Dobřany. Že jste název téhle vesnice ještě neslyšeli? Není divu, leží v Orlických horách a žije tu 130 obyvatel. Je to vesnice jako stovky dalších. Jenže tahle se v určitém směru vymyká. Mají tu školu, jejíž ředitel Jan Grulich není zcela obyčejný ředitel. Před nedávnem získal ve druhém ročníku ankety Ředitel roku hlavní cenu.
Pětačtyřicetiletý Jan Grulich do školy, které nyní řediteluje, chodil jako žák. A přiznává, že v ředitelně, kde má svoji kancelář, před mnoha lety stál a „vyfasoval“ ředitelskou důtku. A občas se mu stane, když vstupuje do „své“ ředitelny, že se mu v hlavě vyrojí vzpomínka z dětství a zaťuká na dveře. Nesedí jen v ředitelně, ale také učí němčinu a finanční gramotnost.
Když jste se dozvěděl o své nominaci do ankety Ředitel roku, co vás napadlo?
Potěšilo mě, že taková anketa vůbec existuje. Málo se mluví o tom, že ředitel školy je opravdu klíčovou osobou pro rozvoj školy.
A když jste slyšel své jméno jako vítěze?
Upřímně, dojalo mě to.
Jak vás ve škole přivítali?
Jelikož to bylo kvůli opatřením on-line, vysílal jsem z ředitelny a ve sborovně to poslouchali. Takže hned po vyhlášení jsem slyšel vítězný křik ze sborovny. To nebývá úplně zvykem, většinou slyším řev ze tříd.
A doma?
No, bylo to v poslední fázi senátní kampaně, takže nebyl úplně prostor na oslavu. Ale když vám syn napíše, že jste frajer, dcera, že je na mne pyšná a doma mě obejme manželka, tak to je stejně nejvíc.
Těšil jste se jako malý kluk do školy?
My jsme měli parádní klukovskou partu, na kterou jsem se vždy těšil. Chodili jsme totiž ze školy pěšky domů čtyři kilometry a cestou jsme se hodně vyblbli. Já měl školu poměrně rád. I když si ale moc nepamatuji, zda jsme se něco učili.
A změnilo se to na střední? Na vysoké?
Asi ne, všude, kde jsem studoval, jsme měli skvělou partu lidí. Potkáváme se dodnes. Vůbec nemám v hlavě uložené vzpomínky, že bych se někdy trápil chodit do školy.
Co bylo pro vás ve škole vždy nejpříjemnější?
Byla to spíše různá období. Když jsme brali v dějepisu husity, půl rok jsme si se spolužáky hráli na husitské války a v lese cestou ze školy stavěli vozové hradby. Později se to změnilo na první a druhou světovou válku a jako nadstavbu jsme se v lese vypořádávali i s komunistickým režimem. Ale to nás tehdy neučili, to jsme měli od tatínků.
Byli oblíbení učitele?
Mám jich spousty. Dokonce si myslím, že jeden svou skvělou prací zásadně ovlivnil celou moji kariéru. Možná i proto je pro mne toto povolání tak důležité. Učitel vám dokáže zásadně ovlivnit váš celý budoucí život. Bohužel, někdy i v tom negativním slova smyslu. Někteří učitelé se pro nás stali legendami. A třeba historkami o učitelích drsoních plníme každé setkání spolužáků.
Byl jste ve škole tichý kluk, aktivní premiant či lump a uličník?
Vzhledem k tomu, že jsem v ředitelně, ve které dnes sedím, dostal i ředitelskou důtku, tak jsem asi žádný andílek nebyl. Právě v období, kdy jsme v lese se spolužáky probírali komunistický režim, se u mě v lavici našli státníci přilepení ke kůlu ukradeným kanagomem ze školní skříně.
Byly okamžiky, kdy jste se do školy netěšil?
Většinou, když se provalil nějaký průšvih. Ale pravdou je, že jsem se ještě více v ten den netěšil domů.
