V těchto dnech se v souvislosti s přijímáním rozpočtu na rok 2012 hovoří více o budoucnosti. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je objemem plánovaných výdajů 137 mld. Kč na druhém místě v objemu zdrojů. Z pohledu budoucnosti je to rovněž jedno z nevýznamnějších ministerstev. Vždyť investice do vzdělání jsou skutečnou investicí do budoucnosti. Každoročně slýcháme stesky na nedostatek peněz pro školství. Vzdělávací politice v České republice chybí však ještě něco mnohem zásadnějšího. Koncepčnost a předvídatelnost. Bohužel se tento nedostatek nedaří ani v tomto volebním období zlepšovat. Nesystémový přístup je zřejmý na všech stupních vzdělávací soustavy.
V minulosti jsme se zaměřovali na jednotlivé dílčí úkoly či řešení nedostatků. Neměli jsme a stále nemáme jasný cíl. Předpokládám, že v dobré víře se činily kroky, které v daném čase vypadaly logicky a správně, ale nevěděli jsme, kam vede cesta, po které jdeme a nevíme to doposud.
Ke vzdělávací politice musíme přistupovat komplexně: od základního, respektive předškolního vzdělání až po vysoké školství a zohlednit přesah do výzkumné a inovativní činnosti. Proto vzdělávací politika musí být podřízena směřování země, včetně stanovení měřitelných kritérií, které chceme v daném čase dosáhnout. Vždyť vzdělání odborníka trvá deset až patnáct let (od nástupu na vysokou školu). Z toho důvodu koncepce musí být zaměřena minimálně v horizontu následujících dvaceti let.
Možná, že to je jeden z důvodů, proč politické, rychle se střídající garnitury, zohledňovaly spíše krátkodobé a snadno medializovatelné cíle. Příklady v minulosti vítaných rozhodnutí, které neměly svoje koncepční ukotvení, najdeme v celé linii vzdělávání. Například jsme se rozhodli nabídnout středoškolské vzdělání co nejširší populaci (v současnosti 77 % populačního ročníku skládá maturitu), abychom po letech zjistili, že nedostatek technických pracovníků a řemeslníků se stává jedním z limitujících faktorů v technickém rozvoji, kupříkladu při výrobě náročných prototypů.
Oživili jsme osmiletá gymnázia, ale rezignovali jsme na kontrolu kvality přijatých studentů. Na vysokých školách se nabízí více míst pro studenty, než kolik je uchazečů. Nedokázali jsme diferencovat mezi jednotlivými typy škol tak, aby přidělované zdroje také respektovali kvalitu na vysokých školách. Řešení je dlouhodobou záležitostí, která bude rozhodně přesahovat volební období. To je také možná důvod neochoty řešit poněkud nepopulární, leč zásadní otázky školství. Navzdory nesystémovým a nekompetentním opatřením je stále české školství na lepší úrovni, než bylo a je jeho řízení. Přesto je zřejmé, že jsme mohli udělat víc a promarnili jsme řadu šancí.
Je nutné, abychom věděli, co chceme, kam prostřednictvím vzdělávací politiky chceme Českou republiku směřovat, a tomu přizpůsobili jednotlivá opatření. Přesto, že budou nabíhat s jistým časovým odstupem, je třeba neodkladně začít. Podmínkou nutnou pro úspěšné zavedení vzdělávací koncepce je širší celospolečenské přijetí. Jedná se nejenom o přijetí učitelskou veřejností, ale i rodičovskou, a také bazální shoda v rámci politických stran.
Absolutní prioritou školství musí být základní vzdělání. Dobré základní vzdělání je vstupenkou do života, je prevencí před sociálním vyloučením a je podmínkou pro další stupně vzdělávání. Školy budeme mít takové, jací budou naši učitelé. Proto je třeba začít od učitelů, posílit kvalitu pedagogických fakult a především kvalitu studentů pedagogických fakult – budoucích učitelů. Zaměřit se na získávání mužů pro práci učitele. Na ZŠ je pouze 14 % učitelů mužů a jejich počet každoročně klesá. Motivace pro výběr tohoto povolání není, jak se mnoho lidí domnívá, jenom v nedostatku financí, ale je to otázka prestiže povolání a také předvídatelného prostředí ve školství. Už od začátku školní docházky dětí nesmíme zapomínat za rodiče. Jsou zodpovědní za vzdělávání dětí a měli by si být více vědomi svých práv i odpovědnosti.
Není možné trvale odkládat rozhodnutí o budoucnosti osmiletých gymnázií. Toto je téma, kolem kterého se chodí jako kolem horké kaše. Osmiletým gymnáziím je třeba vrátit tu roli, která jim byla v počátku dedikována, a to je věnovat se rozvoji nejtalentovanějších dětí. Dnes bohužel odchází na víceletá gymnázia 13 % dětí a v některých lokalitách až 30 % i více dětí z jedné třídy.
Dalším horkým bramborem je jazykové vzdělání. Všimněme si, že se pomalu vytrácí náboj, se kterým jsme na počátku devadesátých let usilovali o zvládnutí cizího jazyka. Přes všechny deklarované snahy jsme učinili jenom málo konkrétních kroků pro to, aby děti druhý jazyk zvládly. Jsem přesvědčena, že omezení dabingu vybraných typů filmů by mohl být jedním z příspěvků.
Z hlediska středního odborného školství je potřeba definovat obory, které nutně potřebují pro svoji práci maturitu, ať už díky používaným technologiím nebo požadavkům na komunikaci s lidmi. Je třeba posílit respekt k manuální práci a posilovat stavovskou hrdost řemeslníků. Státní maturita pro středoškoláky je správné rozhodnutí a měla by poskytovat garanci kvality středoškolského stupně vzdělání. Organizačně jednodušší a efektivnější forma je v dalších letech nezbytná.
V rámci vysokého školství se již dlouho mluví o diverzifikaci vysokého školství, ale chybí zatím odvaha toto obtížné téma řešit. Bude to nepochybně bolestný krok, který je nutný. Vždyť takřka 70 % čerstvých maturantů se uchází o studium na vysoké škole. Zdá se, že bychom měli být spokojení s rostoucí vzdělaností. Ta se bohužel neprojevuje z hlediska konkurenceschopnosti České republiky. Podle globálního indexu konkurenceschopnosti jsme klesli na 38. místo, a to z 31. místa během posledních dvou let! Proto také požadavek „školského“ výboru Poslanecké sněmovny ČR o navýšení finančních prostředků pro vysoké školy v roce 2012 zahrnuje usnesení, aby tyto zdroje byly rozděleny podle měřitelných výsledků škol. Otevřených a neřešených otázek je ve školství mnohem více. Důležité je činit kroky, které jsou prioritou pro vytvoření koncepce perspektivní vzdělávací politiky. Začít je třeba od základu, od základního školství. Úspěch vyžaduje dva předpoklady - chtít a umět. Navíc odvahu.
V Praze 9. 12. 2011
