Schwarzenberg: Bojím se o naši budoucnost

Vaše celé jméno zní Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas. Víte, po kom ta jména máte?

Ale jo, vím, všechno bylo samozřejmě promyšleno. My, orličtí Schwarzenbergové, jsme se od počátku všichni jmenovali prvním jménem Karel, pak Jan Nepomucký, to je rodinný patron…

… víte, zaujal mě především Vratislav. To máte symbolicky po prvním českém králi?

K Vratislavovi jsem přišel docela zajímavě. Zřejmě největší svatbou v 16. století v Praze byla svatba druhé dcery Vratislava z Pernštejna. Vzala si Fürstenberga – a jméno Vratislav se pak u Fürstenbergů dědilo. A moje matka byla Fürstenbergová tak jako můj dědeček, který byl zároveň můj kmotr. A protože se jmenoval Karel Emil a já už Karel byl, tak jsem od něj dostal jméno Vratislav.

A jaké máte v občance?

Já ani nevím… Karel Schwarzenberg.

Schwarzenbergové patří k prominentním evropským rodům. Procházejí dějinami bezmála devět století, více než tři stovky let pak českými dějinami. Dosáhli titulů knížat ve Svaté říši římské, kardinálů, byli vojevůdci, diplomaté. Předci vás přiměli dát se na politiku?

Je to dědičné zatížení. Ale hlavně, od dětství se politika zabývala mnou. Podívejte se, když mi bylo devět let, bylo po válce a v novinách probíhala diskuse o vyvlastnění strýce Adolfa z hlubocké větve. Tehdy se nás v novinách zastával jen Ferdinand Peroutka. Nejdřív se pokusili Adolfův mnohamiliardový majetek zkonfiskovat podle Benešových dekretů, ale když advokáti prokázali, že věnoval peníze na československé opevnění a Jan Masaryk mu písemně potvrdil, že podporoval vládu v exilu, tak se rozhodli udělat to zákonem „lex Schwarzenberg“. Jediným zákonem proti jedinému člověku! Přesto ten právní nesmysl dodnes platí, neboť u nás platí jedno – co jsme si nakradli, to si ponecháme.

Adolfovi zabavili majetek předtím i nacisté, že?

Jistě. A nás Heydrich vyhodil z Orlíku a stěhovali jsme se do Čimelic. To si pamatuju dobře. Taky si pamatuji povstání roku 1945. Vzpomínám, jak se 5. května objevil otec v uniformě československého důstojníka a vytáhl do boje. Později jsem se dozvěděl, že měl už tři roky zorganizovanou podzemní skupinu. Osvobodili Miroticko. Lidmi byl oslavován jako vůdce tamního povstání. Ale už o tři roky později, v roce 1948, přešli na druhou stranu chodníku, aby ho nemuseli pozdravit. To bylo pro malého kluka velmi výchovné. Tyhle všechny události mě ovlivnily, a tudíž jsem se od dětství politikou zabýval. Tak jako se politika zabývala mnou, tak jsem se zabýval já jí. Vlastně celý život.

Vy jste jako malý kluk četl noviny?!

Samozřejmě. Dodnes si pamatuji například nějaké členy Gottwaldovy vlády. Pavel Tigrid žasl, když jsem mu je svého času vyjmenovával. Poznal jsem ho osobně začátkem šedesátých let v Alpbachu v Tyrolích. Překvapil jsem ho, když jsem mu vyprávěl, že jsem jako mladý četl jeho články v Lidové demokracii. On na mě vypoulil oči. Pak jsem mu něco odcitoval a on na to: „Je to pravda!“ A o čtyřicet let později jsme spolu pracovali na Hradě. Pavla jsem miloval.

Znáte podle skutků nejvýznamnější členy vašeho rodu?

