Za komunismu evagelický farář a chartista Pavel Hlaváč se po revoluci dal do služeb nového demokratického režimu. Věnoval se problematice uprchlíků, náboženského extrémismu i dokumentaci útlaku církce v období totality. Po roce 2000 se také zapojil do práce občanského sdružení Společnou cestou, které vybudovalo na Jižním Městě ojedinělý Azylový dům pro rodiny a matky s dětmi. Poté, co ho místní radnice nechala bez náhrady zlikvidovat, rozhodl se vstoupit do politiky pod vlajkou strany TOP 09, aby podobné svévoli učinil přítrž. Za tuto stranu také nyní kandiduje na Praze 11 do Senátu.
Pavel Hlaváč se také zapojuje v nevládní a neziskové oblasti společenského života. V dobách nesvobody podepsal Chartu 77. Po revoluci pracoval v Centru pro otázky migrace. Po roce 1990 se podílel na obnovení činnosti YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí) u nás. Byl jejím předsedou, nyní je místopředsedou místního sdružení YMCA Praha.
Žije v Praze-Roztylech s manželkou. Spolu vychovali pět dnes již dospělých dětí.
Působil jste 22 let jako evangelický farář na Vysočině v Proseči u Skutče. V té době jste také jako aktivní obhájce lidských práv podepsal chartu. Jak se charta dostala k vám na Vysočinu? Jaké byly následky tohoto vašeho kroku?
Už před rokem 1977 jsem věděl od přátel, že se chystá velká akce, která má upozornit na porušování práv v komunistickém Československu. Od roku 1975 jsem byl vystaven bezdůvodnému nátlaku ze strany státních orgánů, které měli vůči farářům velkou vyděračskou páku – riziko odebrání státního souhlasu mohlo každému z nás znemožnit vykonávat své povolání. O Chartě jsem se dozvěděl z vysílání Rádia Svobodná Evropa hned v lednu 1977. Ihned jsem věděl, že tuhle iniciativu musím podpořit – nejen proto, že mezi signatáři bylo mnoho mých přátel, ale i proto, aby se očekávaný zásah státní moci rozložil na co nejvíce lidí. Jeli jsme proto s přítelem do Prahy, abychom dokument podepsali. V bytě Jana Patočky to nebylo možné, protože byl denně vyslýchán, podepsali jsme ji proto u Ladislava Hejdánka. Co následovalo? Vytrvalá buzerace ze strany StB, hlavně dětí – ani jedno z nich nedostalo doporučení na střední školu, ač je k tomu jejich školní výsledky opravňovaly. Jednu z dcer jsme dokonce museli na poslední pololetí poslat do Prahy, aby měla vůbec šanci se na zdravotní školu dostat. Manželka byla také popotahována a nemohla se věnovat svojí profesi.
Co následovalo?
Vytrvalá buzerace ze strany StB, hlavně dětí – ani jedno z nich nedostalo doporučení na střední školu, ač je k tomu jejich školní výsledky opravňovaly. Jednu z dcer jsme dokonce museli na poslední pololetí poslat do Prahy, aby měla vůbec šanci se přihlásit na zdravotní školu. Manželka byla také popotahována a nemohla se věnovat svojí profesi.
Můžete krátce popsat situaci církve mezi lety 1945-1989?
Církev obdobím roce 1948 definovaly nové církevní zákony, které komunistický moc schválila v roce 1949. Fakticky se jednalo o zestátnění náboženské činnosti – duchovní měli dostávat státní plat a za to hlásat ideologii, kterou jim režim předepsal. Také museli složit takzvaný slib věrnosti republice – já jsem ho interpretoval jako věrnost ideálu Masarykovy republiky, kterou mi komunistický režim ukradl. Práce faráře tak byla zcela odkázána na státní souhlas, jehož odejmutí znamenalo konec. Režim tak chtěl církve a náboženství úplně vymýtit, protože svobodomyslné prostředí, které tam pamatovalo, mohlo ohrozit mocenský monopol státu na výklad světa a společnosti.
