Kvalitní tržní vztah musí stát na důvěře a respektování pravidel. Toho ale současné vedení Ruska evidentně není schopno. Evropská unie musí hledat alternativy.
Svět kolem nás se za posledních pár měsíců dramaticky změnil. Pocit bezpečí je pryč. Jen kousek od nás došlo ke změně hranic garantovaných mezinárodními smlouvami a o chvíli později na východě Ukrajiny vypukla regulérní válka. Se spoustou mrtvých, raněných a obrovskými škodami.
Snaha západních zemí bez vojenské konfrontace přimět Rusko k respektu k právu stojí na ekonomických sankcích. Postihnout se od počátku snaží hlavně okruh blízkých prezidenta Putina (a některé státní firmy) s co nejmenším dopadem na fungování „nestrategického“ obchodu. Zároveň na Západě běží debata, „zda si to ekonomicky můžeme dovolit“. Firmy, které kvůli sankcím či ruské odpovědi přišly o obchod, svůj nesouhlas daly často znát. Děje se to nejen u nás, kde přímý vývoz do Ruska činí 120 miliard korun a další miliardy jsou dodávky zahraničním vývozcům. To je nemálo pracovních míst.
Do Ruska směřuje ale jen sedm procent vývozu zemí unie, zatímco Rusko do EU vyváží více než polovinu svého zboží. Rusko má přebytek z obchodní výměny - loni přes 86 miliard eur. Z kolapsu obchodu by při pohledu na čísla měl mít obavy více Kreml než Brusel. Jde ale také o strukturu obchodní výměny. Čtyři pětiny ruského vývozu tvoří ropa, plyn a energetické suroviny, zatímco opačným směrem putují nejvíce stroje a dopravní prostředky. Obava, že Evropa přijde o odbytiště zboží, a hlavně nedostane potřebné zdroje energie, je argumentem „sankčních skeptiků“. Jenže bez ohledu na dopady sankcí nemůže být perspektivním obchodním partnerem země, která nerespektuje smlouvy a ignoruje suverenitu států. Rizika takovéhoto obchodu i proto, že řada firem je se státem spojených a Kreml „ovlivňuje“ podnikání „více, než je zdrávo“, jsou a budou značná.
Obchod s Ruskem proto vzkvétat nebude. Jednou z cest, jak nahradit tento trh, je kromě lepšího růstu ekonomik EU i aktivnější přístup Evropanů k omezování překážek v mezinárodním obchodu. Globální dohody v rámci jednání WTO však váznou, a tak příležitost leží překvapivě v posílení obchodu mezi dvěma hlavními ekonomikami světa, Evropou a USA. Rozjednaná dohoda o volném obchodu TTIP čelí ovšem faktickým problémům a v poslední době i politickým útokům. Přitom je dnes jak politické posílení transatlantické spolupráce, tak usnadnění obchodu atraktivnější víc než dříve.
Obtížnější je otázka, jak si poradit s možným výpadkem toku energetických surovin z Ruska. Závislost zemí EU jde od nuly ke stu procentům, za celou EU činí u plynu zhruba čtvrtinu. Přitom Evropa svou energetickou politiku staví hodně na „čistém“ zemním plynu, který nemá a chce ho nakupovat z Ruska a Libye. Tento plyn buďto k dispozici nemusí být (Libye), nebo jeho politická cena bude příliš vysoká (Rusko). Proto musíme hledat alternativy. Posílit je třeba jak celoevropské produktovody, tak skladovací kapacity zemí. Pomoc od Ameriky ve formě dovozu tamního „levného“ plynu může také hrát roli.
Desítky miliard eur v unijním rozpočtu vyhrazené na takovéto investice jsou dostatečné a tyto projekty musí mít dnes přednost. Razantně musíme prosazovat energetické úspory, hlavně tam, kde je spotřeba na produkt vysoká, což platí i o Česku. Otázkou je i to, zda prominentní role zemního plynu v energetice nemá být znovu posouzena, nabízí se třeba zvýšení podílu elektřiny v energetickém mixu.
Intenzivní obchod mezi EU a Ruskem je logický a přínosný pro obě strany. Proto se brzy ozvou hlasy, že je ho třeba po odmlčení zbraní rychle rozběhnout a na minulé události zapomenout. Byla by to chyba. Současný Kreml svým chováním ukázal, že pod tímto vedením Rusko není s to být dobrým a stabilním obchodním partnerem. Partnerství totiž stojí na důvěře a respektování pravidel. Navíc soudím, že i síla ruské ekonomiky za dnešní politiky bude klesat, což obchodu nepomůže. Namísto abstraktních obav, co rozpoutání obchodní války mezi Ruskem a EU může způsobit, musíme hledat rychle alternativy, jak i v tomto možném stavu zajistit stabilitu a prosperitu evropských zemí. Nástroje na to existují, jen nesmíme váhat a musíme začít rychle konat. Jinak nás obava z dopadů toho, co bychom měli činit, přivede do vážnější situace, než jakou je „jen“ pokles obchodu s Ruskem.
Země, která nerespektuje smlouvy a ignoruje suverenitu států, nemůže být pro Evropskou unii perspektivním obchodním partnerem.
Hospodářské noviny, 9. 9. 2014, rubrika: Názory, str. 8
