Ačkoli již před dvěma lety ze zdravotních důvodů odstoupil z čela TOP 09, ačkoli si stěžuje na nohy i sluch, schůzka začala ve sněmovně skoro o půl hodiny později. Celou tu dobu stál starý pán před pultíkem a čekal, až na něj přijde řada s „technickou“ poznámkou. Předřečník Tomio Okamura jej totiž velice rozhněval, když zpochybnil odkoupení vepřína a vybudování památníku v Letech u Písku. V neděli Karel Schwarzenberg oslavil osmdesát let, tak jsme se výjimečně nehádali o politice.
LN: Dívali jsme se, jak čekáte snad pětadvacet minut pod stupínkem jen proto, abyste dal Okamurovi obrazně řečeno po papule. To vás ještě stále dokáže politika tak nadzvednout?
Dokáže, poněvadž je to důležitá otázka. Bylo by mi potěšením dáti mu přes hubu, ale tady jde o důležitou věc: tábor v Letech byl česká, nikoli německá ostuda. O to jde, proto se musíme tuplem snažit, aby se říkala pravda. Co se tam dělo, bylo opravdu hrozné.
LN: Lety jsou nedaleko vašeho rodového sídla...
Děti mají instinkty, které dospělí často potlačují. Pamatuji si, jak jsem coby dítě jel s otcem na Orlík. Já jsem byl vždy fanda na koně. Jediné, co mne zajímalo, bylo sedět v sedle. Jeli jsme a u Let, dodnes si pamatuji to místo, najednou na mne padla strašlivá tíseň. Ale opravdu hrozná. Ptal jsem se otce: „Co tady je?“ On se na mne podíval a řekl: „Tady se děly hrozné věci, až dospěješ, budu ti to vyprávět.“ Ale pojďme k veselejším věcem.
LN: Vy jste se ve věci dost angažoval, i jako soukromá osoba jste investoval do nápravy. Nepřipadá vám paradoxní, že problém, s nímž nedokázal hnout ani Václav Havel a Vladimír Mlynář, ani Martin Bursík a Karel Schwarzenberg, vyřeší Daniel Herman a Andrej Babiš?
Bohudíky že se to podařilo. Že mezi AGPI (společnost vlastnící vepřín v obci Lety – pozn. red.) a Agrofertem bylo možno se domluvit. Zaplaťpánbůh za to!
LN: Tento víkend zahajujete devátou životní dekádu – a zdá se mi, že velké části vašeho příběhu se děly právě po desetiletích: život v Česku, chudé počátky v Rakousku, náhlé zbohatnutí a změna role, začátky v české politice, ostatně skutečně velkou kariéru v české politice jste zahájil těsně po sedmdesátých narozeninách.
V mém životě se opravdu po deseti až patnácti letech všechno změnilo. Týden před mými jedenáctými narozeninami jsme museli odjet z Čech do Rakous, deset let nato jsem začal studovat lesnictví. Pak byl chvilku klid, ale poté se opět všechno změnilo, když jsem se stal předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, a najednou už jsem vůbec neměl čas na věci, které mi dělaly radost. Třeba koně a podobně. A pak ten neskutečně krásný den, devětadvacátého prosince 1989, kdy byl ve Vladislavském sále Václav Havel zvolen prezidentem. To jsem už věděl, že to je na beton, že nebudu muset odjíždět, přestože jsem měl omezené vízum. Děkoval jsem pánubohu, že se země změnila, a ačkoli jsou tu jevy, které člověka těší méně, je to přece jen zázrak.
LN: Říká se, že i když klimbáte, okamžitě se proberete, jakmile přijde řeč na koně, divoká prasata a hon… Chodíte ještě do lesa?
Vůbec ne. Jednak pajdám, navíc jsem začal špatně vidět, byl jsem teď na operaci šedého zákalu, tak jsem úplně přestal. Hrozilo, že bych uklouzl a zastřelil souseda. Člověk musí vzít na vědomí, že zestárl, a jistých radostí se vzdát. Co mám dělat. Jak říkal jeden již zesnulý přítel: Stáří není zločin, ale svinstvo je to hrozné.
LN: Z těch prvních deseti let na Orlíku: jaké byly největší radosti a strasti?
