Pavera: Kdyby měl Babiš v Senátu většinu, nerušil by ho

Jste stále přesvědčen, že lze vykonávat funkci senátora souběžně s funkcí starosty tak, aby ani jedna z nich neutrpěla na kvalitě?

Přiznám se, že někdy mám pocit, že to nestíhám. Lhal bych, kdybych řekl, že se to dá stíhat v pohodě. Rozhodně ale nesouhlasím se změnou zákona o obcích, podle které senátoři a poslanci, kteří jsou zároveň starosty, dostávají za starostování nižší plat. Tu práci za mě nikdo neudělá. Přitom je běžné, když lékař či advokát kombinuje svou praxi s funkcí v Senátu. Někdo zase současně učí na vysoké škole na plný úvazek, takže nevidím důvod, proč krátit plat zrovna starostům, které lidé nemusí volit, pokud jim dvojí funkce vadí. Já se snažím vše stihnout, ale je to na úkor mého volného času. Chybí mi čas pro rodinu. Ale nestěžuji si, takto jsem si to prozatím vybral.

Prozatím znamená, že dlouhodobě to tak táhnout nepůjde?

V Poslanecké sněmovně jsem to tak táhl čtyři roky. A myslím si, že tam byl zápřah ještě větší, protože jsem byl mnohem častěji v Praze. Na druhou stranu, nyní sice nejsem tak často v jednacím sále, o to více jsem ale v kontaktu s občany v regionu. To mi sice vyhovuje, protože práce s lidmi mě vždy bavila, ale dlouhodobě to asi úplně nepůjde.

A kdyby došlo na lámání chleba, rozhodl byste se pro práci starosty, nebo pro Senát?

Asi bych volil Senát. Už nyní zvažuju, jestli za dva roky budu kandidovat do zastupitelstva. Prací senátora je nejen schvalovat zákony, ale i pořádat vzdělávací akce, semináře či jednat s veřejností. A v tom jsem se našel. Pokud by to šlo, chtěl bych se tomu věnovat ještě více.

Kdo by byl podle vás žhavým kandidátem na starostu místo vás?

Máme tady spoustu šikovných lidí, někdo se určitě najde. Věřím, že budu mít důstojného nástupce, který naváže na to, co se tady udělalo. Ostatně vše, co tady děláme, je kolektivní práce. Některé myšlenky přináším já, některé jiní lidé. Ptáme se občanů, co jim chybí, takže řada připravovaných projektů, například Dům sociálních služeb svaté Kateřiny, je výsledkem dohody i s nimi.

Na sociální síti se ovšem objevila informace, že ubytování v domově svaté Kateřiny bude pro běžného člověka finančně nedostupné.

Naopak. Musí být dostupné širokým vrstvám. Chceme být zařazeni do krajské sítě poskytovatelů sociálních služeb, takže musíme dodržet daná pravidla. Nemůže to fungovat jako v podnikatelské sféře, kde lze požadovat libovolnou částku. V zařízení, jakým bude domov svaté Kateřiny, musí klientovi zůstat z důchodu minimálně deset procent pro jeho potřeby. Pomůžou příspěvky na péči a zbytek bude hradit obec. Počítáme, že budeme ročně doplácet minimálně jeden milion korun. Nyní žádáme o dotaci na výstavbu, pokud uspějeme, mohlo by se už na podzim začít stavět. V domově bude ubytování pro dvaatřicet seniorů se zdravotním handicapem v jednolůžkových či dvoulůžkových pokojích. Z toho sedm míst bude vyhrazeno pro seniory s mentálním postižením. Do budoucna je možnost rozšíření přístavbou o dalších přibližně dvacet míst.

Nezaměstnanost je nízká a v sociálních službách nejsou zrovna motivační platy. Nebojíte se, že nebude, kdo by se o ty seniory staral?

Neměl by to být problém. Řada našich občanů pracuje jinde a už se těší, že se vrátí domů.

Proč vy, jako velký podporovatel mezigeneračního bydlení, řešíte domov pro seniory, který je naprostým protipólem?

