Západní kulturu můžeme v mnohém kritizovat, ale civilizační proud, který nás dovedl k současnému způsobu osobní komunikace, má jeden podstatný kladný rys. Podáváme o sobě informace nejen slovy, ale také mimikou, gestikulací, zkrátka komunikujeme mimoverbálně.
Víme, že oko je do duše okno a tvář je obrazem naší psychiky. Ti pozornější z nás odhadnou u druhého jeho kondici a zdravotní stav, třeba i to, zda minulou noc dobře spal, odborníci identifikují, zda je uživatelem drog.
Obličej je zkrátka určující pro naši běžnou identifikaci. Během času jsme se naučili být ostražitými k těm, kteří skrývají svou tvář, protože cítíme, že o nich nemáme dostatek informací. Umíme mluvit beze slov a schopnost empatie patří k důležitým předpokladům pro každou práci s lidmi.
Není tím řečeno, že jiná kultura je špatná. Jasné oddělování soukromé sféry od společenské, naprostá důvěra ženy v muže, který hájí její zájmy v komunikaci s druhými, a jistě další aspekty vedoucí k zakrývání celého obličeje či ponechání otvoru pouze pro oči, musíme respektovat u hostů či krátkodobých návštěvníků.
Ale rozhodnutí žít v naší zemi trvale je rozhodnutím, vstoupit do všech oblastí naší společenské sféry. Náš vzdělávací systém a způsob komunikace v běžných i „úředních“ situacích stojí na jasných kulturních vzorcích a vše je vzájemně propojeno.
Nelze souhlasit se zákazem nosit náboženské symboly. Projev příslušnosti k církvi či náboženské společnosti, která není v rozporu s lidskými právy a s naším právním řádem, považuji za výraz charakterního sebevědomí. Ve veřejném prostoru se však setkáváme především jako obyvatelé státu, který se hlásí k určité kultuře. Zahalená tvář k ní nepatří. Ani ve škole, ani na demonstracích.
Právo, 30. 8. 2014, rubrika: Publicistika, str. 6
