Lidská mysl je však z milosrdenství přírody uzpůsobena tak, že časem vytěsňuje z paměti zážitky nepříjemné, děsivé a bolestné. Opravené domy na zničených územích po čase opět září novotou, bahno je odklizeno, energetické sítě obnoveny, starý film s masami valící se vody může být uložen do archivu. Vždyť kdo ví, zda vůbec další povodně přijdou, musíme investovat rozumně, do jistot, ne do chimér…
Není větší neodpovědnosti než takový způsob uvažování. Jde o obyčejné strkání hlavy do písku po pštrosím způsobu. Naše krajina, v níž předkové s nadšením a vidinou vyšších výnosů rostlinné výroby rozorali meze, vykáceli remízky, zbavili krajinu jejího přirozeného rázu, a tím i schopnosti zadržet vodu, nedokáže bez úprav záplavám odolat. Větru ani dešti neporučíme, natož přívalovému, který se vylije na jedno místo.
Můžeme a musíme se však účinně bránit, abychom zmírnili následky a ochránili životy i majetek. Musíme na to myslet při sestavování rozpočtu, při plánování staveb v krajině, při přípravě a schvalování projektů protipovodňových opatření. Vodohospodáři si často stýskají, že si na ně lidé i úřady vzpomenou, jen když na ně nadávají při povodních a hledají viníky. O rok později už vypadá mnohem rozumněji a hlavně návratněji investice do nové pily než do suchého poldru, který nevydělává, jen čeká, bude-li moci posloužit. Jako všechny živly dokáže voda člověka potrápit, a to přebytkem, ale i nedostatkem. Povodně jsou jeden extrém, opačným extrémem jsou sucha. Obojí může hrozit. Přírodní katastrofy - ať už způsobené klimatickými změnami v důsledku lidské činnosti či jinými faktory, případně jejich kombinací - jsou součástí našeho světa. Úroveň poznání a vědy 21. století nás jich nedokáže zbavit, ale dává nám dostatek informací, abychom se na rozmary přírody připravili a odpovědně investovali do opatření, která nás před nimi budou chránit. Jsou to investice do bezpečnější budoucnosti.
