Pospíšil: Takového prezidenta nepotřebujeme!

Miloš Zeman v kauze Vrbětice nepřekvapil a nezachoval se státnicky. Chce získat oddechový čas.

Máme tu kauzy „socha Koněva“, Navalnyj, Dukovany, obhajoba invaze z 21. srpna 1968, dezinformační válka proti EU. A nyní naší tajnou službou odhalený akt přímé agrese proti České republice. Neměla by to být ona pověstná poslední kapka, kterou přeteče pohár trpělivosti s putinovským Ruskem i u těch, kteří dosud věřili, že je s ním možné mít rovnocenné a solidní vztahy? Nebo je snad třeba ještě dalších důkazů, že nás Rusko (opět) bere jako sféru svého mocenského zájmu, v níž hodlá uplatňovat svůj vliv všemi prostředky včetně použití síly?

K bezprecedentnímu útoku na suverenitu České republiky ze strany Ruska došlo už před sedmi lety, ale až nyní jeho okolnosti vypluly na povrch. A to by si zasloužilo náležité objasnění. Kdy BIS informace o něm získala? A jak dlouho těmito informacemi disponuje vláda? Proč premiér Andrej Babiš informaci o útoku ruských agentů zveřejnil zrovna tuto sobotu?

Objasnění těchto skutečností je důležité mimo jiné proto, abychom mohli dospět k vysvětlení toho, proč ministr Karel Havlíček prosazoval zahrnutí ruského Rosatomu do tendru na dostavbu Dukovan navzdory varování BIS nebo co mělo být skutečným obsahem cesty ministra Jana Hamáčka do Moskvy, která byla zrušena na poslední chvíli těsně před zmíněným sobotním veřejným vystoupením premiéra Babiše. Ten se zachoval nepochybně odpovědně, že informaci o útoku ruských agentů zveřejnil, ale spoustu odpovědí nám on i někteří jeho ministři ještě dluží. Takže, pane Babiši, pane Havlíčku a pane Hamáčku, byli bychom rádi, kdybyste nám nalili čistého vína.

Samostatnou kapitolou je chování prezidenta Miloše Zemana, který bohužel ani tentokrát nepřekvapil a nezachoval se státnicky, tedy tak, jak by se slušelo na nejvyššího představitele sebevědomého státu. Spíš to vypadá, že týdenním odkladem svého veřejného vystoupení chce získat oddechový čas, aby si on a jeho okolí „vyřešili“ své dlouhodobé pečlivě budované politicko-obchodní vazby k Rusku, které touto kauzou možná utrpí nemalé šrámy. Anebo taky nakonec ani neutrpí, když se jim podaří najít způsob, jak tyto vazby přizpůsobit nově vzniklé situaci.

Každopádně jsem přesvědčen, že prezidenta, který se ani tváří v tvář informaci o bezprecedentním zásahu Ruska do svrchovanosti České republiky bezodkladně, jasně, osobně a veřejně nepostaví za svůj stát a za svůj národ, nepotřebujeme. Naopak potřebujeme, aby takovýto člověk prezidentem nebyl.

Prezidenta, který by nesl prapor národní hrdosti, sice nemáme, ale to nic nemění na tom, že bychom na akt ruské agrese měli reagovat se vší rozhodností. Vyhoštění 18 ruských „diplomatů“, čti špionů, by měl být jen začátek. Pokud se Rusko nezmůže na nic jiného než osvědčenou a nacvičenou propagandu, neměli bychom se zdráhat ruské velvyslanectví „vyčistit“ celé a v případě nutnosti i vypovědět vzájemné diplomatické vztahy. Koneckonců kdyby k tomu došlo, tratilo by na tom Rusko víc než Česko, protože u nás žije, pracuje a studuje nemalé množství Rusů, kteří by se tak ocitli bez diplomatické a konzulární ochrany. Bylo by každopádně chybou stáhnout se a nedohrát partii do konce. Náš strach by v Putinovi totiž jen posílil instinkt lovce a zabijáka, který by se za svou kořistí hnal s o to větší zarputilostí a vynalézavostí.

Vzhledem k tomu, že Rusko rozumí jen síle a ještě lépe rovnocenné síle, měly by vůči němu nyní přitvrdit i EU a NATO. Členské státy EU by se mohly například dohodnout, že rozšíří sankce i na ruské oligarchy podporující Putina, které by to mohlo bolet, protože mají majetek v EU a Unie je také místem jejich častého pobytu. Také by se mohly shodnout, že s Ruskem budou jednat pouze společně, a ne bilaterálně, protože Putin sází právě na nejednotu EU s cílem dosáhnout historicky leckdy osvědčeného „rozděl a panuj“.