Pospíšil: Lidé si chtějí prezidenta volit sami

Je červenec 2010 a tehdejší prezident Václav Klaus jmenuje koaliční vládu premiéra Petra Nečase. Vedle ministrů z jeho ODS jsou jejími členy také zástupci TOP 09 a Věcí veřejných. Kabinet má pohodlnou sněmovní většinu 118 poslanců. V jeho programovém prohlášení se ale objevil poměrně překvapivý slib o zavedení přímé volby prezidenta, což ODS do té doby odmítala.

„Dostalo se to tam z popudu Věcí veřejných,“ říká europoslanec Jiří Pospíšil, který je dnes členem TOP 09, ale v Nečasově vládě byl ministrem spravedlnosti za ODS. Právě Pospíšilův resort pak příslušný návrh ústavní změny prezidentské volby připravil. „Bylo to rozhodnutí lídrů tehdejší vládní koalice, k nimž jsem nepatřil,“ dodal.

Byl to tedy ústupek hnutí Věci veřejné v čele s Radkem Johnem?

Věci veřejné měly ve svém programu mnohem rozsáhlejší prvky přímé volby. Vzpomínám si, že chtěly takto volit také hejtmany a starosty. To by vedlo k výraznému nabourání nastaveného systému co do vymezených pravomocí starostů, hejtmanů, obecních a krajských rad a zastupitelstev. V konečném důsledku by to vedlo i k významným zásahům do ústavy.

Nakonec špičky stran dospěly ke kompromisu: udělal se ústupek u přímé volby prezidenta, neudělal se v případě starostů a hejtmanů. Programové prohlášení koaliční vlády je vždycky kompromis. A jistě si mnozí ještě vzpomenou, že vládnout společně s Věcmi veřejnými nebylo zrovna jednoduché.

Tehdy ale na přímou volbu prezidenta hodně tlačila i opoziční ČSSD, je to tak?

Ano, navíc bylo zapotřebí dosáhnout ústavní většiny v parlamentu a bez sociální demokracie to nešlo, pokud nepočítáme komunistickou stranu.

Jaká byla vlastně tehdy politická atmosféra? Byla hodně nakloněná přímé volbě?

Dnes je velmi jednoduché kritizovat přímou volbu prezidenta, že se nehodí do našeho právního a politického systému, že rozděluje společnost a tak dále. Je ale potřeba se vžít do atmosféry, která tehdy panovala. I politici, kteří jí nebyli zrovna nakloněni, se po zkušenostech z poslední nepřímé volby této změně už příliš nebránili. Skutečně jsem v tehdejší vládní koalici nezaznamenal nějakou vyostřenou debatu, že by to naráželo na nějaký velký odpor. Mé ministerstvo spravedlnosti pak dostalo za úkol příslušný návrh zpracovat.

Tím se od toho nedistancuji, ale přímá volba prezidenta byla skutečně rozhodnutí lídrů koalice. Největší debata se pak vedla v Senátu, mezi hlavní odpůrce patřil tehdejší místopředseda horní komory Petr Pithart (KDU-ČSL). V dolní komoře parlamentu to ale až tak vášnivou diskusi nevyvolalo. Většina poslanců změnu podporovala nebo respektovala, že jde o koaliční kompromis či reakci na nepřímou volbu prezidenta celým parlamentem v roce 2008, která byla spojena s enormním tlakem na některé zákonodárce, koho mají volit, s pochybnostmi o tom, co se děje v zákulisí a zda poslanci a senátoři skutečně vyjadřují svou vůli, nebo jsou nějakým způsobem ovlivnění.

Bral jste přípravu ústavního zákona o přímé volbě prezidenta jen jako vládní úkol, nebo jste se s ní ztotožnil?

Nejsem absolutním zastáncem ani jednoho systému, dokážu se vyrovnat s oběma. Každý má své výhody a nevýhody. Nebyl jsem ministrem, který změnu z nepřímé na přímou volbu připravoval s odporem, a ani dnes se neřadím mezi politiky, kteří tvrdí, že to byl jejich největší omyl, když tenkrát v parlamentu zvedli ruku pro. Je ale pravda, že politici a další odborníci v posledních letech více zdůrazňují nevýhody přímé volby. A pozapomínají na to, co se tehdy při poslední nepřímé volbě Václava Klause odehrávalo. Byl jsem u toho osobně na Pražském hradě, kde se scházely obě komory parlamentu. Volba se táhla přes několik kol, panovala dusná atmosféra, někdy až hysterie, mezi zákonodárci padala obvinění z ovlivňování voleb. Pro mě jako vystudovaného právníka vyvstává otázka, jestli se z takových nepřímých voleb nevytrácí legitimita. Ano, možná to nerozděluje společnost jako volby přímé, ale o novém prezidentovi pak rozhodnou jeden dva hlasy. A mezitím některým zákonodárcům přijde v obálce nábojnice. Na druhou stranu u nepřímé volby nejsme svědky vyhrocené kampaně.

