Každé páté evropské dítě se dle statistik UNICEF a Světové zdravotnické organizace někdy za svůj život stalo terčem sexuálního násilí. A nejinak tomu je i v České republice. Na úřady se přitom stále obrací jen jejich zlomek. Pomoci v boji s tímto negativním fenoménem by nově mohla takzvaná Lanzarotská úmluva – tedy pakt Rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním zneužíváním a vykořisťováním, k němuž český parlament připojil svůj podpis v půlce července.
Stvrzením úmluvy se totiž stát zavázal vytvořit zvláštní právní ochranu dětí před zneužíváním, zapojením dětí do prostituce nebo výroby dětské pornografie. Podpis smlouvy zároveň nabádá Česko k zlepšení přístupů státních orgánů k případům zneužívání či k vytvoření kvalitní psychosociální podpory obětem. Posílit by měla i mediální kampaň, která na dané nedostatky upozorní.
Sedm let čekání Na nutnosti bojovat proti sexuálnímu násilí na dětech existuje v Česku shoda. Přesto však stát s podpisem úmluvy celých sedm let otálel a stal se tím i terčem kritiky Rady Evropy, stejně jako unijní agentury pro lidská práva.
Úmluva spatřila světlo světa už v roce 2007 a tehdy se k ní zavázala také naprostá většina unijních států stejně jako řada dalších. „U nás to ale hned nešlo. Příčina vězela v legislativě. Náš trestní zákoník totiž neumožňoval trestněprávní odpovědnost právnických osob,“ vysvětluje poslankyně Gabriela Pecková (TOP 09) s tím, že podpis pod smlouvu stát dodal hned, jak mu to nová verze zákona umožnila.
„Přijetí úmluvy určitě vítáme. Jde o téma, kterému je zapotřebí věnovat zvláštní pozornost, zejména s ohledem na rychlý vývoj technologií a nových forem sexuálního zneužívání dětí, například spojených s internetem,“ píše mluvčí české pobočky organizace UNICEF Hana Jandová.
Dodává, že úmluva státu poradí nejen s metodikou nakládání s případy, ale dopomůže i k prevenci. „Násilí na dětech, a zvlášť to sexuální, je v Česku bezesporu obrovský problém, s kterým se setká velké množství dětí,“ souhlasí ředitelka Dětského krizového centra a dětská psycholožka Zora Dušková.
Podle jejích zkušeností s dětskými oběťmi mají nejen úřady, ale i česká společnost ještě řadu rezerv, na kterých je potřeba zapracovat. „Přístup společnosti je poměrně laxní. Neexistuje tu dostatečná prevence, a děti tak často nevědí, co v daných případech mají dělat,“ pokračuje Dušková.
„Setkáváme se i s nepříliš vstřícným postojem rodičů. Často nevěnují dostatečnou pozornost signálům, které dítě vykazuje, a naopak si myslí, že si je vymyslelo,“ kritizuje Dušková.
To potom posiluje bezmoc dítěte a snižuje pravděpodobnost, že by se o trestném činu dále svěřovalo, ať už rodičům, nebo úřadům. Osvětu potřebují rodiče i úřady Případů sexuálního násilí české úřady evidují ročně okolo osmi set. Poslední data ministerstva práce hovoří o 813 obětech. Oproti devadesátým letům je to nárůst zhruba o tři sta.
Autoritám se ovšem se zneužíváním svěří jen malá část všech obětí. „I to by ale přijetí Lanzarotské úmluvy mohlo změnit,“ slibuje si Hana Jandová. Stát by totiž na jejím základě měl věnovat více pozornosti jak osvětě rodičů, tak policistů a úřadů, na které se oběti mohou obrátit.
Zdroj výzkumu: Univerzita Karlova v Praze
Lidové noviny, 4. 8. 2014, rubrika: Domov