Moc ne. My neměli nikdy inflační politiku. Tím myslím, že nás bylo vždycky poměrně málo. A jak známo, skoro jsme v 18. století vymřeli. Potom tudíž, když se ten jediný syn narodil, zvěčnili to v okně Svatovítského chrámu. Museli jsme strašně poděkovat.

Rodiče vás ale nepochybně rodinnou historii učili. Říkali vám pod portréty předků: „Podívej, Karlíčku, tady je Adolf, který dal u Rábu na frak Turkům, na toho buď pyšný, tamhle maršálek Karel, který porazil v bitvě národů u Lipska Napoleona.“ Anebo: „Tady je Felix, dotáhl to v monarchii až na předsedu vlády…“

To ne. Já byl sám zvědavý. Zvědavost je moje nejsilnější vlastnost. Moc portrétů předků jsme doma na Orlíku ani neměli, zůstaly na Krumlově a na Hluboké. Ale po maršálku Karlovi jsme měli spoustu památek, šavle, mapy, obrazy.

Mimochodem, je to tak, že váš dědeček Fürstenberg z matčiny strany vyrostl v Lánech, což je od první republiky letní prezidentské sídlo?

Lány patřily dědečkovu otci a potom dědečkovu staršímu bratrovi. On tam vyrostl, tudíž uměl perfektně česky. Já si pamatuju jako dítě (on zemřel v únoru 1945), že když byl nervózní, tak si pobrukoval Šla Nanynka do zelí nebo Na tom pražským mostě. Dědeček byl rázovitý muž, zuřivý antinacista, oni ho taky krátce zavřeli.

Měl jste při své prezidentské kandidatuře nějaký zvláštní pocit, že byste se mohl „vrátit domů“ k pradědečkovi?

Ne.

Přemýšlel jste o tom, zda váš rod udělal pro tuto zemi více dobrého než špatného? Šlechtické rody mají to štěstí či smůlu, že jejich stopy jsou v dějinách zaznamenány.

Podle mě je celková bilance pozitivní. Svědčí o tom poměrně dobrá pověst, kterou jsme měli v jižních Čechách. To jsem zaznamenal i v komunistických dobách. Někdy to bylo až groteskní. Po staletí bylo zvykem, že když někomu shořela střecha či se mu ukřivdilo nebo měl nemocné dítě, tak se šlo ke knížeti pánu a ten pomáhal. V jižních Čechách na to byli po staletí zvyklí. Pak přišlo to divné 20. století a k mému překvapení si u mě lidé stěžovali – když jsem tu a tam v sedmdesátých letech zavítal domů do Československa –, že je vyhodili z rodné strany. Ale v tom jsme pomoci nemohli, že?

Když jsem se probírala jednotlivými osobnostmi vašeho rodu, zaujal mě kardinál Bedřich, pražský arcibiskup druhé poloviny 19. století, který se přičinil o dostavbu chrámu sv. Víta, zemský vlastenec.

To byl velmi zajímavý člověk. Vděčíme mu za to, že – na rozdíl od sousedních zemí, od Rakouska, Polska či Německa – česká katolická církev nesklouzla do antisemitismu. Přitom ve svých dopisech dost nadával na tehdejší kapitalisty podnikatele, často židovského původu. Povím vám historku. Na pražské univerzitě tehdy vystoupil jeden kněz, jenž kázal antisemitismus. Nejdřív ho arcibiskup jen varoval. Jenže on v tom pokračoval, a tak ho nemilosrdně vyhodil, neboť pokud si neuvědomuje, že náš pán Ježíš Kristus je Žid, tak nemůže učit na univerzitě. Srandovní bylo, jak se tehdy liberální tisk na arcibiskupa Schwarzenberga rozčilil, že ohrožuje svobodu učení a zneužívá svůj post kancléře univerzity. Ten nešťastník kněz skončil jako farář někde v Tyrolích. Bedřich byl dosti razantní. Díky tomu se však u nás od té doby nikdo netroufal příliš hlásit k antisemitis mu, což české církvi dosti prospělo.