V roce 2008 to bylo skutečně hodně vyhecované. Padala velmi ostrá slova, několik zákonodárců zkolabovalo, objevilo se obvinění za nabízený úplatek a pět zákonodárců dostalo v obálkách nábojnice. Ale Babiš asi týden před druhým kolem také tvrdil, že jeho ženě přišel náboj.

Ano, byli jsme svědky vypjaté kampaně, tehdy to ale bylo podobně vypjaté v zákonodárném sboru. Rozhodně to nebylo nic klidného, kdy by se jasně vyrýsovala většina pro jednoho kandidáta. Aniž bych přímou volbu zásadním způsobem obhajoval, musím zdůraznit její větší legitimitu díky vysokému počtu voličů, kteří se sami rozhodují, komu dají svůj hlas. A neexistují pochybnosti, že někdo na někoho vyvinul tlak a prezident zvítězil rozdílem jednoho hlasu.

Samozřejmě ale rozumím i argumentům, že přímá volba přispívá k rozdělení společnosti. Druhý problém spatřuji v tom, nakolik má prezident pocit, že jeho ústavní pravomoci posiluje právě přímá volba, takže může mít dojem, že je jakýmsi konkurentem právoplatné vlády. Tento aspekt je ale dán také osobnostními rysy prezidenta. Kdyby byl v prvních volbách zvolen Karel Schwarzenberg nebo ve druhých Jiří Drahoš, možná bychom o nevýhodách přímé volby vůbec nespekulovali. Skutečně jí podle mě ubližuje, že byl dvakrát zvolen Miloš Zeman. Je to ofenzivní typ politika, svou prezidentskou funkci vykonával v některých ohledech spíše premiérsky, což je samozřejmě špatně, prezident by měl společnost spíše uklidňovat, a nikoli vyvolávat spory.

Byla právě vypjatá atmosféra při nepřímé volbě Václava Klause jedním z hlavních důvodů, proč se zákonodárci rozhodli přenést tuto odpovědnost přímo na občany?

Byl jsem ministrem za ODS, která přímou volbu primárně neprosazovala, nechtěla ji, ale když tu byla taková zkušenost a byl zde tlak koaličního partnera, tak se v této věci ustoupilo. Vhodná formulace asi zní, že ODS byla s touto změnou srozuměna. Nijak se ale nad tím nejásalo a netleskalo. Samozřejmě panovaly obavy, nakolik to bude fungovat v našem parlamentním systému. Nutno poznamenat, že s přímou volbou prezidenta nejsme nijak výrazně mimo ústavní tradice evropských států a ani náš ústavní systém to nijak nedegraduje.

Když se ústavní zákon projednával mezi koaličními partnery, ale i s opoziční ČSSD, velmi se diskutovalo o tom, jaké by měla mít nově volená hlava státu pravomoci, jestli se rozšíří. Jak jste dospěli k závěru, že pravomoci zůstaly víceméně stejné?

Hodně se o tom debatovalo. Šlo o politické rozhodnutí koaličních lídrů ve smyslu, že není prostor pro hlubší přepisování ústavy. Nejsem rozhodně příznivcem velkých změn v ústavě, ale je škoda, že se některé prezidentské pravomoci přece jen neupřesnily. Aby bylo například jednoznačné, co to znamená, že premiér navrhuje a prezident jmenuje ministry. Tedy jestli má prezident právo navrženého politika nejmenovat, nebo zda navržené politiky jmenovat prostě musí. Je ale klidně možné, že by se tato nejasnost objevila i v případě, kdy bychom měli prezidenta zvoleného parlamentem. Pokud si dobře vzpomínám, nakonec se přece jen jedna změna v ústavě učinila. Sociální demokraté prosadili, aby se abolice vyňala z kategorie milostí a přesunula mezi kontrasignované pravomoci.

