Známky od jedničky do pětky jsou jasné a srozumitelné celým generacím. Debatu Ministerstvo školství nedávno rozpoutalo myšlenkou, že by děti od první do třetí třídy mohly dostávat místo známek na vysvědčení slovní hodnocení.
Jihočeské týdeníky nabídly čtenářům na portálu JčTEĎ anketu, v ní jasně převážil názor, že si lidé přejí známky zachovat. S tímto tématem redakce oslovila také náměstka jihočeského hejtmana pro školství Pavla Klímu (TOP 09), který je současně poslancem sněmovny a místopředsedou jejího školského výboru. Vychází z dlouholeté praxe učitele a ředitele školy.
Známky nebo slovní hodnocení, jaký je váš názor?
Mně je to vlastně jedno. Ta debata by totiž měla být úplně jiná. Je jedno, jestli na konci děti dostanou známku nebo slovní hodnocení. Jsem kantor a známky jsem používal. Jde o to, jak s dětmi pracujeme při hodnocení každého úkolu během každé vyučovací hodiny. Jestli dostávají zpětné vazby. Známka je něco, co přijde až nakonec a můžeme se klidně dohodnout, že známky zůstanou. To je v pořádku, když si za nimi všichni něco představíme. Neměli bychom je ale používat nadbytečně a zejména ne jako zápornou motivaci. Celou tu debatu rozpoutal článek ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, že by zavedli slovní hodnocení pro první až třetí třídu základní školy. Uvědomme si ale, že nikdo ze současných kantorů nebyl během studií vzděláván pro slovní hodnocení. Samozřejmě, že to díky osvíceným ředitelům a samostudiu jsme schopni zajistit, ale je zřejmé, že na to nejsou zvyklí ani učitelé a ani rodiče, o čemž svědčí i vaše anketa.
V anketě, do které se zapojilo skoro osm set respondentů a bylo možné z jednoho technického zařízení hlasovat jen jedenkrát, převážili příznivci zachování známek víc než čtyřnásobně. Je to pro vás důležitý signál?
Možná by bylo zajímavé, kdyby ta anketa zněla jinak – přáli byste si, milí rodiče, aby vaše děti dostávaly během každé hodiny u každého úkolu dostatečnou zpětnou vazbu ve formě slovního hodnocení? Třeba i ústního? Aby dítě hned vědělo, jak v daném úkolu uspělo? Důležité je hodnocení formativní, která vede k tomu, jak pracovat s chybou, že chyba není špatně, že to je věc, která vás může posunout. V tu chvíli je úplně jedno, jestli na konci máte známku. To je vlastně dobře, protože to je už nějaké hodnocení, které uzavře určitou kapitolu vzdělávání. Proč ne. Jestliže ale dítě dostane úkol a na konci najdete dvojku nebo trojku, to pro mě není žádná zpětná vazba, co udělalo špatně, v čem se má zlepšit, co pro to má udělat.
A takovou odezvu by žák dostal ve slovním hodnocení?
Ano, přesně tak. Slovní hodnocení může přijít okamžitě během vyučovací hodiny.
To se ale ve školách děje, nebo ne?
Ano, děje. Vezměte si třeba psaní písmenek. Jsou kritéria, jak má písmenko vypadat – jak má být vysoké, jaký má mít sklon... Dítě napíše řádek, paní učitelka sešity vybere, opraví, dítě dostane druhý den zpátky sešit, je mu sedm let, má tam něco červeně napsáno – a trojka. Problém je v tom, že známky nejsou používány, jak by měly být…
To bude asi spíš zpětná vazba pro rodiče, ne? Dítě by si to přece neumělo přečíst, ani kdyby tam mělo napsáno slovně – je třeba zlepšit sklon písma...
Právě proto má dostávat zpětnou vazbu dítě co nejdřív a ke konkrétní věci.
Čili od paní učitelky a hned?
Ano, a musí se předem jasně říct, jaká jsou kritéria správně napsaného písmenka nebo správnosti jakéhokoliv úkolu – aby si dítě i samo dokázalo vyhodnotit, jestli se do kritérií vešlo. K tomu patří i průběžný nebo závěrečný test. Tyto zpětné vazby během výuky nastavují pochopení nebo nepochopení problému. Ať v testu klidně padne trojka, čtyřka, ale všichni ví, že to je za nesplnění daných kritérií. Proto mi nepřijde úplně správně, když tu debatu vedeme o známkách nebo slovním hodnocení. Prostě cokoliv dá dítěti srozumitelnou zpětnou vazbu, tak je správně. Slovní hodnocení přitom může být velká přidaná hodnota. I pro rodiče. Samozřejmě – pokud vám stačí jedna, dva, tři a nezajímáte se o to, proč má dítě jedna, dva, tři, tak s tím nic neuděláme.
