V Evropském parlamentu mám dva kolegy, kteří řešili otázku zda „mít či nemít“. Šlo o fotovoltaickou elektrárnu. Ani jeden nehodlal využít dotaci a nakonec jen jeden si elektrárnu pořídil. I proto jsem se rozhodl propočítat, jak je to s návratností takové investice. Možná překvapí, že návratnost samotné fotovoltaiky bez dotace a baterie se za jistých předpokladů příliš neliší od pořízení elektrárny i baterie s dotací, pro stát dost nákladnou.
Můj slovenský kolega, před svou politickou kariérou léta úspěšně činný v byznysu, právě dokončil poměrně velkou domovní instalaci (v ceně nad 500 tisíc korun). Státní podpora u našich sousedů je nízká a snad dokonce v částech Slovenska nedostupná, a proto s ní kolega vůbec nepočítal. Jeho motivace byla jak společenská (pomoci ochraně planety), tak „technická“ (na vlastní kůži ověřit, jak to funguje).
Druhý z kolegů se rozhodl o (u nás dostupnou) dotaci neusilovat. Bez ní mu vyšla návratnost na 18 let, takže se do investice nepustil. Protože jeho argumenty nedávno zazněly v rozhovoru o fotovoltaice, nedalo mi to, než se nad otázkou návratnosti zamyslet.
Ponechám stranou otázku, zda by lidé, kterým se (i) vlastní pílí podařilo dobrat k většímu majetku, nemohli investovat aspoň část z něj do (z jejich pohledu) možná ne úplně efektivních investic, které však mají příznivý společenský dopad. Spoléhat se totiž při plnění určeného cíle (v tomto případě poměrně rychlého ukončení využívání aspoň části neobnovitelných zdrojů a tím pomoci ochraně planety pro naše děti) jen na „nadšení a odpovědnost“, je cesta, která takřka jistě nepovede k úspěchu.
Návratnost investic je pro naplnění záměrů (zde dokonce určených zákony) zásadní. Takže je na místě vzít do ruky kalkulačku.
Zásadní problém pro výpočet návratnosti je nemožnost odhadnout cenu elektřiny, kterou bude výroba ze solární elektrárny nahrazovat. Životnost fotovoltaiky se odhaduje minimálně na dvacet let, ale obchodnici nabízí kontrakty jen na jednotky let. Burzovní ceny (Německo) jsou sice delší, ale jejich vazba na českou cenu elektřiny pro domácnost je slabá (ceny jsou pro ně mnohem vyšší a reagují pomalu na burzovní cenu), nemluvě o jejich volatilitě. Pro výpočet návratnosti je přitom třeba nějakou cenu zvolit, ale dává smysl pak následně testovat, jak je výsledek na tento předpoklad citlivý.
Další velký problém je, že elektřinu investor obvykle spotřebuje jen částečně (zde pomíjím, že investicí do „řízení spotřeby“ lze tento podíl zvýšit). Přetok (odprodej elektřiny do sítě) snižuje efektivitu investice – neb část elektřiny bude mít nižší hodnotu, než kolik stojí výrobou nahrazená elektřina od dodavatele.
Základní možnost pro snížení přetoků je nákup (drahé) baterie. Ta, dle své velikosti „část přebytků pochytá“, ovšem za ekonomicky značnou cenu. Existuje i možnost služeb „virtuální baterie“, kterou nabízí někteří obchodníci. Za fixní poplatek nadbytečnou elektřinu z fotovoltaiky prodejce „započítá“ proti ceně silové elektřiny dodané jindy. Jde o finančně jiné řešení, než je vlastní akumulace (nahrazena je jen silová elektřina), ale pro část lidí je velké plus úspora díky nižší ceně fotovoltaiky (ovšem cena je logicky za poplatek).
Bohužel podle aktuálních informací je tato možnost (u společností ČEZ a EoN) otevřena jen těm, kterým tyto firmy FVE dodají, a proto ji dále nepropočítávám.
Akumulace je nákladná a ekonomicky smysluplná baterie nepokryje zdaleka veškerou přebytečnou výrobu. Proto v propočtu výhodnosti hraje roli to, za kolik budou přebytky prodány (neuvažuji model „spotových“ cen, neb ten zahrnuje určité výhody ale i rizika, která je ještě těžší kvantifikovat). Obvyklý je prodej obchodníkovi, ale výnos z prodeje je kvůli nevelké konkurenci často nízký.
Protože je naše země již více než dva roky v prodlení v transpozici unijní legislativy, chybí možnost nejpřirozenější a ekonomicky výhodná -tedy přebytek „přenechat přímo“ někomu na základě férové, vzájemně výhodné, dohody.