Řeším je právě proto, že chci, aby k sobě generace měly blízko. Když naši senioři budou moci zůstat v místě bydliště, budou v blízkosti příbuzných. Staří lidé chtějí dožít ve svém bydlišti, nejlépe doma. Samozřejmě věřím, že drtivá většina seniorů bude dožívat ve svých domcích, ale ne vždy to jde. Jestliže člověk potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně a rodina ji z nejrůznějších důvodů nemůže zajistit, je domov v obci přijatelnou alternativou.

Budete poskytovat ubytování také seniorům z okolí?

V krajské síti sociálních služeb je přímo podmínkou brát veškeré klienty. Chceme ale zohlednit občany Bolatic, ta možnost tam je.

Nemyslíte, že kdyby mezigenerační soužití běžně fungovalo, tak by si tolik mladých rodin neshánělo vlastní bydlení?

To, že si mladí staví své domky, je móda, která k nám přišla ze západu. Do roku 1989 mladí v obcích v drtivé většině žili společně se svými rodiči. Bylo to pro ně výhodné. Postupem času se ale chtěli osamostatňovat, nechtěli být ovlivňováni druhými generacemi. Objevila se tendence více si užívat. Myslím si ale, že už pomalu přicházejí na to, že soužití více generací není špatné. Jednak se podělí o náklady na provoz domu a opravy, jednak si vzájemně vypomůžou. Je to ale o toleranci. Chápu, že někde jsou problémy takové, že je lepší, aby generace žily odděleně. Na druhou stranu ale znám spoustu mladých lidí, kteří bydlí se svými rodiči a jsou spokojení, takže doufám, že se soužití generací vrátí.

Vy tedy věříte, že se místo malých bungalovů začnou opět stavět rodinné domy s více byty?

Stavební boom způsobil, že spousta volných pozemků se zastavěla právě bungalovy či domky maximálně pro dvě generace. V budoucnu už nebude tolik pozemků. Věřím, že to povede k výstavbě vícegeneračních domů nebo menších dvojdomků.

Rodinné vztahy se ale od doby před sametovou revolucí dost proměnily a mění se stále. Je spousta rozvodů, přibývá homosexuálních párů. Myslíte, že ani to nebude na překážku?

Problém, že se lidé rozcházejí, vidím v tom, že se mají příliš dobře. Kdysi, když se tak dobře neměli, když nebylo tak jednoduché získat úvěry a podobně, tak se více přemýšlelo, zda je důvod natolik vážný, aby se nedal řešit jinak než rozvodem. Jsem ale životní optimista. Rozvodovost již poklesla a věřím, že bude klesat i nadále. A co se týká vztahů mezi stejným pohlavím, tolerance stoupá. I tady v Bolaticích žijí páry stejného pohlaví a nikdo to neřeší.

Jestliže za rozvodovostí stojí blahobyt, myslíte, že by „pomohla“ nějaká krize?

Já nepřeju žádnou krizi ani státu, ani lidem. Spíš by se v lidech měly výchovou pěstovat tradiční hodnoty, jako je právě tolerance. Už nyní zde ale jsou náznaky, že se situace lepší. Vztahy se ale odcizovaly třicet let, takže velké změny nemůžeme chtít okamžitě.

V Opavě provozujete bezplatnou právní poradnu. Máte tam právníka, který namísto rad, jak postupovat při rozvodu, navrhuje toleranci a třeba manželskou poradnu?

Určitě radí zkusit nejprve dohodu. Soud zvláště v rodinných záležitostech znamená ztrátu peněz, času, nervů, poškození rodinných vztahů. Právník vždy radí takové řešení, které je pro klienta co možná nejlepší. O rozvodech se tam ale tolik lidí radit nepřichází, častější jsou dotazy na dědictví nebo ztrátu zaměstnání. Senioři, kteří jsou sami, se přicházejí poradit i o takových věcech, jak si zřídit účet. Už jsme tam měli případ, kdy lidé byli přesvědčeni, že jim do domu chodí soused. Opravdu dost věcí se už díky poradně podařilo vyřešit.

Hledají tam lidé i radu, jak se vymanit z dluhů? Například Bolatice byly zařazeny k obcím s největší zadlužeností obyvatel na Opavsku.

