Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové byl učitel, historik, skaut, varhaník, ale také už dva roky poslanec Parlamentu České republiky zvolený za TOP 09 Matěj Ondřej Havel, kterému se ve volbách do Poslanecké sněmovny podařilo získat druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů v tomto kraji, čímž přeskákal všechny tehdejší politické matadory.
8. listopadu to byly přesně dva roky od první schůze Sněmovny, které jste se zúčastnil. Jaké jsou vaše pocity, které z toho dvouletého poslaneckého maratonu máte?
Já bych řekl, že po těch dvou letech člověk už trochu i bilancuje, protože to je vlastně polovina mandátu. Za ten první poločas musím říct, že několik měsíců trvalo, než jsem se zorientoval, jako všichni nováčci v Poslanecké sněmovně. Je to velká změna. Sněmovna, to je řada paláců k sobě spojených, které jsou, řekněme, stavebně nekompatibilní, ale to je jen technická stránka věci. Takže do jisté míry už trochu bilancuji, máme za sebou věci, které se nepodařily a které se podařily. A ty, které se nepodařily jsou pro nás velkou výzvou do následujících dvou let. Je to třeba korespondenční volba, o které se nyní tolik mluví.
Vy jste velice populárním a vytíženým učitelem. A byl jste i ředitelem hradeckého Gymnázia J. K. Tyla. Jak dlouho jste vydržel zvládat obě funkce najednou, tedy Poslaneckou sněmovnu a ředitelování školy?
Jestli jsem populárním, to nevím, ale vytíženým, to ano. První půlrok jsem si řekl, že zkusím, jak je nebo není možné obě funkce skloubit. A po půl roce jsem to vyhodnotil tak, že nedokážu dělat obě věci naplno, aby za mnou byla smysluplně a zodpovědně odvedená práce. Tak jsem se na konci školního roku 2021/22 nechal plně zastoupit a od té doby se věnuju plně práci v Parlamentu. Až jednou z politiky vypadnu, tak se k tomu ředitelování, doufám, zase vrátím.
Připomeňte, proč jste vlastně do politiky šel a jaké byly vaše ambice?
Dostal jsem nabídku, zda bych kandidovat chtěl. To jsem si rozmýšlel asi dva týdny a pak jsem souhlasil. Nutno říci, že má pozice na kandidátce byla asi na čtvrtém místě. Tak jsem doma říkal, že to zvolení nehrozí, ale stát se to může. A pokud by se to tedy stalo, tak jsem měl ambice věnovat se samozřejmě školství a změnit některé věci ve školských zákonech a v legislativě. A tomu se věnuji stále. Některé věci se k mé radosti podařily, ať je to třeba digitalizace přijímacích zkoušek, na které jsme opravdu odvedli hodně práce a která už v letošním roce najíždí. To pokládám za úspěch. A pak třeba i strategické posílení kompetencí ředitelů, které není třeba u všech lidí populární, ale je to věc, kterou jsme si kdysi vytkli v koncepci 2030 řízení a koncepčního plánování našeho školství. Tak to jsou dvě věci, ze kterých mám radost.
Nestýská se vám po učení a po škole?
Stýská. Naprosto upřímně, stýská. V letošním roce už neučím ani hodinu, jen chodím suplovat, když je potřeba. Ale nemohu říct nic jiného, než že se mi stýská.
Co bylo pro vás během těch dvou let nejtěžší a nejsložitější v Poslanecké sněmovně?
Jednak je to atmosféra, která tam panuje. Někdy je velmi vyostřená a bojovná, a na to člověk přeci jen, i když funguje v nějaké řídící a vedoucí pozici, není tak úplně zvyklý. Ale do značné míry je to věc, která se odehrává před kamerami. A když se televizní kamery vypnou, tak práce na zákonech a debata i s opozicí je celkem racionální. Ale na tohle jsem si tedy zvyknout musel. A potom ještě jedna věc, kterou bych zmínil. A to je velká nepředvídatelnost toho, co se bude dít následující týden. Protože je-li to potřeba, tak se svolávají mimořádné schůze, projednávají se body, které jsou urgentní, a nemůžete je tak úplně dobře plánovat.
Řekněte, kolik času vůbec zabere ono poslancování?
Hodně. Nechci si stěžovat, ale hodně. Ovšem dali jsme se na vojnu, tak bojujeme, jak já říkám. Když je schůze, to znamená sněmovní jednací týden, tak se od úterý do pátku jedná, aby se čas využil. Když není schůze, tak jsou výbory. A málokdo z poslanců je třeba jen v jednom nebo ve dvou výborech, míváme jich víc. Takže v podstatě jen v pondělí mám prostor na to, abych objížděl region, náš Královéhradecký kraj. Nebo šel třeba na návštěvu k vám do rozhlasu.
Je pro vás tedy důležité ona zpětná vazba, setkávání se s lidmi, navštěvovat firmy a podnikatele? Zjišťovat, jak se jim daří?
To je pro každého politika naprosto klíčová součást jeho práce. Setkávání se s lidmi. Ale z časových důvodů se mi to daří méně, než bych si přál. Co jsem ale měl možnost objet firmy nebo školy či úřady v našem regionu, tak si nesu jedno velké prozření. Že navzdory tomu, jaká je třeba nálada ve společnosti, tak náš kraj a celá Česká republika je plná nesmírně šikovných, pracovitých a inovativních lidí, kteří když se do něčeho kousnou, tak to daleko dotáhnou. To jsou firmy, které zaměstnávají spoustu lidí, vyváží do zahraničí, jsou to skutečně tahouni naší ekonomiky, ale také společenské komunity. Protože se často stává, což je skvělé, že tito, asi bych řekl továrníci, myslí na svůj region a financují tam řadu prospěšných projektů, pořádají společenské akce a podobně. To je skvělá věc.
Nehrozí tedy u poslanců odtržení od reality, kdy člověk najednou zapomene na to, co se děje ve společnosti mezi lidmi?
Hrozí to úplně jednoznačně. Je to věc, kterou si musí každý politik, nebudu říkat poslanec, ale politik, nejen ve vysoké politice, to se týká třeba krajských, ale koneckonců i městských nebo obecních zastupitelů, hlídat sám. Protože nedostanete žádnou pracovní náplň, nemáte žádnou pracovní smlouvu a vaším zaměstnavatelem jsou voliči, kteří po čtyřech letech vyhodnotí, jestli pracujete tak, jak si představují. Jestli věci komunikujete, jestli do značné míry plníte to, co jste nasliboval. A ten soud je pak samozřejmě nekompromisní. Ale odtržení od lidí, pokud si to politik aktivně nepohlídá, hrozí. Myslím si, že ano. Já doufám, že se mi to nikdy nestane.
Host ve studiu, Český rozhlas Hradec Králové, 11. 12. 2023