Duchovní pastýři byli ve středu zájmu tajné policie. Existovaly zvláštní útvary pro boj s církvemi, které také prováděly kontrolu církevních pracovníků. Členství v církvi automaticky znamenalo nižší šance při hledání zaměstnání, při přijímaní do škol nebo při angažování ve veřejném životě. Hlavním nástrojem státní šikany byly vedle příslušníků StB také církevní tajemnící, okresní a krajští, kteří museli referovat o náboženských aktivitách v jejich oblastech. Kněží a faráře nutili do kolaborace a spolupráce s režimem, na kterou někteří kolegové bohužel přistoupili. Evangelická církev, jako největší protestantská u nás, byla vystavena soustředěnému nátlaku. Podle mého názoru si ale uchovala svůj profil poměrně nezkažen. Výjimky z tohoto pravidla mi nepřísluší komentovat.
Jaké je postavení církví v současnosti? Může organizace typu YMCA přispět k zlepšení vztahů českých církví s majoritní ateistickou společností?
Nikdy v dějinách naší vlasti neměli různé církve tak svobodnou pozici, jako dnes. Stát jim již nijak nezasahuje do vnitřních a věroučných otázek, ponechává jim volné ruce v otázkách sociálních nebo ve školství. Jediným palčivým problémem zůstává majetkové vyrovnání. Církve jsou do značné míry finančně závislé na státu v duchu komunistického zákonodárství. Patřím mezi ty, kteří jednoznačně podporují odluku církve od státu.
YMCA není církevní organizací, ale ekumenickou. Snažíme se nepřiklánět se ani k jednomu věroučnému směru. Naopak, je otevřena všem bez ohledu na vyznání, i bezvěrcům. Ve společnosti proto můžeme mít dobrou roli budovatele mostů mezi většinovou ateistickou společností a světem křesťanů.
Můžete přiblížit Vaše aktivity po roce 1989?
Hned po revoluci r. 1989 jsem se dal plně k dispozici novému demokratickému režimu. V místě bydliště v Proseči u skutče jsem zakládal OF a stal se jeho mluvčím. Po sametové revoluci jsem bojoval proti náboženskému extremismu v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, potom jsem byl ředitelem odboru pro uprchlíky na Ministerstvu vnitra a konečně studoval činnost StB proti církvím v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Od roku 1995 se věnuji neziskovým aktivitám, především ve sdružení YMCA, které jsem po listopadu 1989 obnovoval. Vedle toho jsem vstoupil do občanského sdružení Společnou cestou, které provozovalo azylový dům pro matky s dětmi na Jižním městě.
Jednou z problematik, ve které se angažujete, je otázka uprchlíků? Jak by se měl změnit pohled české společnosti na uprchlíky? Čeho chcete v této oblasti dosáhnout?
K práci v odboru pro uprchlíky federálního ministerstva vnitra mě pověřil tehdejší ministr vnitra Ján Langoš. Na začátku 90. let to byla zcela nová oblast. Bylo zapotřebí vytvořit novou legislativu a věnovat se lidem, kteří přišli v důsledku mezinárodních konfliktů. V té době se jednalo především o lidi z bývalé Jugoslávie, později z Kavkazu. Domnívám se, že jako Češi i jako křesťané máme povinnost poskytnout pronásledovanému útočiště. V dobách minulých museli opouštět Češi svou vlast, aby unikli státnímu útlaku. Nyní už se můžeme nadechnout volněji, musíme Dakoto pohostinství poskytnout jiným.
Vyzývá k tomu Bible: i starozákonní Izraelité byli svého druhu běženci a pronásledovaní.
V dnešní době ale musíme rozlišovat mezi ekonomickými a politickými uprchlíky. Ten, který se uchází o právo azylu, musí průkazně doložit, že byl ve své vlasti šikanován a utlačován. Mám totiž pocit, že někteří uprchlíci jsou vedeni jenom ekonomickými důvody a na právní ochranu, kterou bychom měli poskytnout pronásledovaným, nemají podle mého názoru nárok. Je také třeba důkladně studovat profil příchozích, abychom si do země nepozvali kriminální živly.
