Příští týden bude mít premiéru film Příběh kmotra. Představitel hlavní role známý český herec Ondřej Vetchý debatoval s novinářem a autorem předlohy Jaroslavem Kmentou nejen o filmu, ale například o svém vztahu ke Karlu Schwarzenbergovi a Václavu Havlovi.
Vím, že práci novinářů hodnotíte velmi kriticky. Hrál jste někdy nějakého?
Ano, investigativního novináře v seriálu Místo v životě. Bylo na něm sympatické, že se chtěl vždycky dobrat podstaty věci. Nebyl laciný ani bulvární. Nefalšovaný investigativec, který riskoval i to, že mu rozbijou držku. A oni mu ji taky často rozbili.
Rád byste honil lumpy?
Je to naše povinnost. Nesmíme přestat lumpy honit a nechat je v klidu. Možná by mě bavilo být policejním detektivem.
Nelákal vás ve filmu Příběh kmotra místo mafiána Vedrala spíš ten policajt, kterého hraje Lukáš Vaculík?
Neuvažoval jsem o tom, ani na to nebyl prostor. Bylo by mi to asi milejší.
Slyšel jsem, že jste původně v tom filmu hrát nechtěl.
Bylo to strašně složité. Příběh kmotra kolem mě kroužil pět let a já neměl z různých důvodů zájem se do toho pustit. Zpočátku bylo všechno jenom abstraktní a hypotetické. A když uplynulo půl roku a nikdo se neozval, byl jsem rád, že to nemusím řešit. Další námluvy probíhaly asi před rokem a půl, to mě zase odradil hrozící mediální humbuk.
Jaký humbuk myslíte?
Tehdy vznikla idea, že jistá média budou celý rok od první klapky až do premiéry denně o filmu informovat. Při té představě mě obestřely mrákoty.
Chápu, nemáte rád publicitu. Ale nedá se nic dělat, jste na vrcholu slávy a popularity.
To nevím. Mám pocit, že dvacet let žiju úplně stejně. Spíš jde asi o to, že nemám čas na svůj život. A to mě čím dál víc štve.
Jaký důvod se nakonec našel, že jste přijal roli kmotra?
Lidi, kteří film připravovali, byli moji přátelé. A navíc mě dostali do situace, že film bude buď se mnou, nebo nebude vůbec. Svou roli sehrála i moje potřeba podat lidem svědectví.
Jaké svědectví?
O době, o souvislostech. O tom, proč jsme tam, kde jsme, a proč jsme právě tací, jací jsme. Příběh kmotra mě zajímal i proto, že lidem umožní nahlédnout, jak se mohla během privatizace zmocnit části republiky parta estébáků, kágébáků a veksláků.
Podle kolegů, kteří film viděli, z něj budou lidé ještě ve větší depresi.
Ale ta doba taková byla. A její důsledky jsou stále přítomné.
Co byste vzkázal divákům, aby neodcházeli z kina v depresi?
Chtěl bych je uklidnit a říct jim, že to všechno už bylo. A že z toho nemusíme být vyděšení, protože jen na nás záleží, v jaké zemi budeme žít, jak a koho budeme volit, jak se vymezíme vůči těm, kteří lžou, kradou a podvádí. A pravda je to jediné, co nás může zachránit. Padni komu padni.
Jak se vám ten gauner hrál?
Jestli hrajete hodného, nebo špatného, je asi jedno. Mnohem důležitější je, aby herec postavu oživil a taky obhájil.
Jste spokojený, jak to dopadlo?
Je hrozně těžké se na sebe koukat. Ale ověřil jsem si, že když si nevadím, tak to většinou funguje. A při projekci filmu jsem si většinou nevadil. Druhá půlka pak už docela sviští.
Viděl jste tam skutečného kmotra?
