Pospíšil: Kandidovat do čela TOP 09? To jste mě vyděsila

V květnu jste se stal europoslancem, doma se věnujete hlavně Museu Kampa. Co česká politika, ještě vás zajímá?

Bedlivě ji sleduji, byť kvůli zvolení do Evropského parlamentu jí věnuji méně času. Je to určitý úkrok, nikoli odchod z české politiky. Práci europoslance chci dělat poctivě, ale to neznamená, že se doma už neukážu. Polovinu týdne vždy trávím v Česku, objíždím střední školy, přednáším o Evropské unii, účastním se různých akcí. Například v pondělí jsem otevřel pobočku své europoslanecké kanceláře v Ostravě, kam chci pravidelně jezdit. Čili z české politiky jsem nezmizel, možná je mě méně vidět v médiích.

Třeba by vás v nich bylo vidět víc, kdyby o vaše služby projevila TOP 09, za niž jste kandidoval, intenzivnější zájem.

S TOP 09 spolupracuji, ostravskou kancelář jsem otvíral společně s jejím místopředsedou Pavlem Lukšou. Fakticky se cítím součástí jejího týmu, ale není na pořadu dne, abych do ní vstupoval. Jsem europoslanec zvolený za TOP 09, v Bruselu se snažím naplňovat její program, a jestli se ta spolupráce posune dál, je momentálně ve hvězdách.

Což je právě podivné. TOP 09 se nenachází v kondici šampiona. Prohrála komunální volby, v Praze se rozpadla v přímém přenosu, Karla Schwarzenberga skoro není vidět. Bylo by logické, kdybyste se chystal na předsednickou kandidaturu, a vy zatím ani nejste jejím členem.

To jste mě trochu vyděsila. TOP 09 má svého předsedu, pana Karla Schwarzenberga, který jasně řekl, že chce svůj post obhajovat. Není tu tedy žádný prostor pro spekulace o tom, kdo TOP 09 povede.

Nevím, jestli to je důvod k jásotu. Konkurence je zdravá. Není to spíš tak, že mají všichni hrůzu ze Schwarzenbergova odchodu do politického důchodu, neboť až odejde ikona, skončí i topka?

Jsem přesvědčen, že nikoli. Je pravda, že až se Karel Schwarzenberg rozhodne odejít, bude muset TOP 09 přemýšlet o jeho nástupci. To ovšem není aktuální záležitost. Vím, že po neúspěšných komunálních a senátních volbách je trochu módní spekulovat o zániku TOP 09. Chci ale upozornit, že před půl rokem téměř vyhrála evropské volby a jedno nepovedené hlasování neznamená, že končí.

Přemýšlel jste aspoň o tom, proč se topce poslední volby nepovedly?

V neděli o tom bude TOP 09 hovořit na výjezdním zasedání, bude debatovat o analýzách, které si nechala udělat. Chcete­li znát můj názor, jedním z problémů je, že si strana dosud nevytvořila silnější regionální strukturu. To byla výhoda ODS, která v letošních volbách objektivně uspěla víc než TOP 09, i když nadšení pana předsedy Fialy mi přijde poněkud umělé. Fakt je, že ODS má desítky úspěšných komunálních politiků, kteří na svůj obličej, nikoliv na značku strany, získávají hlasy. Topka se musí zabývat tím, jak v regionech oslovit zajímavé a aktivní lidi, kteří by za ni kandidovali.

Nemá spíš pravdu Leoš Heger, který upozornil, že ústřední hesla kampaně TOP 09 o směřování zahraniční politiky, vyhnání komunistů, fízlů a estébáků z radnic či obraně demokracie proti prezidentově autoritářství byla zvolena mylně a se zájmy voličů se minula?

Topka je dnes hlavní opoziční parlamentní strana, která je nejvíc spojena s kritickou a alternativní politikou vůči vládě a Miloši Zemanovi. To nelze od komunální politiky oddělit. Problém spíš vidím v tom, že budování regionálního zázemí nechala na svém partnerovi Starostech a nezávislých a toto téma poněkud podcenila. Lidé v komunálních volbách tradičně dávají přednost zkušeným a osvědčeným zastupitelům než novým tvářím.

Odpoutávání STAN od topky bylo pochopitelně těžkou ranou, ale i tak soudím, že důraz na planetární témata a hysterická kritika Andreje Babiše i Miloše Zemana potopily Kalouskovu stranu víc.