Bydlela jsem jistý čas v pražském Karlíně. Pokud se nepletu, za jeho éry byl postaven i tamní kostel svatých Cyrila a Metoděje.

Ano. Bedřich byl pražským arcibiskupem v době veliké industrializace a považoval za hlavní úkol postavit v nových čtvrtích kostely, aby do nich lidé mohli vůbec chodit. Ať je to smíchovský kostel, nebo ten největší v Karlíně. Zajímavé na tom bylo, že v 19. století byli Cyril a Metoděj uctíváni spíše na Moravě, nikoli v Čechách. On to znal, protože jeho bratranec byl arcibiskup olomoucký. Ke všeobecnému překvapení, když byl tenhle nejvýznamnější kostel svého období vysvěcen, rozhodl se ho věnovat právě svatým Cyrilu a Metodějovi. Všichni chtěli vědět proč. A on řekl: „Já jezdím do Karlína, ti dělníci jsou z velké části z Moravy, tak pro ně musím taky něco udělat.“ Kardinál byl zkrátka velmi zajímavý člověk a také velký zastánce českého státního práva.

A jeho bratr Felix byl v revolučních letech 1848 až 1852 zmíněným ministerským předsedou v rakouské monarchii. Jaký na něj máte názor?

Upřímně řečeno, byl velice nadaný, vynikající voják a diplomat. Reformoval Rakousko zvláštním způsobem. Vybral to, co se mu hodilo. Reorganizoval stát, založil četnictvo, zavedl – přesněji jeho ministr Alexander Bach – první zásadní hospodářskou reformu, zrušily se cechy. Na druhé straně však vůbec nepochopil brizanci národní otázky. Jeho představa, že může vytvořit rakouského člověka, připomíná pozdější snahu komunistů stvořit sovětského člověka. To byl strašný omyl. Jeho bratranec, velmi bystrý pozorovatel Bedřich Schwarzenberg (nikoli kardinál Bedřich; pozn. red.), takřečený poslední lancknecht, k tomu píše: „Jeden člověk měl ve sklepě soudek piva, několik lahví dobrého vína, mlíko a vynikající pálenku. Jednotlivě každý mohl být báječný nápoj. Když to ale všechno slil dohromady, tak to bylo nepoužitelné.“ Tak si dělal srandu ze svého bratrance. On byl vůči němu hluboce opoziční.

Kdo byl z vaší rozvětvené rodiny podle vás ten nejzajímavější?

Právě tenhle Bedřich z naší orlické větve, nejstarší syn maršálka Karla. On ale předal majetek svému mladšímu bratrovi, asi by byl prachmizerný hospodář. Byl bohém, spisovatel a dobrodruh, který bojoval snad ve všech tehdejších válkách. Zřejmě on je nejoriginálnějším myslitelem naší rodiny. Nejenže kritizoval bratrance Felixe za jeho zavedení neoabsolutismu, ale aby jej a jeho rakouský kabinet naštval, chodil po Praze s holí „žižkovkou“. To byla vlastenecká móda, špacírka zakončená hlavičkou Žižky. Když jsem se vrátil v roce 1989 na Orlík, tak si představte, že ji tam našli! Bedřich vůbec míval velice zajímavé politické postřehy, předpověděl, že svět míří ke katastrofě. Tu viděl v nacionalismu a komunismu.

Vy jste coby Karel VII. hlavou rodu poté, co se ve vaší osobě opět spojily obě větve, krumlovsko-hlubocká a orlická. Tam, kde tituly nezrušili, jste „kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský“. Užíváte tituly při nějakých příležitostech?

To se objeví už jenom jednou. Když se vydá parte. Můj syn Jan oznámí mou smrt a celé to tam bude. Stejně jako knížecí klobouk, který se také objeví pouze na rakvi. Je v archívu na rodinném zámku v Murau. Když se strýc Adolf pohřbíval, tak ho na rakvi měl, když byl strýc Josef pohřbíván, tak taky, a až zemřu já, tak bude klobouk na rakvi taky. Ale musíte si ještě pár let počkat, doufám.