Proč jste se právě nyní rozhodl vstoupit do politiky? Proč pod hlavičkou TOP 09?
Už jsem měl dost kšeftaření a zákulisních dohod, které se v minulém volebním období dály na radnici Prahy 11 i na magistrátu. Proto jsem vyslyšel nabídku místní organizace TOP 09 na Jižním Městě, abych v jejich čele šel do senátních voleb. Komunální politika v místě mého bydliště je prolezlá neodpovědností vůči občanům a vůči zákonům, radniční vedení zneužívá svobody a nijak se neohlíží na obyvatele. TOP 09 je mi zárukou kvalitního středopravého programu s důrazem na tradiční a konzervativní hodnoty, jako je zejména rozumné nakládání s veřejnými penězi a podpora návratu k tradiční morálce. TOP 09 také podporuje uchování sociální solidarity úspěšných s těmi méně úspěšnými. Za svobodu v české společnosti jsem bojoval i dřív, budu bojovat i nadále. Své síly a zkušenosti, integritu, čistý štít a morální kredit dávám k dispozici a do služby své obci (polis) a svým spoluobčanům v České republice.
Myslím, že jednou z konkrétních příčin vašeho vstupu do politiky je boj o Azylový dům na Donovalské. Můžete popsat, o co jde?
Na Jižní město jsem se přestěhoval v roce 1998 ze Zbraslavi. Sledoval jsem rekonstrukci a přístavbu bývalých jeslí a výstavbu nového sborového domu a kostela Milíče z Kroměříže. Oboje projektoval můj dlouholetý přítel, ak.arch. Jiří Veselý, polistopadový starosta Ďáblic. Stal jsem se členem „OS Společnou cestou“ a z bezprostřední blízkosti zažil „Vítězný únor 2009“ dobrodruhů na radnici Prahy 11. Profesionálně zdatnému týmu sociálních pracovníků a ohroženým matkám s dětmi vzali střechu nad hlavou, vysokým nákladem přebudovávali účelný Azylový dům na školku, kterou bylo možné zřídit opodál a s menšími náklady. Zrušili tak jedinečný projekt, který v architektonicky propojených objektech mohl poskytovat duchovní i sociální péči. To vše přes protesty informované domácí i zahraniční veřejnosti. Nakonec pak evangelíkům ze sborového domu zrušili parkoviště, ale prohráli soud a parkoviště musí obnovit. Takoví lidé by neměli vést radnici a určitě by v Praze neměli vyhrávat volby!
Máte pět dětí, jakým směrem se v životě ubírají? Následují vaši duchovní cestu?
Rodinné prostředí evangelické fary na nich jistě zanechalo vliv, farní děti jsou na své cestě životem vždy nějak poznamenány. Nejstarší dcera se stala farářkou a nyní působí jako nemocniční kaplanka v Ústřední fakultní nemocnici na Karlově náměstí. I další děti jsou členy sborů v místě svého bydliště.
Jak vaše rodina hodnotí vaše angažmá v politice?
Rodina se k mému veřejnému angažmá staví mírně zdrženlivě, přeci jen, už nejsem nejmladší. Předseda naší strany je ovšem ještě o několik let starší a nijak mu to neubírá na vitalitě. I tak předpokládám, že to také zvládnu a že mě moji blízcí v mém zápase podpoří.
Zbývá vám při vašich bohatých aktivitách čas na koníčky? Na jaké?
Mám rád historickou literaturu, z doby novověké i z moderního období. Sportu se vzhledem ke svému věku věnuji už jen pasivně. Mimo to jsem vášnivým houbařem, ale teď na podzim mi senátní kampaň většinu volného času vyplní. Houby mi proto budou muset vydržet z loňských zásob.