Pamatujete si na okamžiky, kdy jste poprvé vstoupil do ředitelny jako ředitel?
Že by bylo potřeba vymalovat a vyměnit nábytek, aby mně nepřipomínal ty chvíle, kdy jsem tu seděl jako uličník. Měl jsem z ředitelny respekt, dokonce se mi stalo, že jsem zaťukal, než jsem vstoupil do své vlastní ředitelny.
Vy jste se stal ředitelem v roce 2005...
A od té doby byly snad jen jedny prázdniny, během nichž se něco neopravovalo, nerekonstruovalo, kdy tady nebyl stavební ruch. Když jsem nastupoval, bylo tu 72 dětí, ekonomicky byla doslova neudržitelná, prostě byla na zavření. No a nyní máme 180 dětí, postupně nám nastal problém s místem. Pořád jsme přepažovali třídy, rušili kabinety, ale pořád to bylo málo. Taky tu byla špatná okna i topení, dokonce nám chumelilo do tříd. Předloni se nám podařilo získat grant, díky němuž jsme mohli přestavět celé patro.
Kde se učilo po dobu rekonstrukce?
Bylo nemožné, abychom ve škole fungovali alespoň částečně. Podařilo se nám umístit druhý stupeň na autokrosové závodiště. Ve věži časoměřičů jsem měl ředitelnu a dole byl bar, kde se učili deváťáci. Žáci prvního stupně museli do staré nepoužívané školy v jiné vesnici. A v kostele byla kuchyň a zbytek tříd.
A jídelna?
Tak ta byla v modlitebním sále.
Objevila se tu i mateřská škola. Bylo těžké prosadit tuhle myšlenku?
Bylo to náročné, protože ve stejné chvíli musíte říct reálný plán, jak to udělat a čím zaplatit. A ještě těžší pak bylo tu myšlenku zrealizovat. Zpětně to beru jako jeden ze zázraků, u kterých jsem měl tu čest být. Spojit školu, církev, obec, sjednotit do jednoho projektu a získat souhlas od více než stovky lidí. I když na účtu nebyla ani koruna. Byl to náročný a krásný čas. Desítky lidí, hlavně z Církve bratrské v Bystrém, se semkly a během dvou let se postavil objekt za jednadvacet milionů, vše bez dotací a pouze z darů a z úvěru. Pracovali jsme se skvělými architekty, manžely Bittnerovými. Myslím, že právem byla naše stavba oceněna „Stavbou roku Královéhradeckého kraje“. Díky této realizaci z říše snů pořádáme v malé vesničce Bystré skvělé koncerty slavných interpretů, je zde již sedm let školka, každý rok zcela zaplněna, pořádáme přednášky a církev má krásnou modlitebnu. A devadesát procent úvěru je splaceno.
Jste soukromá škola neplatí se školené, jak je to možné?
V roce 1997 to vypadalo, že školu bude nutno uzavřít, bylo málo žáků. Místní se rozhodli, že to tak nenechají a zřídí soukromou školu. Fakt, že se tu nevybírá školné, je dán tím, že nechceme školu pro elitu. Chceme, aby sem do školy mohlo za stejných podmínek chodit doslova každé dítě z hor. Od státu máme příspěvek, ten je ale nižší než na státní škole. A většina obcí, která nám posílá své děti, nám přispívá čtyři tisíce korun ročně na žáka.
Myslíte si, že současná distanční výuka přinese žákům spíše pozitiva či negativa?
Stále více poznávám, že role učitele je naprosto nezastupitelná. Na začátku jsem měl naději, že pozitiva budou také velká, ale dnes vidím, že nikdy nepřeváží ta negativa. Tento stav je vysilující pro ředitele, učitele, rodiče i žáky. Pozitivní je snad jen to, že vzdělávání začíná být konečně téma v ČR a že si stále více lidí uvědomuje, jaké zbytečnosti se děti velkou část času učí. Kéž by tato krize vedla k dobré změně. Děláme, co můžeme, ale ideální tato výuka není. A ani nemůže být. Chybí v domácnostech technika, lepší internet, čas i vůle.