Jaký je to vůbec pocit či zodpovědnost, být hlavou rodu?

Dneska už to nehraje takovou roli jako dřív. Členové rodu si beztak dělají, co chtějí. Ještě když jsem byl mlád, tak to u našich rodin bývalo jiné. Ale tak to prostě je. Jako všechno se i tohle rozpadlo.

Vy se označujete za vlastence, za Středoevropana s českým a švýcarským pasem. Co je dnes obsaženo v pojmu vlastenectví?

Jako vždycky to stejné. Starat se o vlast, pracovat pro ni, pokud člověk může. Tak jsem byl taky vychován. Můj otec mi vysvětlil, že máme zajisté privilegia, jmění, jež nás dělá nezávislými, výchovu, jméno atd. A že to je dluh, který musíme naší zemi vrátit.

Váš tatínek byl jako heraldik a historik autorem Prohlášení historické šlechty v době mnichovské krize, v němž prezidenta Beneše ujistili o věrnosti Československu a národu. Vyprávěl vám později o této události?

Jenom málo. Pro nás děti byl člověkem nepraktickým, jenž ležel jen mezi starými lejstry, hodně psal, jeho Obrazy českého státu vyšly v roce 1939. O svých zásluhách nerad mluvil. Například teprve v roce 1989, tři roky po jeho smrti, mi v Čimelicích starý pan Gajgr vyprávěl o té jeho podzemní protinacistické skupině. Připomíná mi to Svěrákův film Obecná škola. Je v něm líčen nepraktický otec, který je – k úžasu svého syna – tím hrdinou, nikoli učitel Hnízdo. Tak takový nepraktický člověk byl i můj otec.

Bál se nacistů? Měl rodinu, majetek, závazky jako hlava orlické větve…

Já se otce nikdy neptal, jestli se bál. Zeptal jsem se jednou matky. Poněvadž ona byla hrdinka. Byla původem Rakušanka a jako první dostala osvědčení o národní spolehlivosti. „Jestli jsem se nebála? Samozřejmě! Strašně jsem se bála celý ten čas, ale to se musí překonat.“ Jenom blbej neviděl to nebezpečí. A co je gestapo, to všichni věděli. Já obdivuji generaci rodičů, jak vše vydrželi. Často si říkám, zda by naše generace vydržely také.

Jaký byl vůbec tatínek Karel a jaká maminka Antonie? Kdo byl ten hodný a kdo ten přísný?

Ve výchově dětí byla přísnější maminka, taky se tím zabývala. Byla to velmi rázná a zásadová žena.

Dětství jste strávil na Orlíku a v Čimelicích, než vám je komunisté zkonfiskovali a vy jste odešli do Rakouska. Pamatujete si na tu dobu? Byl jste chlapeček.

Samozřejmě že pamatuju. První vzpomínky mám na Orlík. Třeba když přijel bratranec mé matky, on sloužil v italském letectvu a potom padl, a ohromil mě jako dítě překrásnou bledě modrou leteckou uniformou. To bylo za války. Z Orlíku nás pak nacisté vystěhovali. Vzpomínám si, jak jsme jeli kočárem z Orlíku do Čimelic. Já miloval koně, tak jsem seděl nahoře vedle kočího a slyšel rodiče ustaraně mluvit francouzsky, aby jim nikdo nerozuměl. Pak pamatuji nálet v Čimelicích, když nám ještě koncem dubna pětačtyřicátého rozflákali nádraží kvůli vojenskému transportu. Spoustu vzpomínek mám i na prarodiče po matce, kteří do Čimelic přijeli na Vánoce z Rakouska.

Vaše rodina odešla do exilu v prosinci 1948. Žili jste u babičky Fürstenbergové z matčiny strany.

