Pravidelné vládní hodnocení plnění maastrichtských kritérií, které bylo na programu vlády tento týden, není radostné. Snad nikdy v historii nebyla naše země od jejich plnění tak daleko. Jediné ze čtyř kritérií, které plníme, je výše dluhu k HDP, která však rychle roste. Naděje na rychlý obrat není moc velká. I přes to, že se v programovém prohlášení vláda k jejich plnění jasně hlásí (slovy „vláda se zavazuje k co nejrychlejšímu plnění").
Znamená to tedy, že euro v Česku je odloženo na neurčito? A pokud ano, uvítají to lidé?
Začátkem roku, dle šetření Eurobarometru, mělo 43 procent občanů naší země pozitivní postoj k euru. Napříč EU to byla dokonce podpora 69 procent. Oproti minulosti je to u nás velký posun. Navíc samostatná měnová politika, alternativa k přijetí eura, dnes přináší pro řadu lidí a firem nepříjemné důsledky. Vysoké úroky zdražují nejen úvěry firmám, ale též činí hypotéky pro mnoho lidí nedosažitelnými. Popularitu ztrácí i jiné, dříve oblíbené úvěry, třeba na auta. Kdo může, snaží se uniknout z vysokých úroků do půjček v euru. Ale ani ty nejsou prosté rizika.
Ani vysoká inflace, kterou se ČNB snaží zatím ne zcela úspěšně krotit vysokými úroky a která je u nás o mnoho vyšší, než je průměr v eurozóně, není mezi lidmi populární. Ekonomicky vzdělaní lidé navíc vědí, že protiváhou vyšších úroků je rychlejší pokles růstu ekonomiky. A tak kombinace nepříjemně vysokých úroků a inflace pravděpodobně nějaké to procento navíc táboru eurooptimistů přinese.
Veřejná diskuse toto ale stále nezohledňuje a zejména z politiky i nadále zní ideologické (a přinejmenším sporné) teze. Dokládá to i to, že předkladatel zmíněného materiálu, ministerstvo financí, chtěl praktickou diskusi o euru smést na roky ze stolu. Navrhlo totiž, aby vláda rozhodla, že vstup do kurzového režimu ERM II (jedno z maastrichtských kritérií, které chce vláda dle svého prohlášení co nejrychleji plnit), nenastane v letech 2023 a 2024. Toto by, pro mnohé překvapivě, mělo zásadní dopad na možnost přijmout v dohledné době v naší zemi euro. Je dobře, že nesouhlas s tímto návrhem od koaličních partnerů vedl k odložení materiálu z jednání vlády. Snad to bude konečně iniciovat věcnou a kompetentní debatu o tom, zda, kdy či jak naše země do eurozony vstoupí.
Argument, že euro musí být dnes mimo hru, neb zmíněná kritéria neplníme, má menší relevanci, než se zdá. Neplnění kritérií je fakt, který by ale, nejen díky dikci programového prohlášení, měl být dočasný. Deficity velikosti 300+ miliard nejsou politicky ani ekonomicky udržitelné a je dobře, že diskuse o značných redukcích výdajů a navýšení příjmů nyní startuje.
Původně se hovořilo o tom, že vláda chce svým nástupcům předat státní rozpočet se strukturálním schodkem kolem jednoho procenta HDP. Toto je správný, ale hodně náročný cíl. Pokles deficitu pod tři procenta (hodnotu kritéria, což je dnes zhruba 200 miliard) musí být ovšem bezesporu otázkou dalších dvou let (to by snad učinily i levicové a populistické vlády). O snížení inflace se postará ČNB (což je dobře) a recese (což je méně dobře), která začíná. Cílem ČNB je inflace kolem dvou procent a již dnešní prognóza očekává, že na dohled této hodnoty budeme v roce 2024. S tím klesnou i „kriteriální" úrokové sazby.
V horizontu řekněme tří až čtyř let pak budeme kritéria plnit nebo budeme plnění nadohled. Neboť „cesta k euru" trvá nejméně 2,5 roku. Je patrné, že argument „dnes neplníme" není pro další plány podstatný. Vstup do ERM II není plněním kritérií podmíněn, ty musí kandidát pro přijetí eura splnit až před jeho faktickým přijetím. Ale nevstoupení do ERM II může vést k situaci, že právě toto bude jedinou překážkou pro zavedení eura. Jakkoliv je tedy naše země ve velmi komplikované situaci, není start cesty k euru uzavřen.
Relevantní otázkou je dnes i to, zda nejsou dokonce argumenty pro urychlení přijetí eura silnější než kdy dříve. Již samotný nárůst averze k riziku, který odstartoval před pár měsíci (jehož výsledkem jsou i vysoké sazby a tlaky na oslabení koruny), totiž naši ekonomiku silně poškozuje. Právě země v našem postavení (malé, liberalizované, středně bohaté země s plovoucím kurzem) jsou zasaženy více než ty, které euro přijaly.
Cesta k euru tedy trvá v praxi minimálně tři roky a zahrnuje dvouletý pobyt v „polofixním" kurzovém režimu ERM II. Právě po dvou letech pobytu v něm může země požádat o zhodnocení, zda plní kritéria. Pokud dostane zelenou, potřebuje několik měsíců, obvykle půl roku, na spuštění připraveného plánu na zavedení hotovostního eura k 1. lednu dalšího roku.