I s touto problematikou lidé přicházejí. Mapa, podle které bylo tolik obyvatel Bolatic v exekuci, už neexistuje. Zjistilo se, že ta čísla nejsou v pořádku. Zadluženost v Bolaticích není tak výrazná, ale je. Vím o případu, kdy rodiče přepsali dům na syna, ale ten se hodně zadlužil. Rodiče mu pomáhali splácet, ale nakonec přišli o střechu nad hlavou. Nebo případ, kdy si člověk půjčil dvě stě tisíc, ale podepsal smlouvu s tak špatnými podmínkami, že firma, která mu peníze poskytla, musela vědět, že nebude schopen splácet. Dotyčný přišel o dům za čtyři miliony. A nejhorší je, že přestože je čím dál větší osvěta, tak tyto případy nekončí.

V Senátu jste bojoval za to, aby stát proplácel léčbu pro děti trpící dětskou mozkovou obrnou. Znamená to, že je konec veřejných sbírek, kterých bývá na Opavsku celá řada?

Bohužel, konec ještě pořád není. Ale od letoška už rodiče těchto dětí mohou žádat dvakrát ročně o léčbu moderními metodami, která probíhá například v Lázních Klimkovice. Jsem rád i za tento posun, protože málokteří rodiče mají na to, aby dali padesát, šedesát tisíc za jednu léčbu. Nejhorší je, že stát vydává stovky milionů a možná i miliardy na léčbu alkoholiků či narkomanů, ale na léčbu postižení, za které člověk nemůže, nemá. Není normální, aby si na to člověk sbíral sám. Rád bych se zasadil i o některé další moderní postupy léčby nemocí. Týká se to některých druhů rakoviny u dospělých či diabetické nohy. Existuje léčba diabetické nohy kmenovými buňkami, která je levnější než standardní léčba a navíc nekončí amputací. Lidé se mohou vrátit do práce, takže nečerpají peníze z důchodového systému. Pro stát je to tedy výhodné, ale pro někoho asi nevýhodné, protože se to zatím neschválilo. Už roku 2015 byly výsledky v IKEMu i ve Fakultní nemocnici v Ostravě vynikající. Osmdesát procent lidí se podařilo vyléčit. Ti ostatní se začali většinou léčit pozdě. Kdyby ta léčba byla od roku 2015 dostupná, nemusely stovky nebo možná i tisíce lidé skončit s uřezanou nohou.

Když se stane, že něco takového neprojde schvalovacím procesem, nemáte pocit, že práce v politice nemá smysl?

Ne, mě to naopak motivuje k ještě většímu napnutí sil, abych oslovil ještě více lidí. Musí přece zvítězit zdravý rozum. Odpůrci argumentovali, že metoda není dostatečně odzkoušená. Já chápu, že vždy musí proběhnout výzkum. Nejde říct: Jednomu to pomohlo, pomůže to dalším. Po debatách s lékaři si ale myslím, že u oněch kmenových buněk byl výzkum daleko. Určitě nic nechci vzdávat, stejně jako jsem nevzdal boj proti týrání zvířat. Roku 2017 také neprošla vyhláška o podmínkách chovu zvířat, kterou jsme chtěli prosadit. Naštěstí v loňském roce se začazákona, kde už jsou definovany například množírny. Nyní jsme v Senátu schválili zpřísnění trestu za týrání zvířat. Věřím, že to Poslanecká sněmovna schválí a lidé, kteří zvířata týrají, budou více postihováni. Záleží to ale i na soudech a veterinární správě, které se nesmí bát udělit přísnější tresty. Dodnes se totiž týrání zvířat příliš netrestalo. Přitom zvíře prožívá smutek a radost podobně jako člověk a stejně tak pociťuje stres a bolest. Soudci by měli být mnohem přísnější. A přísnější by měli být, i když někdo týrá děti nebo seniory, protože tyto skupiny lidí si zaslouží větší zastání.

U dětí obhájci využívají poměrně nejasné hranice mezi tím, co ještě není a co už je týrání. U zvířat bude tato hranice jasná?

