Příslib zrušení nebo alespoň podstatných změn tak zvané „Zelené dohody“ patří u většiny politiků k téměř k povinné součásti volební kampaně do Evropského parlamentu. Není proto od věci vysvětlit, jak to s tímto „plánem“ je.
Zelená dohoda neboli Green Deal je termín nepopulární leč trochu abstraktní. Reálně se pod ní skrývají různé politiky Evropské unie v ochraně životního prostředí a klimatu.
V první z nich neexistují jasné dlouhodobé cíle a závazky, ale zato jasný převažující zájem veřejnosti přírodu lépe chránit. Pochybuji, že to volby změní.
Ale diskuse o každé změně, která by měla třeba přírodu lépe chránit nebo snížit užívání nebezpečných chemikálií, je složitá. Na jedné straně do ní zasahují silně zájmy různých skupin (zemědělci, výrobci), na straně druhé musí být změny, které legislativa může požadovat, realizovatelné a dobře promyšlené. Hledání této rovnováhy není obvykle úplně snadné.
V případě klimatu je situace jiná. Celkový závazek Unie snížit skleníkové plyny (vypouštěné v důsledku lidské činnosti) plyne jednak z globální dohody o klimatu (Pařížská konference), ale hlavně konkrétní cíl pro rok 2030 a 2050 určil Klimatický zákon.
Naplnění tohoto cíle by měl zajistit poněkud komplikovaný balíček cílů, pravidel a politik zvaný FIT for 55 (Fit55). Je nazvaný podle cíle, který si Unie pro rok 2030 stanovila (snížit emise o 55 procent proti roku 1990).
Co by se tedy v této části „green dealu“ mohlo a mělo změnit? Jen málokdo mluví o změně samotného Klimatického zákona, tedy o snížení cíle 55procentní redukce emisí v roce 2030. Pokud by k tomu došlo, což by vyžadovalo, aby Komise takovýto návrh předložila a v Radě i Parlamentu by se pro něj našla většina, vedlo by to ke snížení úsilí emise snížit po celé světě. Podobné cíle jako EU má absolutní většina světa, a jejich rozvolnění by vedlo ke zhoršení situace. Ta, jak ukazuje stále více studií, by nevedla „k úspoře nákladů“ (díky neprovedení opatření ke snížení emisí), ale naopak k jejich zvýšení (kvůli dopadům rychlejšího oteplování).
Zcela legitimní otázka ale je, zda by se poněkud složitý, příliš „preskriptivní“ unijní „plán“ (tedy takový, který stanovuje přesně, kde má ke snížení emisí dojít a dle kterého se i pokrok vyhodnocuje) na dosažení cíle neměl změnit. Ale bez toho, aby se změnilo celkové snížení emisí. Jakkoliv je zejména pro investice firem přínosné, pokud znají prostředí, kde budou podnikat, racionalitu možných změn odůvodňuje argument, že některé technologie umožní „levně“ v některých oblastech emise rychle snížit a jinde může být situace opačná.
Proto je součástí legislativy Fit for 55 požadavek, aby Evropské komise přezkoumala, zda „pokrok odpovídá předpokladům“ a v případě, kdy by to bylo účelné, navrhla změny jednotlivých součástí balíčku Fit55.
Co by to znamenalo? Cíle snížit emise by EU měla dosáhnout kombinací snížení emisí ve třech základních oblastech. První je „průmysl a energetika“, zařazené do systému emisních povolenek (kde je snížení plánováno na víc než 60 procent). Druhou zemědělství a lesnictví, které má určené cíle na pohlcování emisí.
A poslední je „zbytek“, tedy oblasti mimo „půdu“ a nepokryté povolenkami. Zejména jde o emise spojené s provozem budov a dopravou. Poslední z těchto oblastí je velmi důležitá proto, že jde o váhově velký segment (obvykle přes čtvrtinu emisí) a bohužel v něm emise rychle rostou.
Jinými slovy, v rámci možné revize Fit for 55 by mělo smysl hledat sektory, kde se snížení emisí bude jevit jako nákladné a složité, ale oslabení cílů těchto sektorech musí být vyváženo větším snížením v sektorech ostatních.
Dosavadní diskuse o „revizi“ unijní politiky v oblasti klimatu vedená politiky před volbami zatím ale přináší mnoho nápadů jen o tom, kde „dělat méně“, zato bez jakéhokoliv náznaku, kde zvýšení emisí nahradit. A to v situaci, kdy se bohužel zdá, že klimatická situace je horší, než bylo očekáváno.
Na místo razantní střelby od boku, kterou předvolební diskuse přináší, bude lepší počkat, až během následujících pár let bude možno kvalitně alternativy doladění unijní politiky připravit a eventuelně o nich odpovědně rozhodnout. A to při vědomí, že samotná změna podmínek, na které se během následujících deseti lety musí firmy přenastavit, je něco, co vnáší do podnikání prvek nejistoty. To hledání správné strategie neusnadňuje.
I to musí proces, ve kterém bude analyzováno, zda je vhodné upravit podmínky pro to, jak má naše část světa splnit svou část úkolu omezení rizik spojených s globálním oteplením, zahrnovat. Neb jde o to, abychom dohodnutých cílů dosáhli tím nejvíce efektivním způsobem.