Radostí bylo spoustu, byl to krásný čas. Ale byla tam i překvapení. Třeba jeden z posledních náletů, kdy Angličané bombardovali německý transport a ani jeden výstřel nepadl na zámek.
LN: Proč překvapení?
Protože z toho vojenského transportu mnoho německých vojáků uteklo a uchýlili se k zámeckému sklepení, kde se schovali. A protože to byli ostřílení váleční borci, furt vykukovali a ti hloubkaři v letadlech je museli vidět. Maminka měla veliké obavy.
LN: A proč tedy nestříleli?
Mezi těmi anglickými letci byl syn kostelníka a on jim řekl, ať nic nedělají, že na zámku určitě není žádný kolaborant. O týden později se objevil tatínek v uniformě československého důstojníka a zahájil povstání na Miroticku a to mne jako kluka kromobyčejně ovlivnilo. A pak samozřejmě jsem viděl, jak o tři roky později raději lidé přecházejí na druhou stranu ulice, aby jej nemuseli pozdravit. Takže tento zážitek „nahoru a dolů“ jsem zažil už jako dítě a to je pro člověka velice zdravé. Já jsem ve Vídni znal jednoho dětského psychologa a on mi říkal, že vývoj dítěte není lineární křivka, ale že jde spíše po schodech. A pro mne ty roky 1945–1948 byly určující, velice mne ovlivnily a zformovaly.
LN: Kdybyste měl dnes to ovlivnění převyprávět, jak byste to interpretoval?
Zaprvé celoživotní politický zájem. Ať už na střední, nebo vysoké škole, furt jsem se do té politiky pletl. To byl jeden z důsledků těch tří důležitých let. Zadruhé... zní to zastarale, ale u nás vzniklo strašně silné vlastenectví, které v pozdějších generacích už nebylo. Jak jsme vědomě zažili protektorát, jak jsme kreslili ve škole československé vlaječky, pak jsme zažili povstání, to dalo vzniknout tak silnému vztahu k zemi, který už žádná další generace neměla. A pak samozřejmě jak jsem musel odejít, to také definovalo vztah k vlasti. Spousta lidí toužila odejít, já jsem naopak toužil se vrátit.
LN: Jste v Česku hodně aktivní, ale zbytek rodiny je spíše neviditelný. Nesete tu štafetu generací, ale kam a komu ji předáváte?
Paní Tereza se česky začala učit, ale pak měla v roce 1992 velmi vážnou autonehodu, po níž musela všechny síly napřít jen a jen k rehabilitaci. Bohužel. Štafetu přebírá můj nejstarší syn. Naučil se česky, ačkoli tedy pozdě, a tím pádem se strašným přízvukem. Má zejména k Orlicku veliký vztah. Ale říká: „Když vidím tvůj život, byl bych blázen, kdybych šel do politiky.“ Má pravdu. Myslím, že neškodí, když po 150 letech jedna generace Schwarzenbergů z politiky vypadne. Na to, aby tady syn úplně zakořenil, přišla sametová revoluce o deset let pozdě.
LN: Politik hodnotí volební období. Vy byste se i z hlediska rodové zkušenosti mohl podívat na vývoj země z delší perspektivy.
Nevím, jestli rodová zkušenost, ale stačí ta moje vlastní. Nepotřebuji rodovou. Zažil jsem euforii roku ’45 – a jak to skončilo. Zažil jsem euforii roku ’68 – a jak to skončilo. Proto jsem byl trochu skeptický k té euforii roku ’89 a ’90. Neskončilo to tak žalostně jako ty předešlé, nicméně mám obavy z kromobyčejné české schopnosti, dokonce snad i národní tradice si všechno pokazit, jakmile je to jen trochu možné. Za Karla IV. jsme byli nejmocnější říše střední Evropy, od Branibor až k rakouským hranicím. Pak jsme si z bujnosti začali občanskou válku jménem husitská, ztratili jsme Branibory a zchudli jsme. Pak jsme se během sto padesáti let zase vypracovali, za Rudolfa II. jsme byli bohatá země. Samozřejmě jsme to nevydrželi, začali jsme si druhou občanskou válku jménem stavovské povstání. Samozřejmě katolická a protestantská parta stály proti sobě v celé Evropě, ale u nás to přerostlo v otevřenou občanskou válku, která se změnila v třicetiletou válku. Ztratili jsme Lužici a velmi dlouho jsme se z toho zotavovali, mimo jiné proto, že jen třetina obyvatelstva toto období přežila. Nakonec se nám podařilo založit vlastní republiku v roce 1918, měli jsme i zajímavého a dobrého prezidenta, skvělého Masaryka, ale jakmile zemřel, dojímali jsme se nad ním a především sami nad sebou – a všechny jeho ideály zahodili. Také teď sleduji, jak jsme zahodili všechny ideály Václava Havla. Jak říkával můj otec: My jsme malý, ale povedený národ. Díkybohu nikde na obzoru není žádný Hitler, ale to zavržení demokratických ideálů mi místy připomíná druhou republiku.
