Smlouvy se státem budou účinné až po jejich uveřejnění na centrálním portálu. Ulevit by se mělo i soudům, které řeší žaloby odmítnutých žadatelů o informace.
Sdružení Oživení požádalo na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v roce 2007 Dopravní podnik hlavního města Prahy o kopie smluv s firmou IDS. Podnik, jehož jediným akcionářem je město Praha, žádost odmítl s tím, že se na něj tento zákon nevztahuje. Jeho přesvědčení bylo natolik silné, že mu nebylo líto hradit i právníky protistrany a stále se odvolávat proti rozhodnutím několika soudů. S touto taktikou vydržel do doby, než na něj soud v této souvislosti po třech letech vyhlásil exekuci.
V jiném případě, kdy společnost Test požadovala smlouvu, kterou uzavřel na úklid stanic metra, argumentoval pražský dopravní podnik navíc tím, že partner považuje kontrakt za obchodní tajemství. Podnik se neváhal obrátit i na Ústavní soud, který podobně jako u Letiště Praha nebo ČEZ konstatoval, že veřejnou institucí zkrátka je.
Advokátka Petra Bielinová, která spolupracuje s Oživením, tvrdí, že Dopravní podnik už jedenáct let soustavně porušuje zákon a strategie házení žádostí podle „stošestky“ do koše se mu vyplácí. Jen pár subjektů vydrželo zdlouhavě a nákladně se soudit.Tyto praktiky by měly skončit v okamžiku, kdy začne fungovat Centrální registr smluv.
Jelikož zmiňovaný zákon o svobodném přístupu k informacím se ukazuje jako bezzubý a dostatečně silným kalibrem nemusí být ani zákon o veřejných zakázkách, který od dubna nutí úřady zveřejňovat všechny smlouvy nad půl milionu korun, je takový registr asi potřeba.
Nebezpečí neplatnosti smluv, které nebudou v registru, patrně vnese do obchodních vztahů jistý moment nejistoty, pro úředníky a management firem se státní účastí bude ale snad konečně dostatečně motivující.
Poslanec a starosta Semil Jan Farský zveřejňuje všechny smlouvy už pět let od svého nástupu na radnici. Občanské iniciativy ocenily jeho návrh novely několika zákonů, která po vzoru Slovenska zavede jeden centrální portál, kde budou zveřejněny všechny smlouvy uzavřené veřejným zadavatelem, stejně jako jím vystavené faktury a objednávky jako důkaz toho, že i poslanec může udělat něco užitečného. Návrh, podle kterého budou smlouvy účinné až v okamžiku jejich zveřejnění, přijalo za svůj dalších 50 poslanců. Pokud bude dál hladce proplouvat schvalovací mašinerií – zatím prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně – mohl by začít fungovat v květnu.
„Poslanci přijali iniciativu kladně. Obavu cítím od starostů malých obcí. Dosavadní zkušenost se zahlcením mnohdy nesmyslnou agendou je pro ně varující. Na vysvětlení, že i jim může registr posloužit jako archiv nebo inspirace a o jak zásadní protikorupční opatření na úrovni státu jde, ale většinou slyší,“ říká autor novely. Malé obce nelze podle něho z povinnosti vyjmout, i když právě rozhodování starostů je pod největším drobnohledem místních obyvatel.
Kontrola veřejnosti, nevládních organizací a konkurence bude podle Farského jedním z největších přínosů registru. To, že nemusí být zřizován žádný další orgán, který by na novou povinnost dohlížel, přitažlivost opatření ještě zvyšuje.
Navíc po čase zřejmě ubude práce i soudům, na které se obracejí odmítnutí žadatelé o informace. Dokumenty budou povinně zveřejňovat všechny instituce, na které se vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Jsou jimi i ty, jejichž zřizovatelem je stát nebo obec, ať už se jim to líbí nebo ne. Typicky se jedná například o Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, ČEZ, Lesy České republiky nebo Českou televizi. I těm, kteří jsou skálopevně přesvědčeni (podobně jako pražský dopravní podnik), že oni nic zveřejňovat nemusejí, by měl stačit jeden rozsudek o opaku, aby neriskovali neplatnost kontraktů. Pokud na portálu nebude vyvěšena smlouva do tří měsíců od jejího uzavření, bude absolutně neplatná. Smlouvu bude moci zveřejnit i soukromý partner, když tak neučiní stát. Až pětimilionová pokuta bude hrozit úřadu, který nezveřejní faktury nebo objednávky.
Centrální registr smluv představuje jedno z opatření, kdy se dá za málo peněz hodně udělat, a tato myšlenka se jen těžko zpochybňuje. Tím spíše, že na Slovensku registr, označovaný jako pýcha vlády expremiérky Ivety Radičové, už skoro dva roky funguje a nestojí téměř nic.
Jeho zprovoznění vyšlo přibližně na 650 tisíc korun, plus platy dvou osob, které jej spravují. Náklady zveřejňujících úřadů jsou minimální vzhledem k tomu, že naprostá většina dokumentů je už dnes v elektronické podobě. Neoficiální odhady nevládních organizací navíc hovoří o úsporách „eráru“ ve výši 20 procent.
Během dvaceti měsíců se ve slovenském registru objevilo 190 tisíc smluv a jejich dodatků. Ne že by ale všechno u sousedů bylo zalito sluncem. Slovenská Transparency International loni v létě poukázala na to, že nový portál v návštěvnosti předčí i server o pokémonech. Důvodem byla podle organizace nepřehlednost, obtížné vyhledávání a špatně vyplněné údaje. Zadavatelé velmi často vystupují pod různými zkratkami, smlouvy jsou označeny pouze čísly nebo jsou vyčerněné natolik, že se z nich stejně podstatu nikdo nedozví. „Při přípravě návrhu jsme spolupracovali se slovenskými kolegy, takže jsme se některé chyby už snažili eliminovat. Smlouvy se budou zveřejňovat datově, aby šlo vyhledávat i slova v textu. Asi pět údajů, které vyplní zadavatel, bude povinných, včetně IČO nebo DIČ a jména osoby, která smlouvu podepsala,“ říká Farský.
Hana Boříková
Euro, 26. 11. 2012, rubrika: Report - legislativa, str. 32