Měly by přitom existovat nejméně dva modely tohoto „přenechání“:
Celkově tedy platí, že výnosnost smysluplné elektrárny dimenzované dle spotřeby, tvoří kromě ceny investice, podíl přetoku a samozřejmě ceny kupované i prodávané elektřiny. Na čísla, jakkoliv jsou kvůli neznalosti budoucích cen vždy tak trochu „na vodě“, ale nechci rezignovat. Proto pár ilustrativních výpočtů z dat, která jsem z provozu své fotovoltaiky a veřejných dat získal.
Pracuji s fotovoltaickým systémem o výkonu 5,4 kWp a baterií 8,1 KWh (nalezeném na webu). Aktuální cena je zhruba 400 tisíc, dostupná dotace ji snižuje na polovinu.
Pro základní výpočty nastavuji cenu silové elektřiny pět korun (méně než dnes, více než před krizí) s cenou za distribuci dvě koruny (dnes na dražší tarify). Vše včetně daně. Pro ty, kteří věří v cenu nižší, ale propočítávám i tuto možnost. Protože návratnost počítám jako podíl ročního výnosu a nákladu, tedy bez úroku na eventuální úvěr, proti tomu fixuji i cenu elektřiny (neroste s inflací). Zanedbávám též možné náklady na provoz. Obě zjednodušení se mi vzhledem k obrovské nejistotě kolem budoucích cen elektřiny a přetoků zdá přijatelné.
Uvažuji tři možné modely. První bez baterie a bez dotace (cenu snižuji o 150 tisíc), druhý s baterií bez dotace (plná kupní cena) a třetí s dotací na instalaci s baterií (s poněkud absurdní situací, že FVE s baterií a dotací je levnější než ta bez baterie a dotace).
Přetok pro instalaci bez baterie nastavuji na 50 procent (odpovídá mým datům), při využití baterie klesne na 20 procent (odhad). U přebytků uvažuji prodej obchodníkovi (za 40 procent ceny silové elektřiny) nebo sdílení (rovno plné ceně silové elektřiny, předpokládám plné sdílení, což je trochu optimistické). Sdílení pomocí „aktivního zákazníka“ je výhodné, prodej obchodníkovi je při těchto předpokladech méně výhodný.
Instalace bez baterie má za těchto předpokladů návratnost mezi 7,7 (při sdílení) a 10,3 lety (při prodeji obchodníkovi). S pořízením baterie bez dotace klesne návratnost kvůli vysoké ceně na 10,9 až 12,3 roku (rozptyl je nižší, díky menším přetokům). Velkorysá dotace zlepší návratnost na 5,4 až 6,2 roku.
Pozoruhodné je, že návratnost systému bez baterie a dotace při „sdílení“ není daleko od návratnosti dotovaného systému s baterií a méně výhodným prodejem přebytků (rozdíl je jen 1,5 roku).
První test je, jak změní návratnost změna ceny elektřiny. Při poklesu ceny elektřiny o jednu korunu (jak silové, tak za distribuci), klesne návratnost na 7,6 (baterie, dotace, sdílení) až 17,1 roku (baterie, obchodník, bez dotace). U instalace bez baterie a dotace se investice vrátí za 10,3 až 14 let dle varianty prodeje přebytků.
Dražší elektřina (celková cena deset korun) sníží návratnost například na 3,8 u nejvýhodnější kombinace (baterie, sdílení, dotace) a je ve všech případech kratší než devět let.
Propočítal jsem i extrémní případ, kdy se podstatně zhorší ceny za výkup přebytků (nula korun od obchodníka). Návratnost systému bez baterie klesne na 13,3 roku. U bateriové instalace bez dotace klesá na 14,8 roku, dotace pak výsledek zásadně zlepší na 8,3 roku. Ne překvapivě, nulové inkaso za přebytky (které je de facto ekvivalent jejich „zákazu“, který se zřejmě stane díky nepřipravenosti naší sítě v některých oblastech realitou) nejvíce poškodí instalace bez úložiště (polovina elektřiny jde z pohledu investora „do stoupy“).
Poslední propočet sledoval citlivost výsledku na přetoky. Ty byly u fotovoltaiky bez baterie sníženy a zvýšeny vždy o deset procentních bodů. Největší vliv to samozřejmě mělo u nejméně výhodného modelu prodeje elektřiny „levně“ obchodníkovi. Návratnost se pak u něj pohybuje mezi 9,3 (menší přetok) a 11,6 roku (větší přetok).
