Určitě nejsem jediný, kdo je zklamán výsledky naší hokejové reprezentace. Za posledních pár let nazpět jsme si mohli nechat o medaili jenom zdát. Proč tomu tak je, ať rozebírají sportovní komentátoři. Nelze mít prostě stále posvícení a mužstvo, které občas vítězí, musí zákonitě i občas prohrát. Takový je život. I porážky jsou tu od toho, aby byla příští vítězství. To ví každý soudný člověk. Jenom Jiří Paroubek na to musí jít od lesa. V předvolebním populismu se mu hodí každý nesmysl, aby mohl budit dojem, že on je tím jediným, kdo dokáže český hokej postavit opět na nohy. A tak nyní přichází s tím, že by sport vzal ministerstvu školství a převedl ho speciálním zákonem do kompetence úřadu vlády.
Těžko by ale vysvětlil, jak je možné, že český hokej byl na špici i v dobách, kdy sport spadal pod ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a kdy jeho financování bylo prakticky stejné jako dnes. Předseda ČSSD tvrdí, že by pro sport dokázal sehnat více peněz. Což o to, socialisté jsou schopni slíbit peníze na cokoli. Horší je, když mají vysvětlit, z čeho by všechny ty sliby financovali. Sebrali by peníze ze zdravotnictví, ze školství, postavilo by se kvůli hokeji méně dálnic nebo zvýšily daně? Nebo by se opětovně zasekla sekera do již tak děravého státního rozpočtu, jak to sociální demokraté praktikovali a praktikují dodnes? To už nám ovšem Jiří Paroubek nesdělí. To přece neudělá žádný správný populista.
Paroubek a Putin. A nikdo jiný Kompetenční zákon a z něj vyplývající struktura a pravomoci ústředních orgánů státní správy jsou navíc natolik zásadní záležitosti, že je nelze měnit nějakým speciálním zákonem podle toho, na jakou libůstku si ten který politik zamane. Sport je těžké oddělit od školství, takže si lze jenom těžko představit, kudy by vedla pomyslná dělicí a kompetenční čára mezi zbytnělými pravomocemi úřadu vlády a okleštěným zbytkem ministerstva školství.
Lze pochopitelně vést seriózní debatu o tom, zda a jakým způsobem zavést například daňové asignace, tedy nasměrování části vybraných daní přímo do jednotlivých kapitol či přímo na konkrétní účely. Diskutovat můžeme o šíři daňově uznatelných nákladů či o úpravách loterijního zákona, aby finanční toky, které plynou na zákonem deklarované účely, byly co nejtransparentnější a šly skutečně do sportu. Vždy však musíme mít na zřeteli, že existuje celá řada oblastí, jako jsou například věda a výzkum, které jsou rovněž finančně podhodnocené, a vážit, které jsou celospolečensky důležitější.
Na politické situaci v zemích, v nichž se ze sportu stalo politikum, je vždy něco nedobrého. Stačí vzpomenout na berlínskou olympiádu v roce 1936 či na obstrukce při účasti na olympijských hrách v období studené války. Ostatně právě hokej se stal náhražkou politického vyjádření občanů za sovětské okupace. Dnes se z politických pozic k neúspěchům národního týmu dokáže vedle Jiřího Paroubka vyjadřovat už jen ruský prezident. Existuje i celá řada jiných oblastí, než je sport, v nichž bychom se mohli chtít srovnávat s Kanadou či USA. Ať už by to byly světové patenty na vynálezy, které by lidstvo posunulo technologicky na vyšší úroveň, špičkové výrobky špičkových českých firem či Nobelovy ceny. Snažit se dosáhnout takových met je ale dřina. Tedy nic pro populisty.