Jak přispíváte k tomu, aby se děti do školy těšily?
Jedna moje zásada je, dívat se na vše očima dítěte. A mám rád, když je o přestávce takzvaný bugr. Tak tomu ale nebylo vždycky, děti seděly o přestávce u mobilu a zíraly do něho. Tak jsme o přestávkách zakázali mobily. Na chodbě jsou piana, fotbálek, máme kytary, bicí, stolní tenis a v klubovně šachy. Přestávku totiž považuji za obrovsky důležitou součást výuky. A další zásadou je, že se k dětem nechováme jako policajti, ale jako partneři, kteří mají na mysli nejen jejich vzdělání, ale i bezpečnost.
Prý jste zavedli běhání kolem školy po obědě?
To je pravda. Řekli jsme si, že se s dětmi začneme více hýbat. Vyhlásili jsme, že každý den si může s námi každý po poledni zaběhnout kilometr kolem školy. Nazvali jsme to motivačně Běh s Emilem, podle Emila Zátopka. Mysleli jsme, že se chytne hrstka dětí, ale nakonec začala běhat téměř celá škola i s učiteli.
A jak se vám daří motivovat učitele k tomu, aby i oni každé ráno přicházeli rádi do školy?
Každé ráno se na ně usměju. A každý měsíc jim pošlu výplatu. Ne, na tuto otázku se spíše zeptejte kolegů. Ale zjednodušeně, učitelé jsou tím největším bohatstvím ředitele školy. A tak se podle toho snažím k nim přistupovat. Možná stejně tak, jak bych chtěl, aby učitelé přistupovali k žákům. Protože žáci jsou tím středobodem školy. Nevím, někdy mám pocit, že se na tohle zapomnělo.
Máte dostatek učitelů?
Ano, máme a zájemců je zatím dostatek. Ale je znát velký úbytek absolventů. Mladí se do této profese už nehrnou.
Všude kolem příroda. To můžete výuku přenášet mimo budovu že?
Vyjdeme ven a hned jsme v přírodní laboratoři, louka je pár metrů, les o kousek dál. Ven chodíme vždy, když cítíme, že děti jsou unavené. A pak tady máme doslova zběsilého fyzikáře, v jeho případě jsem rád, že pokusy předvádí venku.
Taky jste se před několika lety zúčastnili mezinárodního testování patnáctiletých PISA. Vedli jste si dobře?
Naše děti byly nejlepší v přírodovědné, matematické i čtenářské gramotnosti. Děti výuka baví, to je základ. My s kolegy u každého předmětu hodně přemýšlíme. A hodně dbáme na angličtinu a snažíme se, aby se u dětí stala součástí běžného života. Máme partnery v belgické škole a každoročně naše děti jezdí do tamní školy na výměnu. A také jsme zavedli finanční gramotnost. Ono se to vše propojuje. I proto jsme byli asi úspěšní.
Má podle vás smysl středoškolské vzdělání? Nestačí jen základka a pak šup do života?
Záleží, jak chceme, aby naše země vypadala. Pokud chceme být levnou výrobnou světa, tak by to stačilo. Jenže naše země má potenciál, aby určovala trendy a byla inovativní zemí, která je příkladem pro ostatní. Nesmíme mít nižších cílů. Biblicky řečeno, nesmíme zakopat naše hřivny, ale musíme je investovat a rozšiřovat. To lze pouze přes kvalitní vzdělání.
Jste čerstvý krajský zastupitel a také novopečený senátor. Proč jste vstoupil do politiky?
