Debaty o regionálním školství nabírají na obrátkách. Není divu, středoškoláci mají své starosti. Termíny maturit se blíží a senátní postoj ke státním maturitám znejišťuje kantory i studenty. Také na základních školách je problému jako máku. O ten poslední se postaral srovnávací test. V mezinárodním měření naši žáci neuspěli. Jejich výsledky se rapidně zhoršily během pár let. Učitelé i veřejnost se zamýšlí co dál, jak zabránit tomu, aby z našich dětí nevyrostli osli.
Dnes se nechci zabývat rámcovými programy výuky či jinými odborně pedagogickými otázkami. Chci se zaměřit na základní školu jako svět dětí a dospělých, který je má připravit na práci. Zdá se mi, se ostýcháme říkat na hlas, že škola je příprava na práci. Tomuto základnímu poslání by měli přispět také rodiče. V systému vzdělávání se na ně jaksi zapomíná. Přitom oni jsou primárně odpovědní za výchovu i vzdělání svých dětí. Jestlipak vědí, že prokazují svým dětem medvědí službu, když učitele (častěji učitelku) před dětmi shazují? Přijetí autority učitele pro dítě mimo jiné znamená, že se v pozdějším životě zorientuje také ve složitě hierarchickém pracovním světě a nebude dělat zbytečné chyby. Společnost musí podporovat respekt k učitelům. Znám mnoho mladých lidí, kteří v kantořině vidí dobrý způsob naplnění života. Jsou smířeni s tím, že svým povoláním nezbohatnou, ale nechtějí se smířit s tím, že budou ve škole otkloukánky rodičů a jejich nedisciplinovaných dětí. Proto do škol nenastoupí.
Je třeba do škol vrátit kázeň, aby děti pochopily, že i v životě budou mít povinnosti a budou něčím limitované. Ustupování lenosti či hrubosti se děje často za vydatné podpory rodičů. Jak jinak by se mohlo stát, že v den písemky rodiče ve třídě omluví polovinu dětí? Kdy to mají učitelé rodičům vysvětlit, že svým dětem škodí, když na setkání s učiteli nechodí?
Právo dítěte si rodiče často vykládají jako svobodu bez hranic. Svobodu, která může zasahovat i do urážek jiných dětí či dokonce učitele. V takových případech je povinností veřejnosti, aby se jednoznačně postavila na stranu učitelů. Zastaňme se učitelů, kteří se snaží, aby z našich dětí bylo „něco pořádného“. Potom ale potřebují řád a pořádek nejenom děti, ale i jejich rodiče.
Dlouho už mluvíme o tom, že je naše základní školství přefeminizované. Sborovna složená z učitelek a učitele tělocviku není obraz společnosti. Celý život pracuji s vysokoškolskými studenty, někteří by rádi učili, ale vadí jim bezmocnost učitelů nad nezvednými žáky. Jestli máme naše děti rádi, dopřejme jim, aby se ve škole mohly připravit na život. Vraťme do škol kázeň, disciplínu a učitelům respekt. Potom kantořina bude znovu zajímavým způsobem života i obživy. Bude to smyslem naplněné povolání nejenom pro ženy, ale i pro muže.
Učitelské noviny 2/2011