Já si to úplně nemyslím. Komunální problematika je strašně specifická, v každé obci trápí občany něco jiného. Jsem rád, že TOP 09 zvedá témata, jako je nevhodné chování prezidenta v zahraničí či vztah k Ukrajině. To možná nejsou líbivé záležitosti, ale jsou velice důležité. TOP 09 je jediná strana, která jasně popisuje nebezpečí plynoucí z Ruska, říká, kdo je viníkem ukrajinského konfliktu a hlásí se k havlovské tradici ochrany lidských práv. Proto doufám, že bude v českém politickém systému dál fungovat jako konzervativní strana, která se hlásí k odkazu Václava Havla a v ekonomické oblasti navazuje na liberální program šetrného státního rozpočtu a nerozhazování veřejných peněz.

Je vystupování Miloše Zemana, jeho kritika ekonomických sankcí či zpochybňování ruské účasti v ukrajinském konfliktu, téma pro Brusel?

Mně se v Evropském parlamentu potvrdilo, že nejvýznamnější politickou osobností, kterou naši zahraniční partneři spojují s Českou republikou, je Václav Havel. Toho znají opravdu všichni a uvědomila si to i Věra Jourová, která své slyšení před europoslanci začala citací Václava Havla. V tu chvíli zbystřili a živě na to jméno reagovali. První český prezident měl jistě plno nedostatků a dělal politické chyby, ale byl osobností, na niž můžeme být hrdi. O ostatních prezidentech jsem toho v Bruselu příliš neslyšel a mám pocit, že se jim větší pozornost nevěnuje. Se zvýšenou ostražitostí jsou ale vnímány výroky Miloše Zemana k ukrajinskému konfliktu a shovívavost vůči Rusku. Na ty jsem často neformálně dotazován svými kolegy, kritizuje je zahraniční, především americký tisk.

Je snad nutné stavět se do vyděšeného pozoru, když jeden, byť významný americký list, něco napíše či zkritizuje?

To neříkám. Jen popisuji, jak jsou výroky současného prezidenta pociťovány. Evropská unie dnes Rusko vnímá jako jednoznačného viníka ukrajinského konfliktu, zemi, v níž se demokracie příliš nerozvíjí, a je tudíž určitým nebezpečím pro EU.

Nepochybně to tak bere Brusel a hlavně Washington. Znamená to, že je vyloučené některé věci zpochybňovat či jen klást znepokojivé dotazy?

Určitě je užitečné se nad věcmi zamýšlet a já nepatřím mezi laciné kritiky Miloše Zemana, je ale třeba říci, že černá je černá a bílá je bílá. Je­li něco z pohledu mezinárodního práva agresí, jako v případě anexe Krymu, je nutné to odsoudit. Chceme­li se hlásit k odkazu Václava Havla a ochraně lidských práv ve světě, nemůžeme chování Ruska ve vztahu k Ukrajině relativizovat. Přemýšlet o tom můžeme, ale ruská agrese a vměšování do poměrů na Ukrajině zpochybňovat nelze. V tomto směru se mi líbí postoj Polska, které vyžaduje razantní odpověď na porušování mezinárodního práva ze strany Kremlu, například cestou sankcí či seznamu nežádoucích ruských politiků.

Na druhou stranu je podle mě neodpovědné dávat ukrajinskému obyvatelstvu naděje na brzký vstup do EU a hazardérské slibovat mu členství v NATO.

V Evropském parlamentu bylo deklarováno, že všichni chceme Ukrajině pomoct, otevřít jí naše trhy, ekonomicky ji podporovat, ale nikdo jí nedává naději okamžitého vstupu do EU. Nemůžeme však Ukrajinu nechat na holičkách, musíme s ní spolupracovat.

Promýšlí Brusel konkrétní scénáře té spolupráce?

To bude hlavně záležet na Evropské komisi a hlavách států. Asociační dohoda, kterou schválil europarlament, by měla posílit export Ukrajiny do EU a bude asi důležité uvažovat o výrazné finanční podpoře, bez níž se tamní ekonomika těžko udrží. Kdyby došlo k pádu současného režimu a rozvalu proevropských stran, které vyhrály volby, mohla by Ukrajina propadnout úplnému chaosu, v němž se daří antidemokratickým silám. Proto musíme současné ukrajinské vedení podporovat. Na východní hranici EU je určitě bezpečnější mít demokratického souseda než polototalitní diktaturu. To by měl akcentovat i prezident, protože svým chováním a výroky výrazně ovlivňuje veřejné mínění, smýšlení mladých lidí o světě, společnosti a demokracii. Pokud jsou jeho slova nejednoznačná, vyvolává to zmatek.