Podle jednoho z posledních průzkumů veřejného mínění přibližně osmdesát procent lidí přímou volbu prezidenta stále podporuje i přes všechnu kritiku, která se v posledních letech objevuje. V letech 2011 a 2012, kdy se tato změna chystala, byla také většina veřejnosti pro, že?

Ano, bylo to podobné. Shodou okolností jsem výzkum, který zmiňujete, také zaznamenal. Můžeme přímé volbě vyčítat ledacos nebo vést debatu, nakolik rozděluje společnost a nakolik je pouze ukazatelem už rozdělené společnosti. Mimochodem: pocitově si myslím, že je to spíše druhá varianta, ale to ať zkoumají sociologové. Z průzkumů veřejného mínění každopádně vyplývá, že výrazná většina společnosti si chce prezidenta vybírat přímo. A vlastně to neukazuje jenom výzkum veřejného mínění, ale také volební účast. Na české poměry to jsou nevídaná čísla. V zahraničním tisku jsem dokonce četl článek, podle něhož Češi díky prezidentským volbám zase našli cestu k urnám. Uvidíme. Každopádně platí, že prezidentské volby netrpí nezájmem obyvatel.

Čím si vysvětlujete, že má veřejnost o prezidentské volby takový zájem?

Myslím, že pro většinu lidí představuje prezident skutečně obrovský symbol. Mnozí vzhlížejí k hlavě státu až poněkud monarchisticky. Je pravda, že role našeho prezidenta byla společensky vždycky dominantnější než v jiných parlamentních demokraciích typu Rakouska. Už od dob Tomáše Garrigua Masaryka se u nás dodržuje tradice, že prezident úřaduje na Hradě, tedy v sídle králů. Je vnímán opravdu jako hlava státu, a nikoli jen jako ceremoniář, který klade věnce. Paradoxně tak občany zajímají více prezidentské volby než ty parlamentní, které jsou přitom v parlamentní republice klíčové.

A nebyla poslední vysoká volební účast způsobená také osobou Andreje Babiše, který má velký zástup nekritických obdivovatelů a patrně ještě větší skupinu naprostých odpůrců? Že jako magnet přitahuje příznivce i kritiky?

Volební účast v přímé volbě prezidenta byla relativně vysoká i v minulosti. Ale je možné, že bez Babiše by to bylo o něco nižší. To jsou ovšem spekulace. Podle některých odborníků finalisté letošních prezidentských voleb oslovují podobné skupiny voličů jako ti před pěti lety. Tehdy to byl Jiří Drahoš a Miloš Zeman, dnes Petr Pavel a Andrej Babiš. První kandidát zastupoval a zastupuje pražskou kavárnu, jak by řekl Miloš Zeman. Já bych spíše řekl, že je pro silnější prozápadní směřování naší země. Druhý kandidát byl a je spíše představitelem levicového křídla společnosti, které od státu očekává, že se o něj postará. A pokud bych opět použil slova Miloše Zemana, je to onen venkov. To označování voličských táborů se mi ale nelíbí, vážím si každého voliče. A když už jsme u srovnávání prezidentských voleb, také kampaň před pěti lety byla o strachu. Teď to byl strach z války, tehdy strach z migrantů.

A ještě předtím, před deseti lety, to byl zase strach ze sudetských Němců a navracení majetku nacistickým zločincům.

Přesně tak.

V Evropě ale existují i jiné modely nepřímé volby prezidenta. V nich má parlament jen část hlasů, další mají zástupci regionů, jako je tomu například v Německu. Co si o takové variantě myslíte?

Modelů je samozřejmě více, ale nezapomínejte, že Německo je federativní republika složená z historických spolkových zemí, které měly v minulosti suverenitu. My jsme spíše menší unitární země. Vytvářet u nás nějaké speciální těleso pro volbu prezidenta, k tomu, myslím, není ani politická vůle. Pokud by se někdy v budoucnu u nás vracelo k nepřímé volbě, domnívám se, že by politická reprezentace volila spíše něco, co tady už fungovalo, byť s nějakými odchylkami.

Předpokládám, že vy byste se asi k nepřímé volbě nevracel, je to tak?

Není důvod opět uvažovat o změně, skutečně bych to nepodporoval. Předvolební kampaně sice vyvolávají vášně, na druhou stranu se ale lidé mnohem více zajímají o politiku, mají pocit, že jsou do politického rozhodování přímo vtaženi. Pokud nástupce Miloše Zemana bude vykonávat prezidentský úřad střídmě, možná to přímou volbu i trochu rehabilituje.