LN: Vraťme se k těm „dekádám“. Ony první roky v Rakousku musely být docela krušné. Peněz moc nebylo…
Ale ne. Byli jsme u babičky, bohužel zemřela v roce 1953, bydleli jsme u ní v baráku, naučil jsem se tam topit, ovládl jsem nejsložitější kamna. Neměli jsme peníze, to je pravda, ale spousta mladistvých v padesátých letech chodila s příliš krátkými kalhotami, protože nebylo na nové. Omrzly mi prsty na nohou, protože nebylo na to, včas koupit boty, to ano, ale v té všeobecné bídě, která tady byla, jsme my měli střechu nad hlavou a teplé jídlo.
LN: A co ta historka, jak maminka vařila buřtguláš bez buřtů?
Maminka nikdy nevařila, ona vařit neuměla. Ona uměla spoustu věcí, ale nikdy nevařila. Ale jinak je ta historka pravdivá, buřt byl mezi bramborami a cibulí spíše světlá výjimka. Maminka ani moje sestra však nevařily, to já vařím rád a mnohem líp.
LN: Po babiččině smrti jste si odhlasovali, že se přestěhujete do Vídně, do anglického sektoru. To muselo být ideální místo: levicové umělecké prostředí a v něm mladý, vysoký černovlasý frajer s hustým knírem…
No samozřejmě. Ano, tehdy po druhé válce byli mladí převážně levicoví.
LN: Ale pak přišel zase úplný obrat v životě. Z „pána z Nemanic“ se stal ze dne na den bohatý vlastník rozsáhlého majetku.
Ano, v roce ’48 jsme měli tři kufry a nic víc. Najednou jsem byl v roce 1965 dědic rozsáhlého panství v Rakousku. To byla velmi podstatná změna.
LN: Do Rakouska jste přijel tři roky po válce a ta země byla velmi rozbitá, prošla jí fronta.
Ano, přijížděl jsem z bohaté země do chudší, ze země jakž takž fungující do země zničené.
LN: A viděl jste, jak se ta země během jedné generace z bídy zvedla. Česko je dnes také skoro třicet let po ukončení devastace. Lze to srovnat?
Zbohatli jsme stejně jako Rakušané. Já bych směle srovnal těch třicet let vzestupu s tím, jak zblahobytnělo Rakousko, dejme tomu, do konce sedmdesátých let. Myslím ten hmotný blahobyt.
LN: Pak je tu ale i jiná věc, takový ten pocit spokojenosti, a v tom jsme jinde než Rakušané. A já se ptám, jestli to špatné svědomí a špatné pocity nepramení z něčeho úplně jiného.
Rakušané dospěli k velkému pochopení sebe sama. Takový rok 1956 – Rakousko na tom ještě vůbec nebylo dobře, ale když vypuklo maďarské povstání a Sověti ho rozstříleli tanky, nedovedete si představit, co tehdy Rakušané dělali. Pomáhali, co se dalo, i vyloženě chudé rodiny věnovaly věci, pomáhali přes hranice, pomáhali uprchlíkům v táborech. Zachovali se skvěle. Byl jsem přímo u toho, zažil to. Totéž předvedli v roce 1968 vůči nám, když desítky tisíc lidí uprchly před sovětskou okupací, když bylo v roce 1981 stanné právo v Polsku a po pravdě řečeno ještě jednou, když byla občanská válka v „Jugošce“. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk se cítí dobře, když má také dobré svědomí. My za sebou žádné obdobné výkony v těchto letech nemáme, neprožili jsme něco takového. A to Rakušané byli součástí Německa během Hitlerovy války, na lecčem hrozném se v těch letech spolupodíleli.