Některé výroky Miloše Zemana jsou naopak velmi jednoznačné...

Dobře, dobře. Ty, které máte na mysli, byly velmi nešťastné a já je odsuzuji. Osobně ale považuji za daleko nebezpečnější, když prezident Zeman odjede do Číny a tamním komunistům říká, že se od nich přijel učit stabilizovat společnost. Nebo když relativizuje ukrajinskou krizi.

Co vůbec říkáte tomu náhlému vzedmutí protizemanovského odporu, hnutí červených karet?

Velmi vyčítám Miloši Zemanovi, že se mu nedaří být svorníkem společnosti. Od prezidenta v parlamentním systému se přitom očekává právě sjednocování země, že bude symbolem a reprezentantem státu, nejen svých voličů. Miloš Zeman výkon funkce bohužel od počátku pojímá jako pokračování volební kampaně a oslovuje cíleně své voliče, kterým vychází vstříc i tím, že kope do té druhé skupiny, řekněme pražské kavárny. Spíš než jako prezident se chová jako stranický politik. Je ovšem korektní říci, že přímá volba vybízí k vyhraněnému politickému chování.

Zvedl byste znovu ruku pro změnu volby hlavy státu?

Ano, byť to Miloš Zeman dovádí do určitého extrému.

Teď prezident možná sjednotil všechny voliče proti poslancům, kteří si chtěli zvednout platy o čtrnáct procent, a to proti premiérově vůli. Chovají se i podle vás jako nenažranci?

Nechci moralizovat.

To po vás ani nepožaduji, neboť jako europoslanec berete násobně vyšší plat než vaši domácí kolegové.

Právě. V minulosti podobná debata proběhla v Evropském parlamentu. Ten nakonec rozhodl o stejném příjmu pro všechny své členy hrazeném z evropské kasy. Logicky tak europoslanci z chudších států mají vyšší platy než jejich kolegové v domácích parlamentech. Brusel chtěl, aby do evropských struktur kandidovali kvalitní politici z Německa či Francie, a proto se přiklonil k tomuto způsobu odměny.

Provokativně se táži, jestli by nestálo za to použít stejnou logiku i v českém parlamentu a platově povýšit poslance a senátory mezi skutečnou elitu země a zrušit různé podivné náhrady?

Nebudu tady vystupovat jako nějaký platový soudce. Já byl se svým příjmem spokojený, ale jsem svobodný, bezdětný, nikoho neživím, a tak mám relativně nízké nároky na spotřebu. Máte pravdu, že plat by měl být především transparentní, což by splňovala jedna vyšší částka bez náhrad a benefitů. Realita také je, že chceme­li mít v parlamentu lékaře, vědce, právníky, je nutné je slušně zaplatit. Když to neuděláme, do politiky se kvalitní lidé hrnout nebudou.

A taky by se možná omezil jejich korupční potenciál.

To je otázka. Myslím, že náchylnost ke korupci je dána osobností člověka. Když to v něm je, nikdy nebude mít dost. Má­li morální zásady, korupčníkem se nestane.

Sledujete ještě téma, které vás stálo vládní post, ale zároveň vám vyneslo velkou popularitu, tedy dění kolem soustavy státního zastupitelství? Konkrétně mám na mysli zákon, jehož věcný záměr byl již schválen, ale současná ministerská verze se mu ani trochu nepodobá?

Jsem z toho vývoje v šoku a velmi mě překvapuje, že demokratická média, jež tu ještě zbyla, to příliš nezajímá.

Jak to?

Vy jste, paní redaktorko, výjimka, vy se na to ptáte. Jinak mě ale fascinuje, že média jako by zapomněla na kauzy a problémy, které byly se státním zastupitelstvím spojeny. Vedla se přece bouřlivá veřejná debata, jestli nejvyšší státní zástupkyně Vesecká v případu Čunek ovlivnila přidělení spisu do Jihlavy. Jedinou možností, jak se mohlo těmto spekulacím zabránit, bylo posílit institucionální nezávislost státních zástupců. A pochopitelně nastavit jasná pravidla odpovědnosti, když něco zmrší. Jestli státní zástupce nedbalostí nebo nedej bože svévolí cosi pokazí, musí za to být sankcionován.