Nevím. Ale byl jsem až překvapený, jak mi ten chlap, kterého jsem hrál, byl protivný. Párkrát jsem si dokonce říkal „Bože, to ale vypadám, to jsem teda hajzl“. Snažil jsem se pochopit, jak myslí, a taky co a jak cítí. Jeho počínání a uvažování měla jasnou logiku. A já jsem mu rozuměl. Všechny postavy jsou jen lidé, a jako takoví musí mít lidskou motivaci a lidský rozměr. Pokud to nejsou roboti nebo patologičtí psychopati.
Jaké to je, rozhodovat, byť jen ve filmu, že někomu ukončíte život?
Je asi velký rozdíl někoho zabít fyzicky, nebo o tom pouze rozhodnout. Ve filmu Vendeta jsem z pomsty zabíjel sám, a to bylo daleko těžší. V Kmotrovi jsem k tomu vydával pokyn a platil za to. Jen proto, že mi prostě někdo stál v cestě. Překážel v tom, co bylo moje a co jsem chtěl vybudovat. Věřím, že spousta lidí, kteří si vraha najali, mohli mít nakonec i pocit, že neudělali nic zas tak špatného. Jen zbavili svět další štěnice, která jim stála v cestě a otravovala život.
Já jsem jako autor předlohy k filmu neměl nikdy možnost mluvit s vaším předobrazem Františkem Mrázkem, protože se odmítal se mnou setkat. Ale můžu říct, že po zhlédnutí filmu jsem měl pocit, že vidím konečně kmotra na vlastní oči.
Možná je škoda, že jsme se takhle spolu nebavili během natáčení. Snad bych vám tehdy dokázal říct věci, které vás zajímají.
Viděl jste předtím nějaké mafiánské filmy? Třeba Zjizvenou tvář?
Viděl. Nejvíc se mi líbily Tenkrát v Americe a Příběh z Bronxu. Tady ale nejsme v Americe. Takhle čeští mafiáni, kteří se zrodili za socialismu, nevypadají. V tomhle ohledu mě zaujal uprchlý Radovan Krejčíř, který je zjevně schopný prosadit se i v zahraničí. Kdoví, třeba by se mu to ve dvacátých letech povedlo i v Americe.
Oproti Mrázkovi?
Možná. Většinu z těch lidí vygenerovala normalizace, osmdesátá léta, pak začátek let devadesátých. Tehdy proti nim nestál fungující právní systém. Často stačilo jen to, že se stali spolupracovníky Státní bezpečnosti, a pak si mohli dělat leccos. Navíc měli know-how, peníze, informace, kontakty. A rozjeli to tak, že slušným lidem lezly oči z ďůlků. Byla to prostě taková doba - směšná, pokleslá, smutná, ale i děsivá.
Kdyby si po zhlédnutí filmu někdo říkal „tak konečně tu máme českého Roberta De Nira“, jak byste reagoval?
To je absurdní. Nemám nejmenší ambici se s někým poměřovat. Mám ambici být slušný člověk, který platí složenky, vychovává děti a snaží se dělat vše pro to, aby žil v zemi, která funguje co nejlíp.
Přijde mi, že jste velmi zodpovědný člověk. Neuvažoval jste tedy o tom, že byste taky vstoupil do politiky?
Jeden pán mi napsal, že si to moc přeje, ale když se zamyslí nad tím, co po mně vlastně chce, tak se mi musí hluboce omluvit, že mi chce zničit zbytek života.
Z mnoha telefonátů, které jste měl během našeho rozhovoru, jsem postřehl, že se s vámi chce setkat Karel Schwarzenberg...
Mám pana Schwarzenberga moc rád.
Dáváte mu zpětnou vazbu?
Dalo by se to tak říct. Ostatně, takhle jsem se vídával i s Václavem Havlem.
Nebyla chyba, že Schwarzenberg nebyl drsnější? Že chtěl mít čistou kampaň bez urážek a podrazů?
