Minulý týden se rozhořela debata o možnosti nosit šátky pro dívky z muslimských rodin v české škole. Rozhodnutí paní ombudsmanky Šabatové vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Nedávno se také, pro mě poněkud překvapivě, souhlasně vyjádřil k nošení šátků také ministr školství Chládek. O to víc mě ovšem udivilo, že by mu ale vadilo zahalování tváře. Nevím, podle čeho bude stanovovat míru jejího zahalení a zda sám sebe nominoval v této otázce jako arbitra.
Myslím, že celá diskuse je velmi zavádějící. Nelíbí se mi, že v těchto debatách je škola redukována pouze na budovu, ve které se předávají jen neutrální informace a znalosti. Vždyť škola je prostor formující osobnosti mladých lidí nejen po odborné stránce, ale rozvíjí také jejich morální a duševní vývoj. Je to její poslání, které je s ní spojeno již od dob zavedení povinné školní docházky Marií Terezií koncem 18.století. Je to poslání, na které škola nemůže rezignovat. Říká se tomu výchova. Koneckonců rodiče, kteří dávají přednost domácímu vzdělání tak činí především proto, že chtějí v morální sféře působit na své děti jinak, než jak jim nabízí české veřejné školství. Málokdy je k tomu ale vedou důvody nespokojenosti se samotnou výukou.
A teď se dostáváme k jádru celého sporu. Česká škola a její vzdělávací systém je postaven na hodnotovém a myšlenkovém odkazu Evropy. Z tohoto pohledu je tedy jasné, že všichni, kteří se do české školy přihlásí, si musí být vědomi toho, že budou vzděláváni a vychováváni v duchu evropských humanistických tradic. Diskuse o nošení šátku se mi v tomto kontextu jeví jako nadbytečná, protože naše kontinentální hodnoty nepočítají s přijetím myšlenek muslimské víry. Proč toto neříkáme zřetelně a nahlas? Proč se nehlásíme k našemu evropskému hodnotovému dědictví? Proč ho nebráníme? Ušetřili bychom si tím mnoho pofiderních vyjádření a doporučení.
Budeme–li české školství brát skutečně vážně, snadno si také odpovíme na to, zda šátky do našich škol patří či ne.
3. 9. 2014