Jste v tomto smyslu srozuměn s konceptem novely trestního řádu, který říká, že žalobce má nést odpovědnost za prokázání viny obžalovaného a v případě, že potřebné důkazy nenavrhne, mohl by mu hrozit postih?

Ano, to, co vypracoval profesor Šámal, by mohla být jedna z cest ke zvýšení jejich odpovědnosti. To je v pořádku. Na druhou stranu to, co předložila ministryně spravedlnosti v zákoně o státním zastupitelství, jde úplně proti trendům demokratického právního státu. Nechápu, proč neprotestují nezávislé občanské protikorupční iniciativy a novináři nebijí na poplach. Kdyby byl tento zákon přijat, dostali by se státní zástupci do područí ministra spravedlnosti.

Nevšimla jsem si, že by například TOP 09 svolala nějakou tiskovou konferenci nebo uspořádala seminář, kde by na to poukázala.

To máte pravdu. Myslím, že je nutné na to upozorňovat. Jde o plíživou snahu odbourat to, co se mi v druhé fázi funkčního období dařilo, tedy posílit nezávislost státního zastupitelství, vybrat tam kvalitní osoby, které se nebojí žalovat velké ryby a jít do kauz, jež třeba zahýbají vládou a rozbouří veřejné mínění. Pokud je státní zástupce o své pravdě, podpořené důkazy, přesvědčený, má prostě danou věc žalovat.

Čím si vysvětlujete, že profesorka trestního práva Helena Válková takový návrh předložila?

Profesorku Válkovou znám velmi dobře. V době, kdy jsem byl děkanem právnické fakulty v Plzni, vedla katedru trestního práva. Jejímu postupu nerozumím. Ačkoliv ji mám rád, od počátku jsem kritikem jejích výroků na adresu státního zastupitelství, kdy prosazuje filozofii jakéhosi paternalistického přístupu ke státnímu zastupitelství. V něm má být ministr informován o živých kauzách a má možnost do nich zasáhnout. To je cesta do pekel. Bylo by fajn, kdyby tam seděl osvícený ministr, který by korigoval nekvalitní státní zástupce, ale většinou to skončí jinak. Je tu reálné nebezpečí, že podlehne politickým tlakům a do některých případů se vloží.

Čili nejlepší ochranou ministra spravedlnosti je nezávislé a sebevědomé státní zastupitelství?

O tom jsem přesvědčen. Nejlepší je, když na základě zákona může svým vládním či stranickým kolegům říct, že s danou kauzou prostě nemůže nic dělat.

Neslyšíte na argument prvního náměstka ministryně spravedlnosti Roberta Pelikána, že bez možnosti sběru informací o dění v soustavě žalobců včetně živých kauz nemůže ministerstvo tvořit odpovědnou trestní politiku?

To je nesmysl, ten argument absolutně nesedí. Účinná trestní politika státu spočívá hlavně v úpravě trestní legislativy. S problémy, které v praxi vznikají, se ministerstvo může seznamovat na poradách s předsedy soudů a vedoucími státními zástupci. O právních předpisech ministr pochopitelně debatovat může, aniž by musel nahlížet do spisů otevřených kauz.

Proč se tedy návrh, na němž pracovali odborníci pod vedením Pavla Zemana a Lenky Bradáčové, nyní staví z nohou na hlavu?

Nevím, nechci podléhat spikleneckým teoriím. S jejich kritikou ale plně souhlasím. Ministr spravedlnosti má mít jen obecné informace o typových kauzách, jinak mezi ministerstvem a státním zastupitelstvím má vyrůst zeď. V širším pojetí je soustava státního zastupitelství spíš součástí moci soudní než výkonné. Státní zástupce má v českém právním řádu postavení jakéhosi kvazi soudce, neboť rozhoduje o zastavení či pokračování trestního stíhání. A pokud má tak velkou moc nad kauzami, musí mít i silnou ochranu své nezávislosti. Nikdo mu nesmí říkat, jestli to má, nebo nemá zastavit. Ministr by měl řešit, jak zkvalitnit ochranu státních zástupců, jejich odpovědnost, a nepřemýšlet, jak se do systému nabourávat.

Robert Pelikán namítá, že v takovém pojetí pak ministerstvo spravedlnosti bude jen úřadem pro vyměňování žárovek v budovách státních zastupitelství.

Ano, přesně tak funguje ministerstvo spravedlnosti v mnohých demokratických právních státech. Ať se pan Pelikán podívá třeba do Německa.