Velká část propočtů směřuje k návratnosti kolem deseti let, což by vzhledem k násobné životnosti systému mohla být pro mnoho lidí smysluplná investice (pokud disponují částkou na investice nutnou). Existující dotace návratnost zvyšuje, někdy až na neracionálně krátkou dobu, i když změna podmínek proti očekávání ji může prodloužit (levnější elektřina).
Systém s návratností (bez dotace) až téměř dvacet let v tomto modelu vyjde jen za těch nejvíce extrémních předpokladů. A možná spíše ukazuje na špatně dimenzovanou, nebo poměrně drahou FVE. Vzhledem k tomu, že kolega, který se k této hodnotě u své nerealizované investice dobral, opakovaně naznačoval, že díky „green dealu“ budou ceny energií silně růst, zřejmě tento předpoklad do propočtu nevložil. Jinak se mi zdá, že by návratnost, i při suboptimálním designu, stěží vyšla tak dlouhá.
Je to ale obecný poznatek: pokud by investor bral FVE jako pojištění proti vysoké ceně, a jako protiváhu akceptoval nižší výnos při nižších cenách elektřiny (které mu ale přinesou benefit nižšího účtu za elektřinu i tak), budou se mu jevit propočty, včetně těch „horších“, jako investičně atraktivní.
Celkové náklady mu totiž klesnou při vysoké ceně elektřiny (roste výhodnost FVE) i ceně nízké (klesne účet za nákup). Pro jiné je další přidaná hodnota u systému s baterií to, že jsou částečně chránění před black outy (dle nastavení systému).
Protože se zdá být logické pokusit se snížit přebytky, tak jsem ještě propočetl na svých datech příklad pro (dodatečnou, nedotovanou) instalaci úložiště. Hrubým odhadem bych svůj dnešní přebytek cca 2,5 MWh ročně výrazně zredukoval úložištěm velikosti kolem 10 kWh.
Propočet je ale neradostný. Pokud bych počítal s redukcí přetoku o dvě MWh, tak to dělá (dle předpokladu) „nenakoupenou“ elektřinu za 14 tisíc korun (u poměrně drahé elektřiny). Proti tomu jde ale „ztráta z neprodeje“, kterou odhaduji na čtyři tisíce korun (2 Kč za kWh). Roční rozdíl deset tisíc dává návratnost, při ceně takovýchto systémů (kolem 200 000 Kč), dlouhých 20 let.
Odhaduji přitom, že baterie by ročně stihla kolem 180 cyklů. Za 20 let tedy 3 600. Dostala by se ani ne do poloviny své životnosti (baterie z porovnávané FVE má garantováno osm tisíc cyklů). Baterie by tak „sešla stářím“, bez využití jejího potenciálu (počítat technickou a hlavně morální životnost baterie na déle než 20 let se mi zdá odvážné). Jde tedy o jak finančně, tak technologicky (či klimaticky) málo smysluplnou investici.
Tyto ilustrativní, silně zjednodušené, propočty, se liší od konkrétních individuálních investic. A budou se jistě lišit od propočtu prodejců, kteří se vhodnou volbou předpokladů dostanou na „skoro cokoliv“. Zcela specifickým, zde nepokrytým, případem je přitom využití FVE s větší baterií v režimu spotových cen, který nabízí možnost aktivního využívání úložiště v závislosti na ceně.
Přesto lze ale vyčíst několik poznatků.
Prvním je potřeba „správné“ konfigurace fotovoltaiky a pořídit ji za dobrou cenu (rozdíl 50 tisíc u zvoleného modelu mění návratnost o 1,5 až dva roky). Pozoruhodný je příklad „levné“ FVE (bez baterie) a bez státní podpory, který v případě, pokud by stát umožnil investorovi efektivně naložit s přebytky (sdílením) má atraktivní návratnost bez podpory státu. Bohužel, náš stát tuto možnost v rozporu s právem EU (které jsme měli transponovat), neumožňuje.
Situace, kdy „trh“ nenabízí dobrou cenu za přetoky (nefunguje konkurence), a neexistuje možnost sdílení (netransponovaná legislativa EU), začne investor logicky uvažovat o úložišti, které vliv ceny odkupů na návratnost sníží. Dostane se tak ale k příliš drahé (a ve většině propočtů špatně návratné) instalaci.
A stát (na problém, který spoluvytvořil tím, že nezavedl včas evropská pravidla nebo jinak nepodpořil efektivitu trhu) reaguje vysokou dotací, protože konečně dospěl k rozhodnutí, že malou fotovoltaiku podpoří. Ta je ale tak vysoká, že za některých předpokladů návratnost zvyšuje na absurdně krátkou míru.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
zdroj: ekonews.cz, 3.6.2023
