Chybělo málo. Amnestii mohla zabránit utržená prezidentova ruka Václav Klaus a Vladimír Mečiar toho mají hodně společného. Mečiar o Klausovi před pár týdny prohlásil, že byl největším českým politikem minulého století. Václav Klaus se nyní Mečiarovi přiblížil i v tom nejkontroverznějším kroku, který bývalý slovenský premiér provedl.
V amnestii, která dodnes děsí Slovensko. Sotva se Mečiar po nezvolení nového prezidenta chopil pravomocí, ihned vyhlásil, údajně také k výročí samostatného slovenského státu, velmi pochybnou amnestii. I ta Mečiarova nejen odpouštěla tresty, ale i zastavovala trestní stíhání. Amnestie prezidenta Klause má nakročeno děsit český lid občanský možná stejně dlouhou dobu.
O Klausově amnestii bude ještě hodně napsáno. Přestože některé kritiky prezidentova kroku jsou skutečně laciné, zaráží naprostá nepřipravenost a bohužel doslova hloupost při odůvodňování amnestie hradní kanceláří. Jako by se prezident Klaus vrátil do počátku devadesátých let, kdy nezbytnost dobře připravených zákonů a potřebu právních odborníků vnímal jako sekundární. Také jsme na to dost doplatili.
Krok prezidenta Klause je podle mého přesvědčení bohužel nezvratný. Jakkoli by byl vhodný zásah Ústavního soudu, obávám se, že je právně nemožný. Udělení amnestie je akt, který se do právní sféry pachatelů a stíhaných projeví tak, že v okamžiku vyhlášení amnestie jim náleží veškerá dobrodiní z takového rozhodnutí hlavy státu. Směřujeli amnestie stejně jako Klausova na probíhající trestní stíhání, je amnestie důvodem pro neprodlené zastavení pro jeho nepřípustnost, dochází k zániku trestnosti. Jedinou výjimku představuje nesouhlas stíhaného. Pokud prohlásí do tří dnů od zastavení svého trestního stíhání, že na projednání svého obvinění trvá, řízení pokračuje. Přesto však podle jiného ustanovení trestního řádu neshledá-li soud žádný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží. Jinými slovy trestat i v takovém případě, kdy amnestovaný stíhaný požádal o rozhodnutí soud, už nikdy nelze. Trestání je v takovém případě provždy vyloučeno.
Pár nadějných slov pro poškozené se hledá těžko. Vláda by měla najít prostředky, jak právní, tak finanční povahy, jak poškozeným nyní pomoci. Je k tomu povinována jejich legitimním očekáváním, jež bylo zcela pošlapáno. Je to závazek i morální, plynoucí z kontrasignace premiéra.
Jeden povzdech na úplný konec. Pamatujete, jak prezident Klaus, když „lovil“ chilské pero, zatloukal, zatloukal a zatloukal. Nic neukradl, šlo o mimoděčnou činnost rukou pod stolem. Teprve téměř po roce prezident pronesl, že by si za chilské pero utrhl ruku. Škoda že se tak nestalo. Amnestii by pak nešlo podepsat.
Hospodářské noviny, 10. 1. 2013, rubrika: Názory, str. 12