LN: Pokud jde o zázračné vzestupy: vy jste sledoval proměnu Bavorska, této rurální, tradiční země, která ještě v 80. letech přijímala subvence od spolkové vlády – a dnes je nejbohatší spolkovou zemí a jedním z absolutně nejbohatších regionů celé Evropy. Jak se to stalo?
Já vám něco řeknu. Tenkrát naši bývalí spoluobčané byli převelice rozčileni, protože před Černínským palácem byl postaven pomník Edvarda Beneše. A jeden skvělý sudetský politik, s nímž jsme měli diskusi před lety v Mnichově, zaútočil na mne coby českého ministra zahraničí. Vzal jsem si slovo a řekl: „Ano, máte pravdu, je to strašné. Benešův pomník nemá být na Pražském hradě. Měl by stát tady v Mnichově – protože kdo jiný se tolik zasloužil o rozkvět Bavorska než Edvard Beneš? Vzestup Bavorska začíná vysídlením českých Němců, skutečná industrializace Bavorska začíná příchodem německých inženýrů a techniků z Čech.“ On malinko protestoval, ale je to tak: my jsme jim velmi násilnou formou přinesli zásadní rozvojovou pomoc. Není to v dějinách nic nového: když Ludvík XIV. vyhnal z Francie hugenoty, odešli do Pruska a dodnes tam je spousta politických jmen, která z této doby vycházejí, dodnes je kdysi zaostalé Braniborsko tou bohatší a úspěšnější zemí. A my jsme něco podobného udělali pro Bavorsko.
LN: Když jsme u těchto historických odboček, jedna otázka mi nedává spát. V roce 1905 bylo celosvětově 95 procent vědeckých článků napsáno v němčině. Němci vládli vědě i opeře, poezii i teologii, filozofii i průmyslu. Dvacáté století mělo být německé století, a ačkoli to byl v tu chvíli národ poměrně militantní, první válku rozhodně nezačal – a druhá byla pokračováním té první. Jak se to všechno semlelo a pokazilo?
To je na dlouhou diskusi. Ale člověk by si měl vzít poučení, že sebelepší vzdělání, sebelepší univerzity a knihovny vás neuchrání před zločinem a blbostí. Ale máte úplnou pravdu. Něco vám řeknu: měl jsem strýčka Schwarzenberga, který pracoval za války v Červeném kříži. A k němu se dostalo dnes již slavné svědectví oněch dvou slovenských Židů, kteří utekli z Osvětimi do Žiliny a podali přesný report, co se tam děje. Měl to z první ruky, byl z toho zděšen, šel tedy za nadřízenými a řekl: „Podívejte se na to, zdá se mi to naprosto věrohodné.“ A oni, ti švýcarští profíci, se na to podívali a odvětili: „Nemluvte nesmysly. Národ Goetha a Kanta nemůže nic takového činit.“ Vyprávěl mi, jak byl z toho zoufalý, jak narážel na gumovou stěnu, protože jeho nadřízení ignorovali důkazy, které držel v ruce, ale raději se nechali podvést divadlem v Terezíně. Jak k tomu došlo, na to jsou různé historické rozbory, ale klíčové poučení z té doby zní: ani s nejmoudřejšími lidmi, ani s nejlepším vzděláním nejsme chráněni před zločinem. Možná i naopak: technicky prováděli Němci vynikající výkony při likvidaci oponentů. Tüchtig, to je klíčové německé slovo, znamená zdatnost nebo výkonnost a tím se ospravedlňovalo mnohé.
LN: Celý život jste mohl srovnávat český a rakouský vývoj. Čím to, že se Československo vlastně samo vydalo Sovětům, ačkoli ti tu žádné vojáky neměli, a naopak okupované Rakousko s komunismem vůbec nekoketovalo?
Rusové to tady měli dosti posichrované. A nezapomínejte, že všichni rakouští muži byli za války s wehrmachtem v Rusku a viděli, jak to tam vypadá. Takže byli ze všech možných iluzí vyléčeni. My jsme tuto zkušenost bohužel neměli. Navíc měli Rakušané odvážnější vedení. Nebyli to žádní velcí intelektuálové, ale byli to chlapi, kteří se nebáli. Já jsem ještě měl tu čest je jako mladý muž poznat, byli to hluboce věřící a naprosto pevní mužové. Jak napravo, tak nalevo.