Věřím, že odborníci, kteří se věnují zvířatům, poznají týrání. U člověka se také podle psychického a fyzického stavu pozná, zda je týraný. Děti se spíše bojí říct, že jim dospělí nebo třeba i spolužáci ubližují. A pak to někdy dopadne až tak, že si ubližují nebo dokonce pod stresem spáchají sebevraždu. Je třeba dělat neustále osvětu, aby se děti, ale i dospělí nebáli o těchto problémech mluvit. V Bolaticích děláme akce pro seniory, kam zveme známé osobnosti, což běžně přiláká i dvě stě návštěvníků. Osobnosti, například psychiatr Jan Cimický nebo právník Ivo Jahelka, publikum baví svým vyprávěním, zároveň ale nenuceně a na příkladech povídají o některých situacích ze své praxe a jejich řešeních. Myslím, že to seniorům velmi pomáhá, takže v tom budeme pokračovat dál.

Prezident Miloš Zeman se vyjádřil, že cokoliv vychází ze Senátu, je od ďábla. Zrušení Senátu propaguje také mimo jiné Andrej Babiš. Jak se k tomu stavíte?

Jsem přesvědčen, že kdyby měl pan Babiš v Senátu většinu, nebude ho chtít rušit. Myslím, že Senát je důležitý. Díky současné politické scéně nemůže dojít k tomu, že by jedna politická strana výrazně změnila ústavu a ohrozila demokracii a svobodu. K tomu musí být ústavní většina, a tu v Senátu a Poslanecké sněmovně naštěstí nikdo nemá. Muselo by dojít ke shodě s opozicí. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by si někteří dělat, co chtějí. I když oni to někdy dělají i nyní.

Máte na mysli něco konkrétního?

Jasným příkladem je aktuální volba Stanislava Křečka coby ombudsmana. Opravdu jsem nepochopil, proč je jednaosmdesátiletý Křeček zvolen ombudsmanem na šest let. Já mu přeji pevné zdraví, ale nevěřím, že ještě v sedmaosmdesáti bude schopen řešit závažné problémy lidí a firem. Nejsem pro stanovení věkové hranice ani v politice, ani v zaměstnání. Jestliže se na něco člověk cítí, ať to dělá, pokud to bude dělat dobře. Pan Křeček je ale volba pana prezidenta, který si ho prosadil natruc ostatním. Mrzí mě to, protože další kandidát, Vít Alexander Schorm, který již pomáhal prvnímu ombudsmanovi a byl i vládním zmocněncem, je odborník na slovo vzatý. Podle vyjadřování nově zvoleného ombudsmana jsem přesvědčen, že to není ten správný člověk, který by měl řešit právo v České republice.

Proč Senát vrací Poslanecké sněmovně tak často zákony?

Rozhodně to není tak, že bychom vraceli všechny. Řada zákonů projde Senátem bez větších připomínek. Třeba zvýšení rychlosti pro invalidní vozíky na patnáct kilometrů v hodině jsme schválili. Hodně zákonů se vrací, protože tam naši legislativci najdou chybu. Nejde tedy rozhodně o žádný rozmar senátorů bez opodstatnění. Zpět u poslanců je i zákon o pozemních komunikacích. Chceme, aby cyklisté na cyklostezkách a vodáci neměli problém s policií, jestliže si dají alkohol v rozumné míře. Člověk by byl blázen, kdyby na vinné stezce neochutnal víno. Vždyť proto se tu ty stezky stavěly. Když cyklista způsobí na silnici nehodu pod vlivem alkoholu, ať za to pyká, ale postihovat cyklistu na vinné stezce za to, že si dal burčák, je nesmyslné.

Bojoval jste za demokracii v devětaosmdesátém?

Když začala demonstrace v Praze, vůbec jsem nevěděl, že se něco takového děje. K nám se to dostalo až o pár dnů později. V té době jsem učil na základní škole v Opavě–Kylešovicích. Měl jsem výčitky, že jako učitel jsem systému napomáhal. Sice jsem učil matematiku a chemii, ale jako třídní učitel jsem se musel věnovat některým státním výročím. Na konci listopadu jsem se už demonstrace účastnil. Také se mi podařilo zrušit ve škole pozdrav „čest práci“, který mi dlouho vadil.