Ta zemřela v roce 1953, pak jsme odešli do Vídně.

Co jste si jako jedenáctiletý kluk s sebou vzal do kufříku?

Vzal jsem si zatraceně málo. Jednu věc mám ovšem dodnes – křížek, který jsem dostal od pátera Pekaře k první svaté zpovědi, on ho dostal od mého pradědečka, jenž ho přivezl z Říma. Na Dřevíči, kde dnes žiju, ho mám vedle postele na nočním stolku. Vezl jsem si i knížku zakladatele českého skautingu Svojsíka, toho jsem uměl skoro nazpaměť, tak jsem z toho byl nadšený. Matka měla v kufru věci na tři sourozence. Svojsík se mi bohužel při tom věčném stěhování ztratil. I skautský opasek.

Tehdy jste žil v asi největší chudobě, že?

Nikdo po válce neměl peníze. Všichni kluci, kteří tehdy dospívali, měli příliš krátké kalhoty. My jsme dlouhé kalhoty neměli vůbec. Rodiče neměli peníze, aby svým rychle rostoucím dětem kupovali nové boty, tak mi umrzly prsty u nohou a paty, dodnes mám následky. Tehdy, začátkem padesátých let, byly ty veliké zimy, ale taky jsem se z toho dostal. Za první oblek s dlouhými kalhotami vděčím belgickému králi. Navštívil tehdy moji babičku, byli vzdáleně příbuzní. Viděl nás kluky a bystře vypozoroval, jak jsme na tom. Měl syna Baudouina (také pozdější belgický král) o něco staršího, než jsem byl já, a týden nato jsme dostali nějaké odložené obleky. To byly první pořádné šaty, jež jsem v životě dostal. A to přátelství zůstalo. Když jsem pracoval u Havla na Hradě, o padesát let později, zrovna jsme byli v New Yorku, já se šel projít a najednou, koho potkám?! Král Baudouin se na mě dívá: „Co tady děláš?!“ Říkám: „Jsem v doprovodu prezidenta.“ – „Ty jsi v doprovodu Václava Havla? A mohl bys mě představit?“ Král, který už tenkrát vládl třicet let, mě poprosil, abych ho představil Havlovi! Velmi skromný a slušný člověk to byl.

Jezdil jste do Československa ještě před listopadem 1989. Měl jste ze zdejší situace depresívní pocity?

Moc jsem nejezdil, někdy mi nedali vízum. Jezdil jsem sem jako švýcarský občan. A depresívní pocity či vzpomínky nemám. Po pravdě řečeno, já byl vždycky šťastný, že jsem doma. Pamatuju si, když mi můj rakouský přítel, zesnulý doktor Hess, jednou povídá: „Kde jsi byl, hledal jsem tě.“ – „No, já jel domů.“ – „Byl jsi v Murau?“ – „Ne, já byl v Praze.“ – „To je furt ještě pro tebe doma?!“ A to už jsem byl třicet let v exilu.

Po potlačení pražského jara jste podporoval disent, na rodinném zámku v bavorském Scheinfeldu jste s Vilémem Prečanem založili Čs. dokumentační středisko, schraňující zakázanou literaturu. Věřil jste, že totalita padne?

Ne, to jsem nevěřil, ale byl jsem přesvědčen, že je člověk povinen něco dělat. Dokonce i během perestrojky jsem ženě říkal, že když to takhle bude pokračovat, tak snad si za dva tři roky můžu najmout nějakou chatu kolem Orlíku a strávit tam aspoň čtrnáct dní.

Dnes vám Orlík opět patří, jste bohatý muž. Majetek jste získal především díky rakouskému dědictví po hlubocko-krumlovské větvi, českou část jejího majetku vám nevrátili. Vadí vám to hodně?

