův návrh na spojenectví s USA a dodávky zbraní neslíbil. Zatím jediný stát, který vyhlásil, že bude dodávat Ukrajině zbraně, je Polsko.
Jeho snahu izolovat Rusko prohlásil známý francouzský publicista Jacques Atalli v L’Expressu v rámci rozboru geopolitiky ponižování prosazované Západem vůči Rusku za neobyčejně stupidní, stejně jako byla stupidní snaha Francie o izolaci Německa v roce 1920.
Rozhodný protiruský postoj Polska pravicová média u nás nejednou dávala za vzor. Zdá se však, že se tu Polsko dostává do izolace, a to nejen uvnitř visegrádské skupiny. K požadavku Lecha Walesy, aby Polsko na obranu proti Rusku získalo jaderné zbraně, se zatím ani v Polsku nikdo nepřipojil. I to, že s takovým požadavkem vůbec vystoupil, svědčí o zvláštní iracionální atmosféře, jež se v souvislosti s ukrajinskou krizí vytvořila.
Za pozornost při posuzování ukrajinské krize a chování EU a NATO stojí i rozdíl, který je patrný mezi přístupem současných evropských lídrů a dřívějších významných politiků starší generace, jako je třeba H. Schmidt, H. Kissinger, G. Schröder a H. D. Genscher.
Ti většinou kritizovali jednostranný postup EU či NATO proti Rusku včetně sjednávání asociační dohody EU s Ukrajinou. Poukazovali na složitý historický charakter vztahů Ruska a Ukrajiny a na nezbytnost dbát na ruské bezpečnostní zájmy při úpravě vztahů mezi Ruskem, Ukrajinou a EU a NATO.
Podle Genschera je Putinovo pobouření nad rozmístěním jednotek NATO a zbrojních systémů u ruské západní hranice oprávněné. Při jednání s Ruskem je žádoucí umírněnost. „Myslím, že bychom měli nejdříve všichni odzbrojit v řeči.“
Sám spatřuji hlavní příčinu tohoto rozdílu v tom, že uvedení bývalí politikové starší generace mají hlubší zkušenosti a s tím spojené poznatky z doby studené války a začátku nového vývoje po rozpadu SSSR a ukončení studené války začátkem 90. let. Tehdy došlo také po Gorbačovově souhlasu ke sjednocení Německa a jeho začlenění do NATO s podmínkou, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ k ruským hranicím.
Tyto nadějné předpoklady se v mnohém nesplnily. Začal nový složitý rozporný vývoj vztahů mezi Ruskem a Západem, v němž vedle spolupráce se začaly objevovat různé konfrontační tendence, když představitelé Západu se stavěli odmítavě ke snahám Ruska obnovit mezinárodně politické postavení.
Tyto tenze se nejvýrazněji prosadily právě v ukrajinské krizi, v níž je silně zainteresováno nejen Rusko, ale i EU a NATO. Vzniklo vážné nebezpečí válečného konfliktu, jaké tu od druhé světové války nebylo.
O této hrozbě napsal v týdeníku Die Zeit 25. září bývalý německý kancléř Helmut Schmidt obsáhlou stať pod názvem „My náměsíčníci“ s podtitulem „Poprvé od konce studené války se na evropském horizontu vynořuje možnost války. Proto musí v ukrajinské krizi obě strany ustoupit.“ Pro čtenáře Práva může být zajímavé seznámit se aspoň s některými jeho myšlenkami.
Podle Schmidta vzhledem k průběhu krize, kdy z obou stran se stupňují různé projevy napětí, jde NATO stejně jako Ruská federace vstříc vojenské konfrontaci a la kubánská krize. Ani Obama, ani Putin nechtějí válku a tím spíš Evropané nechtějí žádnou válku, ale musíme mít strach před její rostoucí pravděpodobností.
K otázce, co dělat, odpovídá Schmidt, že nejprve musí být obnoven normální diplomatický provoz mezi USA a Ruskem. K tomu by měla být využita dohoda o příměří mezi Putinem a Porošenkem nebo nástup nového amerického velvyslance v Moskvě.
Diplomatický rozhovor o budoucnosti Ukrajiny nemůže začít teprve rokem 1954 (sjednocení s Krymem) ani rokem 1992 (samostatnost Ukrajiny), ale musí vzít v úvahu složitý předchozí vývoj. Dnešní Ukrajina existuje pouhých 22 let. Obě strany, USA a Rusko, potřebují také dlouhodobé perspektivy do budoucnosti, protože se budou i etnicky proměňovat a to bude ovlivňovat jejich zahraničněpolitické působení.
K tomu patří i vědomí změn, kterými projde lidská společnost na světě. Na konci tohoto století budou evropské národy tvořit pět procent světové populace. Staletí evropského imperialismu a kolonialismu dospěla ke konci. Místo toho jsou s to miliardy lidí globalizovat své technologie i svá hospodářství – a to znamená učinit se vzájemně závislými.
Ale vzájemná závislost nikterak nečiní válku nemožnou. Schmidt uvádí, že proto se musí Polsko a tři baltické státy spoléhat na NATO – stejně jako Finsko, Řecko a Německo. Neexistuje však žádný závazek NATO vůči Ukrajině. A nabídka EU Kyjevu (asociační dohody) byla podobně jako svého času nabídka Západu na spojenecký svazek Gruzii – pošetilou výzvou Rusům. Podle Schmidta budou nezbytná diplomatická jednání o Ukrajině obtížná a pravděpodobně budou trvat dlouho. Bude se muset mluvit o politické a ekonomické budoucnosti Ukrajiny, ale právě tak o právech rusky mluvící východní části Ukrajiny.
Ještě v roce 1990 na Západě nikdo nepochyboval o staletí trvající příslušnosti Ukrajiny k Rusku. Mezitím se Ukrajina stala samostatným státem, ale není to, žádný národní stát.
Při jednáních se obě strany musí zříci imperiálního chování, neboť obě strany musí uznat: skutečně je dosavadní průběh krize hra s ohněm, na jejímž konci by mohla nastat krize a la Kuba. Tehdy se řešení podařilo, protože obě strany u vědomí své odpovědnosti ustoupily. Tuto lekci by si diplomaté měli vzít k srdci. Anexi Krymu však nebude možné zpětně odčinit.
V závěru Schmidt píše, že pro Němce bude dál platit, že jak Rusko, tak i Polsko budou i na konci tohoto století sousedé bez ohledu na to jak bude vyřešena ukrajinská krize.
„Máme za sebou staletí společné historie, poměrně zřídka v dobrém, většinou ve špatném. Nesčetní občané i vojáci museli položit své životy – nejvíce Poláci a Rusové, nemluvě o Židech v mnoha státech Evropy. Budeme i v příštích staletích sousedy,“ uvedl Schmidt.
„Kancléřka to ví, ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier to ví. Většina Němců to pochopila – a zároveň většina Rusů a většina Poláků (dodal bych, že i většina Čechů – pozn. Z. J.) zanechala za sebou nenávist vůči Němcům.
My Němci jsme po šest desetiletí loajálním partnerem Severoatlantického společenství. Ale nesmíme zapomenout dějiny 20. století – proto nesmíme být žádnými náměsíčníky,“ zakončil exkancléř.
Tento závěr platí i pro nás. A zvlášť v této složité situaci bychom to měli mít na mysli.
Právo, 9. 10. 2014, rubrika: Publicistika, str. 7