LN: Dopadlo něco lépe, než jste po převratu čekal?
Já vám něco řeknu, já jsem si v roce ’89 a ’90 moc nepředstavoval, co bude. Já jsem v Rakousku zjistil, že emigrant po dvou letech nemá vůbec tušení, co se děje v jeho vlasti. Takže jsem věděl, že nemám představu, jaká ta země je. A proto také, když jsem odešel z Hradu, docela dlouho jsem se držel v pozadí, než jsem zjistil, jak země obrazně řečeno dýchá a myslí. Ale co se vydařilo mnohem lépe, než jsem myslel, je naše víno. Pamatuji si ty strašné patoky, které moji přátelé pili v Blatničce, to se s tím, na co jsem byl zvyklý z Rakouska, nedalo vůbec srovnat. A teď dělá Morava naprosto vynikající vína, i třeba tady v Žernosekách. Jináč bych toho mnoho asi nenašel.
LN: Vás nepřekvapilo, že jsme pouhých sedm let od převratu vstoupili do NATO a za dalších sedm let do EU?
Tak jednak jsem to považoval za žádoucí, jednak jsem věděl, jaké jsme měli nesmírné štěstí na Madeleine Albrightovou, která to v Americe prosadila. Za to vděčíme zejména naší velké krajance.
LN: Ještě k vašim skromným počátkům ve Vídni...
Ale podívejte se, mladý člověk žádné velké peníze nepotřebuje. Počítá akorát, zda mu vyjde, aby mohl pozvat holku na pivo, víc ne. Bylo to zajímavé, byla tam veliká směs lidí, předválečných matadorů i nových jmen jako Hundertwasser.
LN: Rozumím, ale já jsem se chtěl zeptat na něco jiného. Mladý muž bez peněz a bez závazků, užívá život plnými doušky a nemusí se o moc starat. Sní, co sní, vypije, co vypije, vyspí se, s kým se vyspí...
... no samozřejmě...
LN: ... a najednou ze dne na den zdědí panství i tradici a musí se začít starat i chovat úplně jinak. Důstojně a odpovědně.
Ano, to byla zásadní změna života, nebudiž o tom pochyby. Naštěstí jsem se dva roky nato oženil, narodily se děti, tak se mi dařilo se usadit.
LN: Mimochodem sledujete tu vlnu, která se šíří z Ameriky?
Ano, pokud v Anglii odstoupí ministr obrany proto, že sáhl dámě na koleno – a ona sama to brala jako přátelské gesto, nikoli obtěžování –, je to už čiré bláznovství.
LN: A nebojíte se, že se teď ozve nějaká dáma a začne volat „Karel říkal před padesáti lety ano, zatímco já říkala ještě ne“?
Určitě říkala ano. Ale řeknu vám upřímně: kdyby toto bláznovství vypuklo před čtvrt stoletím, opravdu nevím, zda bych šel do politiky. Opravdu nevím.
LN: Stále mi nejde z hlavy ten úplně rozdílný svět ve Vídni a v Murau. Liberální kavárny plné umělců versus rurální Alpy, kde dokonce i hradní pán Schwarzenberg chodí v kroji.
V Rakousku to není nic zvláštního. Tam jsou kroje vnímány úplně jinak než u nás. U nás je to folklor, tam je to běžná součást života, v krojích se chodí do práce i do kanceláře. Krom Vídně, samozřejmě.
LN: Jasně, ale ve Vídni potkáváte převážně voliče Van Der Bellena, zatímco v Murau převážně voliče Norberta Hofera…
To máte pravdu. To jsem ale vždycky věděl.
LN: A to mi právě nejde z hlavy: když se vídeňský dandy přesune do Murau, jak to tam zvládá?
Ale dobře, dobře. Mám tam přátele, chodil jsem tam do hospod. To nebyl veliký problém. Samozřejmě se tam na mne dívali jako na exota, což o to, ale problém to nebyl.
LN: Velkou kariéru jste udělal v politice české, ale koketoval jste s tou rakouskou, ne?
Já jsem s ní nekoketoval, já jsem se v ní činil! Myslel jsem, že v té zemi budu žít celý život, a tak jsem se činil už na střední škole, pak v Mnichově na vysoké škole.
LN: Jaké máte vztahy s Martinem Bursíkem?
Normální.