Nebyla. A jsem rád, že zůstal takový, jaký je. Společnost takové lidi musí mít. Když v ní nebudou, tak ani nebude pro koho slušnou politiku dělat. Když tady nebudou lidi jako pan Schwarzenberg a jemu podobní, kteří lhaním pohrdají a lhát odmítají, tak to bude konec. Co však chyba byla, že na špinavou kampaň nebyl připravený. Jeho soupeř vytrhával věci z kontextu a používal jakékoli prostředky, aby uspěl. Vezměme si například, jak Miloš Zeman překroutil Schwarzenbergovo vyjádření k divokému odsunu Němců. Pan Schwarzenberg řekl, že za tak divoký odsun by dnes stáli tehdejší politici před tribunálem v Haagu. Řekl pravdu. Miloš Zeman přitom musel projevy tehdejšího prezidenta Beneše a jeho tajemníka Drtiny znát. Projevy, v nichž nabádali k nemilosrdnému odsunu a používali termíny „není dobrých Němců, jsou jen špatní Němci“ či „mrtvý Němec, dobrý Němec“. Pan Zeman se i přesto tématu zmocnil a obvinil pana Schwarzenberga, že chce zrušit Benešovy dekrety a vrátit Němcům majetek. Přitom o tom napadlo jedno jediné slovo. To mě vyděsilo. Stejně jako neschopnost větší části médií tuto třaskavou historickou etapu občanům vysvětlit.
Budete se angažovat osobně na podporu nějaké strany? Třeba Karla Schwarzenberga?
On mou podporu má. A vyjádřím ji i Danielu Hermanovi z KDU-ČSL, to je také velmi slušný člověk. Měl jsem možnost ho dobře poznat, když jsem byl v kolegiu jeho poradců v Ústavu pro studium totalitních režimů. Vážím si také paní Němcové z ODS, která je naprosto konzistentní. Zároveň mi je jasné, že kdyby ji ODS opakovaně nepotřebovala, tak by se jí už dávno zbavila. Fandím také KAN a Vladimíru Hučínovi (disident a bývalý důstojník tajné služby BIS). Přál bych nám, aby už byl zbaven mlčenlivosti a mohl svobodně vypovídat o všem, co se tu v devadesátých letech dělo.
Jak vlastně odpočíváte?
S lidmi, se kterými je mi hezky. Když komunikuju s někým, kdo je normální, otevřený a kdo nemachruje, tak jsem šťastný. Ale nejvíc samozřejmě s rodinou. No a vidíte.
Místo abych odpočíval, tak jste teď u nás doma a děláme rozhovor. A za chvíli budu muset vykoupat děti a dát je spát.
Co je pro vás zdrojem informací?
Doma máme skoro pořád zapnutou čtyřiadvacítku, když tam zrovna nejsou pohádky. V autě Radiožurnál a BBC. Na čem však ujíždím, pokud mám čas, to jsou knihy o našich legionářích z první světové války v Rusku. Toho tady v knihovně najdete asi nejvíc.
Jak to máte s internetem?
Tam si přečtu maximálně noviny a sportovní výsledky. Mail nepoužívám vůbec. A Facebook, ten mě úplně děsí. Navíc vím, jak je snadné se do něj nabourat a zneužít. Nikdy jsem neměl žádné internetové stránky ani Facebook a nikdy jsem neposlal žádný mail.
Takže když chcete něco napsat, tak dopis?
Napíšu to rukou a pak to někomu nadiktuju, případně mu za to koupím flašku. Jejda, podívejte, malinkej už to zalomil. (Ukazuje na syna, který právě usnul.)
Ježiš, to jste ho kvůli mně nestihl vykoupat... Než jsem odjížděl za vámi, ptal jsem se manželky a dětí, co by je zajímalo. Takže: Co rád jíte?
Uzené, řízek se salátem, moravské uzené, vepřové výpečky, hovězí na pepři, vepřové na kmínu, vídeňskou roštěnou... A smažený sýr. Ale nejradši asi španělskýho ptáčka.
A jak to děláte, že si s takovým jídelníčkem držíte skvělou figuru?