Co vás přimělo vstoupit do politiky?

V roce 1990 mě oslovilo místní Občanské fórum, abych kandidoval. Překvapili mě. Jednak jsem během revoluce nebyl nijak výrazný, jednak jsem trávil spoustu času v Opavě ve škole, v Bolaticích jsem akorát hrál fotbal. Zkusil jsem tedy kandidovat a mile mě překvapilo, že jsem získal nejvíce hlasů. Lidé mě přemlouvali, abych školu opustil. Nechtělo se mi. Byl jsem rád s dětmi. Hrál jsem s nimi divadlo, byli jsme nejlepší na mezinárodní úrovni v dopravní soutěži, kterou jsem trénoval. Chvíli jsem dělal místostarostu, ale pak jsem se do školy vrátil. A kdyby nezemřel tehdejší bolatický starosta, tak bych určitě v roce 1998 na starostu nekandidoval.

Takže jste nechtěl být starostou?

Lidé mi říkali, ať funkci vezmu. Ale mně se nechtělo opustit školu, která byla jednou z nejlepších v okrese. Jako jedni z mála jsme měli právní subjektivitu. Měli jsme občanské sdružení Žabka, které vzdělávalo pedagogy v celém okrese a pomáhalo řešit problémy dětem. Taky školního psychologa jsme měli. Věděl jsem ale, že i doma v Bolaticích mě potřebují. Nelituju toho, že jsem se stal starostou, protože se v obci povedlo udělat spoustu věcí. Ale odcházelo se mi těžce. Vždy jsem měl k dětem blízko, od šestnácti let jsem trénoval ve fotbale malé žáčky, vedl jsem pionýry. Rád jsem hrál s dětmi hry, ta práce s nimi mi zkrátka chybí.

Proto jste začal dělat besedy o politice pro děti?

Hlavně chci, aby žáci věděli, jak funguje parlament. Už jsem byl na řadě škol mezi osmáky a deváťáky a vždy to mělo úspěch. Nejde o žádné nezáživné povídání. Dělám to i tak, že dětem navrhnu jednoduchý zákon a žáci řeší, zda jej v této podobě schválí, upraví, nebo zamítnou. Ten zákon je jednoduchý. Nařizuje rodičům dávat každému dítěti každý týden pět set korun.

To se puberťákům určitě líbí, byl vůbec někdo proti?

Někteří samozřejmě řeknou, že je to výborné. Ale jiní začnou uvažovat, že v případě, kdy rodiče budou mít pět dětí, nebudou na to mít. Zatím ten zákon s výjimkou jedné třídy všichni zavrhli s tím, že jej nepotřebují. V dané třídě se prosadilo snížení na stovku. Já ale pořád věřím, že u dětí bude vyhrávat rozum a uznají, že takový zákon není třeba. Ale na tomto jednoduchém příkladu se učí projednat a schválit zákon.

V Bolaticích se letos bude slavit výročí sedmi set sedmdesáti let obce. Chystáte něco se skupinou Bobři?

Na oslavy nic nechystáme. Ale už máme nacvičené představení Mažoretky revival. Pobavíme tancem v sukýnkách s růžovým podkladem. Už jsme s ním vystoupili na obecním plese a sklidilo úspěch. S představením vystupujeme i v Opavě, Ostravě, dokonce až v Pražmě. Větší oslava s hudbou, ohňostrojem a zabijačkovými pochoutkami je v plánu na prosinec. Proběhnout má už na novém náměstí. A chystáme i řadu jiných akcí.

Nestyděl jste se zpočátku převlékat do sukní a brát na sebe různé odvážné kousky oblečení?

S tím jsem neměl problém. Byl jsem zvyklý na divadlo s dětmi. Taky jsem dělal moderátora a sehrál přitom řadu scének. Na začátku jsme udělali představení Poupata a to sklidilo takový úspěch, že jsme se rozhodli pokračovat. Dnes už máme v repertoáru dvanáct různých vystoupení.