Miroslav Kalousek je pravidelně v předvolebních časech obviňován z toho, že chtěl jako tehdejší předseda KDU-ČSL v roce 2006 uzavřít s ČSSD koalici, která by se opírala o podporu komunistů. Političtí konkurenti ale tento příběh vytrhávají z kontextu a zamlčují, že Kalouskovi tehdy šlo o to, aby zabránil vzniku nové opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Tedy modelu vládnutí, který v letech 1998-2002 vedl k potlačení demokratických mechanismů, enormnímu nárůstu korupce a klientelismu. S důsledky se setkáváme dodnes, naprostá většina největších ekonomických kauz pochází z té doby.
Já jsem byl v roce 2006 členem předsednictva KDU-ČSL, a tedy jedním z prvních, kdo se dozvěděl o tom, že vyjednávači ČSSD (Zdeněk Škromach a Bohumil Sobotka) s občanským demokratem Petrem Nečasem připravují dohodu o nové opoziční smlouvě. Ta měla být ještě mnohem sofistikovanější (rozuměj pro zemi škodlivější) než ta z roku 1998.
Osobně si jako krajní řešení při patovém výsledku voleb dokážu představit vládní spolupráci ve formátu velké koalice. Konečně řada evropských zemí tento model musela akceptovat ve chvíli, kdy se nenabízely jiné formy pro vznik akceschopné vládní většiny. Taková otevřená spolupráce je srozumitelná pro voliče a je jasné, že náklady za tento typ vládnutí nesou obě zúčastněné strany.
Naopak, opoziční smlouva je nemravnou a zločinnou dohodou, protože si na demokracii jen hraje. Jedna strana dostane roli opozice a „naoko“ kritizuje stranu druhou, která se ujímá vládní role. Vystupují ale ve shodě a rozdělí si ekonomickou moc – obsadí dozorčí orgány kontrolující státní firmy a posty v nejrůznějších kontrolních radách. Vzpomeňme na televizní krizi, která nastala v důsledku tohoto bezprecedentního ovládání veřejnoprávního média.
Hrozba druhé opoziční smlouvy byla samozřejmě strašákem každého demokrata. V tehdejším předsednictvu KDU-ČSL, strany s bezmála devadesátiletou tradicí, vyvolala velmi vážnou debatu. Bylo jasné, že zhatit tento plán je možné jen nabídkou vládního spojenectví lidové strany se sociální demokracií. A za cenu obrovské oběti. Okamžitým odsouzením za vládnutí, které by ve sněmovně museli podpořit komunisté.
Další část příběhu je velmi známá. Předsednictvo KDU-ČSL koaliční spolupráci se socialisty schválilo. V lidové straně se ale vzedmula vlna nesouhlasu z členské základny, proti byla i média. Celostátní výbor KDU-ČSL později spolupráci se socialisty odmítl a Miroslav Kalousek rezignoval na post předsedy. Následovala postupná rezignace většiny členů lidoveckého předsednictva a mimořádný sjezd. Málokdo věřil tomu, co bylo skutečným cílem našeho jednání. Vyjednavači ODS totiž jakákoli předchozí, díky vstupu lidové strany do hry ukončená, jednání s ČSSD popřeli.
Přes veškerou snahu se ani v následujících týdnech nepodařilo veřejnost přesvědčit, že cílem Miroslava Kalouska bylo zabránit oposmlouvě a že si uvědomoval daň, kterou zaplatí. Až po čtyřech letech, v roce 2010 místopředseda ČSSD potvrdil, jak se věci tehdy měly. Přiznal, že sociální demokraté s ODS skutečně o nové opoziční smlouvě jednali a že Miroslav Kalousek záměr na jejich společné vládnutí překazil.
Příběh z roku 2006 patří mezi ty bezpochyby nejsilnější, které jsem ve své politické kariéře zažil. Nejzajímavější je však právě pro to, že veřejně se diskutují pouze námluvy lidovců se socialisty a že souvislosti tohoto dění nejsou známy. Zcela prokazatelně přitom šlo o zásadní střet a o budoucí podobu a vývoj naší země. Miroslavu Kalouskovi vděčíme za to, že svým jednáním překazil další pošlapávání demokratických principů vládnutí.
V Praze 23. 10. 2013