Dalo by se říci, že spíše politika vstoupila do mě. Ve školství mi pomalu začalo docházet, že je tady něco hodně shnilého. A že si moderní doba žádá úplně jiné priority ve vzdělávání. Zjistil jsem, že jako ředitel malé vesnické školy mohu měnit vzdělávací atmosféru v okruhu deseti kilometrů. Jenže my potřebujeme změnu školství v celé republice, abychom v této době obstáli. A stejně tak, jelikož se neustále zajímám o aktuální dění a problémy naší společnosti, nedokázal jsem jen pasivně sedět a nadávat na poměry, ale šel jsem se aktivně zapojit. Sice mě mnoho lidí varovalo, ale tak nějak jsem zvyklý dělat věci proti proudu. Mnoho lidí mi řeklo, že jsem blázen budovat školu v tak malé vesnici. A podařilo se. Říkali, že jsem blázen stavět modlitebnu a školku bez peněz. Podařilo se. Říkali, že jsem blázen stavět patro školy. Podařilo se. Teď říkají, že jsem blázen, že vstupuju aktivně do politiky. Moc rád bych vám za šest let napsal, že to mělo smysl.
Co podle vás chybí našemu školství?
Je to dlouhé téma, vyberu pár věcí. Finanční gramotnost – celý život dospělých se točí kolem peněz a přitom vzdělávání v této oblasti je minimální. Etická výchova – celý život dospělých i dětí tvoří interakce s ostatními, vztahy, nevíme, co je spravedlnost, čest, morálka, jak se chovat v určitých situacích, jak si udržet partnerský vztah, jak se postavit k otázce menšin. Informační gramotnost – v dnešní době se do hlav dětí dostane denně tolik informací, jako před dvaceti lety za celý rok. Jak pracovat s informacemi, jak rozlišit informace od dezinformací, je jednou z nejdůležitějších disciplín nové generace, ale i té naší.
Co vás na práci ředitele, nejvíce baví?
Že to má smysl. A nikdy jsem o tom nepochyboval.
A co vás naopak štve?
Nejvíce asi samozřejmě papíry, stohy papírů, tisíce písmenek, které nic neřeší, ale musím je mít v pořádku. A to, že jsem v očích každé kontroly brán spíše jako delikvent, který musí dokázat, že nepochybil. Můžete s vypětím sil svých i celého týmu postavit novou školu, poplácat se po rameni, získat titul ředitele roku, ale pak přijde kontrola a dokazujete, že nejste zloděj. A běda, jestli nějaké papíry nesedí. To je trochu frustrující. A někdy, když jsem už hodně unavený, že vzdělání není prioritou společnosti.
Co byste uvedl jako největší úspěch za vašeho ředitelování?
Jsou úspěchy viditelné a méně viditelné. Ty viditelné jsou bezesporu fungující plná škola s dobrou pověstí, zrekonstruovaná budova a nové patro školy, multifunkční budova Elady a v ní založená mateřská škola, která si díky skvělému týmu taky vybudovala dobrou pověst, spokojení (doufám) zaměstnanci, spokojené děti, které se i po ukončení školní docházky vracejí.
dokončení na straně 31 dokončení ze strany 30 A to méně viditelné, že i po šestnácti letech ředitelování mě tato práce neskutečně baví a mohu se s klidným svědomím podívat do minulosti.
Škola, senát, krajské zastupitelstvo, koronavir. To si vás manželka a tři děti moc neužijí. Určitě toho máte někdy plné zuby, jak si nejlépe odpočinete, když máte volný čas? A máte nějaký?
Možná to bude znít jako klišé, ale pokud se vám poštěstí, že děláte práci, která vás baví, nehledáte hranici mezi prací a volným časem. Takže paradoxně mám pocit, že mám spoustu volného času. Ale co mě fakt nabíjí, je to, když si s rodinou můžeme zajet na hezkou dovolenou. Jezdím také rád na horském kole po Orlických horách, rád si zahraju tenis s kamarády, ale furt jen prohrávám. Velice rád celoživotně fotím. Nebo večer vypnu hlavu a z pohodlného gauče sleduju nenáročné filmy a seriály. A těším se, až se situace kolem nás uklidní a někam si s rodinou vyjedeme, abychom oslavili celý ten zvláštní rok, který nám všem dává zabrat.
Zdroj: Denik.cz, 11. 11. 2020