Takže si představujete, že v sešitě bude dvojka a k tomu napsáno – prostor ke zlepšení je v tom a tom...
Pokud výuka probíhá tak, že zpětné vazby žák dostává už během vyučování, při řešení konkrétních úkolů, tak známka už nepotřebuje další doplnění. Samozřejmě, že by vždycky mělo být od učitele sděleno i něco konkrétnějšího. Já jsem učitel češtiny – tak je pochopitelné, že pouhá známka u slohové práce je nesmysl. Ale třeba i u diktátu. Jenom známka je málo. Jestli se nějaký špatný trend v práci žáka projevuje, musím mu sdělit, kde a jaký. Napřed je třeba změnit myšlení učitelů, i když je třeba říct, že v mnoha sborovnách už to funguje. Když se nám podaří nastavit myšlení učitelů, tak nás čeká druhý krok, změnit myšlení i u rodičů. Ti byli na něco zvyklí jako žáci a přijde jim přirozené, že to stále tak trvá. To může být velký oříšek, přesvědčit, že něco může být jinak a může to být ku prospěchu vzdělávání. Že takové hodnocení může být účinnější než známka.
Říkáte, že s rodiči byste pracovali až ve druhém sledu. Jste vůbec jako zákonodárci připraveni respektovat, že rodiče si pro děti něco přejí nebo nepřejí?
Na dobré škole má být přirozená komunikace s rodiči, ale vy se asi ptáte, jestli bychom měli zjišťovat názory rodičů na koncepční rozhodnutí ministerstva? To je přece odborná debata. Vezmu příklad ze zdravotnictví. Přijde mi to, jako bychom zjišťovali u veřejnosti, jestli má být součástí sanitky nějaký přístroj. Jestli tu budeme mít podklady, že kvalitní zpětná vazba formou slovního hodnocení je důležitá pro pochopení látky a práci s pochopením, tak se můžeme rozhodnout a musíme to umět vysvětlit lidem. Dělají to určitě odborníci, rozumí vzdělávání, rozumí datům. to je ten princip.
Myslíte, že současní učitelé dokáží psát slovní hodnocení tak, aby pro rodiče bylo srozumitelné, že to je v podstatě dvojka nebo trojka?
Ale vy pořád říkáte – v podstatě dvojka, v podstatě trojka! Vidíte, jak je to v nás zakořeněné, ani nás to nepustí z té debaty. A kdybychom v tomto systému nežili? Ten nápad, že bychom do třetí třídy zrušili známky je pro mě zajímavý úplně kvůli něčemu jinému – protože se tato debata otevře. Jako učitel, který učil 25 let, vám říkám, že od první třídy děti zvykáme na nějaký deal – něco za něco. Pak se zlobíme, že mladí lidé nechtějí bez odměny pomoci, jít na brigádu, ale od první třídy dětem říkáme – když uděláš toto, tak dostaneš jedničku. Sdělení by přitom mělo znít: když toto pochopíš, tak tomu budeš rozumět a můžeš to použít pro něco dalšího. A já pak ohodnotím z pozadí, jak to dítě pochopilo a pošlu rodičům hodnocení. To dává možnost sdělení, že Anička je na svém limitu, s matematikou má problémy, ale fakt se snažila. Kdybychom to známkovali, asi by to byla trojka, ale já mám šanci ohodnotit víc. Už v první třídě přece nemusím učit tu čistou nepopsanou duši, že se učí jen kvůli známce. Můžeme ocenit píli, snahu. Použiju příklad z tělocviku. Jestliže kluk, který třeba ani ne svou vinou má v šesté třídě 80 kilo a vyšplhá s největším sebezapřením na tyči skoro až nahoru, kousne se, tak není jako jedničkáři, ale může dostat sdělení – Tondo, jsi fakt borec!
A učitelé tak umí pracovat?
Na pedagogických fakultách nás to nikdy nikdo neučil, ale na současných pedagogických fakultách už to probíhá. To je dovednost, kterou se učitel musí naučit - že slovní hodnocení není jenom jakýsi opis známky, ale musí obsahovat zpětné vazby. A naznačit, kudy dál.
zdroj: JčTEĎ, youtube.cz, 29.1.2023