Neznáte tu historku o Janu Werichovi a mém otci? Vyprávěl mi ji Werich. Znali se ještě z předválečné doby. Byť byli naprosto odlišného politického názoru – Werich byl levičák, můj otec výrazně konzervativní –, v odporu proti Hitlerovi byli svorní. Pak přišel únor 1948, naše vyvlastnění. A Werich vyprávěl: „Víte, já jsem sice nalevo, ale mně bylo líto vašeho otce, tak jsem ho zavolal a šli jsme na kafe. Litoval jsem ho, že je jeho hospodářská existence zničena. A váš otec se na mě obořil a říkal, ať tady neblbnu, že rodina Schwarzenbergů byla sedmkrát vyvlastněna, věci přicházejí a odcházejí, ale copak nevidím tu pohromu, co se řítí na naši zemi?! Že tohle bude její zkáza?! Já mu to tehdy nevěřil,“ dodal Werich, „a teď vím, že měl úplnou pravdu.“ Tak to byl můj otec. Věděl, že jsme byli sedmkrát během dějin vyvlastněni, a co…

Přináší majetek víc svobody, jak se říká, anebo nepřináší?

Jediná výhoda bohatství, a tu jsem využíval, je nezávislost. I v politice. Vždy a každému můžu říci „polib mi prdel“, nemusím se o nikoho starat, když jdu, tak jdu. To je nesmírná výhoda. Nejsem závislý.

Vám osobně vrátil polistopadový stát zmíněný zámek Orlík, ale i Sedlec, Čimelice… Jezdíte tam? Máte zde své pokoje se vzpomínkami?

Ne. V Čimelicích je prázdno, všechno jsem předal synovi. Když už to člověk předá, tak má dát synovi pokoj. Ani na Orlíku nic nemám. V den svého zvolení mě vzal Václav Havel do kanceláře, a než jsem se stihl rozmyslet, stal jsem se úředníkem.

Loni jsme slavili sto let od vzniku republiky. Je podle vás, člověka z česko-rakousko- -německého rodu, dobře, že se monarchie rozpadla na národní státy?

To jsou zbytečné otázky. Bylo to nevyhnutelné. Staré Rakousko nezničil Masaryk, zničit ho ani nebylo v jeho moci. Rakousko zemřelo sebevraždou. Nebyli schopni reforem a Rakousko zoufale reformy potřebovalo. Uspořádání z roku 1867 už nebylo udržitelné a od devadesátých let 19. století bylo jasné, že už není ani schopné nutné reformy provést. Tím spáchalo sebevraždu.

O následujícím, dvacátém století Jaroslav Seifert napsal, že bylo jak řeznický hadr, tak bylo nasáklé krví. Svobodných let si republika užila zhruba stejnou porci jako těch nesvobodných – ať už pod nacistickou okupací, nebo sovětskou kuratelou. Odrazilo se to podle vás na národní povaze nebo v přístupu k událostem?

No jistě. Seifert má pravdu. Hluboce nás poznamenalo, že jsme nebojovali. To mi dělá největší starost. Beneš kapituloval v roce 1938, kapitulovalo se v roce 1948, kapitulovalo se i v roce 1968. A jeden z výsledků je, že jsme – na rozdíl od Poláků, kteří bojovali – ztratili vlastenectví. Když o někom dneska řeknete, že je vlastenec, tak je v tom spíš půl posměšku.

Měli jsme bojovat, i když jsme neměli šanci?

Byla by škoda Prahy, ta by byla rozflákaná, to je pravda, ale zachovali bychom si páteř a hrdost. V osmačtyřicátém je to stejné. Jednou jsme si zvykli kapitulovat, tak i v roce 1968.

Jakou politiku tady vůbec děláme? Patříte už tři desítky let k jejím spolutvůrcům.

Dnes už moc nevím. Já budu mluvit spíše o zahraniční politice. Bývaly doby, kdy byla dobrá, dokud existovala, když ji založil Jirka Dienstbier, Václav Havel. To nebyla špatná doba. Měli jsme renomé ve světě, ještě jsem ho zažil. To jsme si jako vždycky sami zničili.

