Takový je výsledek argumentování politiků stávajících, i politiků, kteří se na to teprve chystají. Ti, kteří se tvorbou zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi odpovědně zabývají již řadu let, bezmocně vyzývají, aby si lidé přečetli holá fakta a nabízejí celou škálou poctivých informací, příkladně na webu odboru církví Ministerstva kultury.
Marně. Levicování dnes vypadá politicky perspektivně a tak se politici nebojí vytahovat z paměti slogany a hrozby minulého režimu, který náhle už tak minulý není. Levicové strany by sice vyrovnání udělaly, ale tak, aby se majetek znovu jaksi deponoval a byl vydáván podle uvážení kohosi, anebo rovnou nesouhlasí s tím, aby stát „daroval“ 134 miliard. Ale darovat mohu to, co mi patří a ne to, co bylo ukradeno a co již dvacet let nehodlám vrátit. Majetek církví je zablokován. Vrátí se majiteli nebo bude znárodněn? Poručníkování nad církvemi bez klíčů od peněz prostě nebude možné, to lze pochopit.
Burácivá slova paní spisovatelky Procházkové už tak pochopitelná nejsou. Marné bylo její disidentství, když vidí rudě, argumentuje rudě a agituje rudě. Doufám, že svým slovům sama nevěří.
Řadový kněz v kostele se k věci cudně nevyjadřuje. Věřící mají v hlavě i v srdci zmatek barvy neurčité - seriozně zpracované texty v křesťanských časopisech zřejmě nečtou.
Ozývají se také věřící volající po chudobě, jejich argumentace se však nese v mírně naivním a lehce tendenčním duchu. Démonizace majetku není výrazem hluboké víry, ale strachu. Majetek přece není cílem, může a musí být nástrojem a nezbytným prostředkem ke konání díla, k němuž jsou církve zvláště povolány. Přepadají snad tyto věřící - stejně jako neinformované nevěřící - noční děsy, jak charita přestává být charitou, hospice se zavírají, adopce na dálku končí, farnosti vyhánějí z polí rolníky na nich hospodařící, kácejí se a neobnovují lesy, padají kostely a umělecká díla se prodávají do ciziny?
Jsem praktikující katolík a také já se bojím selhání církevních subjektů na ekonomickém poli. Jsme imunní vůči tunelům? Budou se ti, kteří rozhodují, radit s odborníky nebo s lobbisty? To je zásadní otázka společenské odpovědnosti církve.
Jako občan přitom vyzývám hlasující politiky: dokončete částečné majetkové vyrovnání s církvemi, udělejte podstatnou tečku za nespravedlnostmi české minulosti. Každé jiné řešení je semenem zloby pro další generace.
Zbývá velká naděje plynoucí z překvapivé skutečnosti: naplno se projevilo, že velká část naší společnosti o náboženství a o věřících skoro nic neví. Je potom logické, že věří nejrůznějším překrouceným pravdám a lžím. Půjdete-li se podívat na katolickou mši, uvidíte, jak věřící každou neděli automaticky přispívá na záchranu kostela a na charitu. Uslyšíte, jak je vyzýván, aby platil daně, dodržoval dopravní předpisy a vůbec se choval slušně. K dovršení všeho se pak sborově modlí za všechny politiky, aby byli moudří - asi se modlíme málo.
V Praze 16. 8. 2012