Více než tříletá délka cesty k euru prakticky znemožňuje hladké přijetí evropské měny v jednom volebním období. Nejprve by totiž jistě vládě pár měsíců trvalo plán vůbec spustit. Na druhém konci procesu je pak samotná výměna bankovek a mincí, která může vzbudit emoce, zejména pokud se ji rozhodne opozice využít. Bez široké a silné politické dohody není reálné, že by vláda krátce před volbami euro zavedla. Ještě méně korektní by bylo, aby kterákoliv vláda spustila zavedení eura, které by se odehrálo pár měsíců po volbách, jež určí vládu další.
Právě politická logika jízdního řádu přijetí eura, od kterého jsme při diskusích v ČNB před mnoha lety abstrahovali, jasně protežuje jiný než tehdy nastolený scénář (ten stojí na co nejkratším pobytu v ERM II). Toho se ministerstvo financí stále drží a odpůrci eura jím fakticky cestu k jeho přijetí blokují logikou „nemůžeme určit datum přijetí eura, tak neodstartujeme ani proces vstupem do ERM II". Kvůli tomu jsme, již léta, od eura nejméně tři roky vzdáleni. Reálná a funkční trajektorie k euru naopak upřednostňuje postup, kdy v jednom volebním období vstoupíme do ERM II (ideálně kolem poloviny mandátu), což otevře další vládě či vládám možnost euro zavést v rámci jejich působení, a to „bezpečně" v předstihu před volbami.
V praxi by tento postup znamenal, že by současná vláda dojednala vstup do ERM II, ideálně v první polovině roku 2024. Na podzim roku 2025 by proběhly volby a z nich vzešlá vláda by mohla v roce 2026 vyjednat vstup do eurozóny. K 1. lednu 2027 by pak mohlo být euro zavedeno. Pozdě, ale přece.
Je to první možný termín. Přijetí eura v lednu 2025 nelze ani teoreticky stihnout (a potřebná kritéria v roce 2024 asi nebudeme plnit) a rok 2026 je nereálný, neb by znamenal rozhodnutí této vlády euro zavést za mandátu vlády další.
Pokud převezme příští vláda naši zemi jako člena ERM II, a pokud bychom v roce 2026 neuspěli v hodnocení kritérií, může příští kabinet v rámci svého mandátu (do roku 2029) volit pro české euro stále politicky bezpečný leden 2028. Tedy pokud bude chtít euro zavést.
Pokud by tato vláda do ERM II nevstoupila, měla by ta další, pokud by euro chtěla sama přijmout, k dispozici jen „kamikadze" variantu – od svých prvních hodin na podzim 2025 vyjednávat vstup do ERM II (kolem pololetí 2026 do něj vstoupit) a v polovině roku 2028 požádat o přijetí eura pro volební rok 2029. Anebo politicky těžko přijatelně rozhodnout o tom, že euro bude zavedeno v prvních měsících vlády dalšího kabinetu (v lednu 2030).
Další varianta pak je, že příští vláda „splní úkol" vstupu do ERM II, ale rozhodnutí nechá na kabinetu následujícím. Což vede až k možnému přechodu na euro po roce 2030 (neb ten kvůli volbám není reálný), prakticky nejprve v lednu 2031. Tedy skoro za devět let. Existuje tedy jen jedna dobrá a druhá teoretická možnost, jak do konce dekády euro přijmout.
Vstup do ERM II neznamená rozhodnutí o přijetí eura a naši ekonomiku prakticky nijak neomezí. Při dnešní úrovni kurzu bude koruna „plovat" mezi 20,8 a 28,1 za euro. Tak velké výkyvy by naší ekonomice neprospěly. Navíc, po dohodě s ECB lze koridor měnit. Lze dokonce argumentovat, že členství v ERM II by pro někoho mohlo sloužit jako jistá pomyslná kotva očekávání, která by ale zároveň naši ekonomickou politiku neomezovala.
Při diskusi o kroku, který by měla tato vláda udělat, tedy nejen postupně odbourat extrémní deficity, ale též dovést zemi do ERM II, jde tedy jen o politickou odvahu a odpovědnost. A politicky o otázku nalezení přijatelného kompromisu.
V dnešní vládě jsou jak odpůrci, tak zastánci přijetí eura. Rozhodnutí o vstupu do ERM II je proto politický kompromis a zároveň odpovědné řešení, které otvírá lepší prostor pro rozhodování následujícím vládám. Nepřijetí tohoto kompromisu by znamenalo, že naše země bude možná čekat na vstup do eurozóny, kam politicky i ekonomicky patříme, do další dekády.
To by bylo těžko uvěřitelné a ekonomicky nepřijatelné. „Novým zemím", které euro již přijaly, to trvalo od vstupu celkem tři (Slovinsko) až jedenáct let (Litva). Po letech příprav a úspěšném začleňování eura do ekonomiky říci našim firmám a lidem, že to bude trvat ještě skoro deset let (neb zatím „žije" varianta roku 2031), je proto šílené. I když, i šílené věci se v naší zemi, bohužel, dějí.
Zdroj: Hospodářské noviny, 8.12.2022