Asi mi právě tohle jídlo dělá dobře. A navíc tomu přispívá i to, že se kvůli stresu a nervům často nemůžu najíst. Taky jsem třicet let sportoval.
Jaká byla vaše životní role? Nebo na ni ještě čekáte?
Vy jste se zbláznil. Nemám žádnou takovouhle ambici. Několikrát mi už někdo řekl nebo o mně napsal, že jsem zahrál životní roli. Zřejmě to tak oni sami vnímali nebo se s tou postavou prostě identifikovali. Nebo měli pocit, že jsem vykročil z nějakého svého omezení.
Jste věřící?
Ano.
Další dotaz: Řekněte, cokoli máte na srdci. Je něco, co byste chtěl sdělit a já se vás na to nezeptal?
Nic. Ať si každý hledí svého, ať každý žije a pracuje, jak nejlíp umí, ať se lidé učí být k sobě slušní a laskaví a ať se neustále vzdělávají. Přál bych lidem, aby zůstali svobodní, aby zůstali otevření a nenechali se otrávit, aby se neuzavírali do dogmat a aby nemachrovali. Aby si uvědomili, že mají odpovědnost za tuhle dobu, za ten čas, který tady zrovna žijeme, abychom to všechno předali svým dětem v co nejlepším stavu. Když jsem byl loni na pohřbu pana generála Tomáše Sedláčka (bývalý příslušník protinacistického odboje a politický vězeň komunistického režimu), uvědomil jsem si tam, jak výjimečný muž to byl. A jak nesmírně nám bude chybět. A taky to, že takoví lidé jsou nenahraditelní.
Také pana generála obdivuju.
Jsem hrdý, že tu takoví lidé žili a díky Bohu ještě žijí. Musíme je chránit a navazovat na ně. Tahle země vygenerovala stovky, tisíce mimořádných lidí. Ale hodně jich v minulém století zabili nacisti, což později usnadnilo nástup komunistům. Byli to totiž svobodomyslní demokraté, kteří by se jim postavili stejně jako fašistům. Velká skupina lidí také dobrovolně emigrovala nebo byla vyhnána. A ti všichni tady chybí. Chybí tu jejich vliv, jejich otisk a schopnosti. A dnes hlavně jejich děti. Je totiž velký předpoklad, že právě jejich děti by byly stejně schopné a kvalitní a nesly by v sobě příklad, ale také étos, morálku, zodpovědnost, odvahu, řád a víru. Jsem přesvědčený, že kdyby se naše společnost po druhé světové válce vyvíjela svobodně, tak od zastupitelstev přes soudy, Senát, parlament, vládu, Hrad - tam všude by byli až na výjimky docela jiní lidé, než jsou tam dnes. Kdyby třeba na ministerstvu obrany seděli páni generálové Fajtl, Šiška, bratři Mašíni nebo pan Paumer a jim podobní, tak by se asi nikdy nemohlo stát, že by tam někdo něco ukradl nebo že by se objevila jediná podezřelá zakázka.
Jste „veči“?
Veči jsem.
Prý to v italštině znamená starý.
To je pravda. Zdědil jsem to po předcích z Itálie. Přišli sem při rekatolizaci, jako leníci dostali území na jižní Moravě.
Určitě rád cestujete. Doporučte, kam bychom se měli jet podívat?
Třeba na Moravu. V cizině mě uchvátila tři místa, kde jsem cítil stejně silnou energii jako v Praze. Byla to Barcelona před olympiádou 1992. Pak New York a Kapské Město. A taky asi Sydney. Fascinovalo mě, jak byli všichni pozitivní, otevření a přátelští.
To je možná to, co nám tady občas chybí.
To tady chybí jako prase. A štve mě, že lidi tu často čekají od ostatních to horší. A ještě víc mě štve, že se toho v této zemi také často dočkají.
Magazín Mladé fronty DNES, 17. 10. 2013, rubrika: Rozhovor, str. 6