Co děláme špatně?

Navykli jsme si krást. Promiňte, velká část privatizace nebyla o ničem jiném. My jsme už takové období v dějinách měli, po Bílé hoře.

To přišel do Čech váš rod, ne?

Přišel až v roce 1654, na pobělohorských konfiskacích jsme se nepodíleli. To byla veliká a „velmi úspěšná“ privatizace. Předznamenala ty pozdější. Například Valdštejni nebo Michna z Vacínova se velice obohatili. Jediné, co jim musím přiznat, jsou úžasné budovy, co vystavěli, to byla jiná kvalita, než je ta dnešní. Kostel sv. Mikuláše, Jičín, paláce, vše vybudovali v této době. Dneska má majetek PPF, ten nás dávno předčil. Pan Babiš má víc půdy pod pluhem, než měli my v nejlepší době. A co budují? Zatraceně málo zůstane z této doby.

A na co můžeme být hrdí?

Máme několik opravdu pozoruhodných lidí. Ani v tomto století je nesmíme podcenit. Jan Patočka, Karel Čapek, Josef Toufar, Josef Beran. Vzpomínám si také na rok 1958, kdy jsem jako mladý kluk přijel do Bruselu na EXPO. Tehdy tam pracovala holka, kterou jsem znal, pracovala v rakouském pavilónu a já za ní zašel. Výstava to byla ohromná. „To tě bude bavit, československý pavilón,“ povídala, „je nejlepší na celé výstavě.“ Tak jsem se tam vydal a opravdu, co jsme tehdy v Bruselu dokázali, bylo báječné, nejlepší na světě. Ovšem byla pominuta tvrdá realita režimu. Ujala se mě tam jedna hosteska a prováděla mě. Mluvili jsme spolu anglicky. Po půl hodině jsem to nevydržel a oslovil ji rodným českým jazykem. Během deseti vteřin vymizela. Tak jsem byl z té euforie zase zpět.

Pojďme od minulosti k budoucnosti – jak ji vidíte?

Kromobyčejně pesimisticky. Když se dívám na politické trendy a neschopnost spolupracovat, vymizení evropských ideálů, mám velké obavy o naši budoucnost.

Máte obavy i přesto, že z historie svého rodu i národa víte, že po zlých časech přicházejí dobré?

Nic nezůstane věčně zlé, nicméně kdyby moji vnuci zažili stejnou dobu jako moji rodiče, tak mi je jich už dneska líto. Kdyby i oni zažili své Hitlery a Staliny, tak děkuju pěkně. My jsme měli štěstí, jsme generace s milostí pozdního narození. Ohromná milost, poněvadž jsme se vyhnuli těm největším pokušením, ale taky největšímu teroru.

Baví vás osobně ještě politika?

Víte, ve stáří se postupně vytrácejí neřesti jedna po druhé, alkohol vám přestává chutnat, holky o vás nemají zájem a jediná neřest, která se vyvíjí, je zlomyslnost. A ta se v politice náramně hodí!

Až budou za sto let nějací rodiče Schwarzenbergovi vodit za ruku synka Karlíčka a zastaví se u vašeho portrétu na Orlíku, co myslíte nebo co chcete, aby mu řekli?

Co budou říkat? Kromobyčejný vůl, poněvadž nedokázal v privatizaci ničeho velkého uchvátit, měl největší možnosti a zmeškal je všechny. To budou o mně právem říkat.

Poslední otázka: znamená pro vás ještě něco výraz „šlechtic“?

Podívejte se, to je, jako kdybyste se člověka velice tmavé pleti s kudrnatými vlasy zeptala: „Znamená pro vás něco slovo černoch?“ Já tím jsem, s tím nepohnu, narodil jsem se tak a vyrostl. Ano, jsem to, ale je to pro mě samozřejmost. O tom se moc nepřemýšlí.