LN: Podle nás je vlastně nedoceněný: to on vás coby předseda zelených nominoval do křesla ministra zahraničí, navzdory velké nevoli hlavní vládní strany a navzdory velikému odporu tehdejšího prezidenta Václava Klause. Nebýt jej, asi byste neseděl ve vládě.
To je asi pravda.
LN: A on pak těžce nesl, že jste s Miroslavem Kalouskem založil úplně jinou stranu, že jste mu utekl.
Ano. Ale důvod byl prostý: čeští zelení trpí úplně stejnou nemocí jako ti v Rakousku nebo v Německu. Není jiná strana, v níž se členové tak perou mezi sebou. A já jsem ty vnitřní spory nevydržel. Upřímně: řekl jsem si – chlapče, je ti sedmdesát. Ty nemáš čas čekat, než se zase domluví, to by ses také nemusel dočkat už nikdy. Hrozně na mne útočil i nový předseda Matěj Stropnický, napsal rozhorlený článek, že není možné, aby se takový starý feudál stal prezidentem republiky. A před rokem jsme byli oba pozváni na sjezd starostů do Průhonic, to bylo těsně poté, co pan prezident prohlásil, že podporuje kandidáta svobodných pana Hofera v Rakousku, nikoli kandidáta Zelených pana Bellena. Tak jsem Matějovi poslal takový papírek, jestli je nadále přesvědčen, že ten starý feudál je to nejhorší, co zažil. Rozchechtal se a pravil, že pan prezident překonal všechna jeho očekávání.
LN: Když jste zakládali TOP 09, měla to být skutečně pravicová, opravdu konzervativní strana napravo od ODS, taková CSU vedle CDU.
Počkejte, počkejte. My jsme chtěli být hlavně konzervativní. To ODS nikdy nebyla, dokonce, jak mi Mirek Topolánek jednou přiznal, když jsme spolu chlastali, oni jsou vlastně dědicové národních socialistů, brkounů. My jsme zakládali konzervativní stranu.
LN: Ale velmi rychle vás začali volit úplně jiní lidé: liberální městský elektorát.
Ano. Přiznávám, od počátku byl u nás liberální prvek velmi silný. Ale je pravda, a to jsme si udrželi a snad jsem k tomu i trochu přispěl, že ochrana přírody byla u nás vždycky silná. Jak říkal můj otec, hluboce konzervativní člověk: Přírodu můžeme využívat, ale nesmíme ji zneužívat, musíme s ní zacházet velmi šetrně. To je vysoce konzervativní přístup.
LN: Já jsem doufal, že mi tuto paradoxní otočku strany za svým lidem nějak vtipně okomentujete.
Mně to vyhovuje. Nalevo je spousta holek. To jsme zjistili už dávno s Václavem Havlem: levice má víc krasavic než pravice.
LN: Možná se pletu, ale zdá se mi, že si na jednu stranu rád děláte z věcí okolo i ze sebe legraci, ale na druhou stranu mnohé berete hluboce vážně. Mělo na vás nějaký vliv, že máte narozeniny zrovna na Den lidských práv?
Já chápu, že to nebylo zrovna kvůli mně, ale potěšilo mne, že se Dnem lidských práv stal zrovna desátý prosinec. To ano.
LN: Ještě jedna věc nám leží v hlavě: vy jste se po návratu do Česka dal dohromady s takovým tím divočejším, často katolickým undergroundem...
Myslíte třeba Jirouse? Ano. Jirouse jsem miloval, toho jsem měl opravdu hrozně rád. Já jsem přesvědčený katolík a mizerný křesťan, ale v těchto neoficiálních kruzích jsem měl vždycky spoustu lidí, s nimiž jsem si velmi rozuměl.
LN: Vy politiku pomalu opouštíte, váš syn se jí věnovat nebude. Vidíte mezi českou šlechtou někoho, kdo by se výrazně staral o věci veřejné?
Z těch mladých třeba Tomáš Czernin, samozřejmě. Je hluboce zakotvený ve svém kraji, to jsem viděl teď při kampani, a může ještě lecčeho dosáhnout. Ale uvidíme. Česká šlechta už jako stav neexistuje. Jsou jednotlivé rodiny a jedinci, ale šlechta právě teď úplně mizí ze světa.
Zdroj: Lidovky.cz, 10. 12. 2017
