Zdánlivě málo účinná snaha o snížení inflace ze strany ČNB pomocí zvyšování úrokových sazeb u někoho může vyvolat otázku „k čemu to, když to nefunguje", jiní zase vidí v akci ČNB spíše „příliš málo, příliš pozdě". Obrázek komplikuje také to, že se růst cen šplhá vysoko i v eurozóně, ECB své první zvyšování úroků teprve před pár dny provedla a podniky a domácnosti v eurozóně jsou tak před výrazným zdražením úroků, jaké se odehrálo u nás, zatím chráněny.
Pomalý postup podporuje ECB argumentem, že inflační očekávání se v eurozóně drží nízko a většina soukromých institucí počítá s poklesem inflace k cíleným dvěma procentům již koncem roku 2023. Což zní dost odvážně, a vyšší než očekávané první zvýšení sazeb ukazuje, že ne každý vidí situaci tak optimisticky. Zde ale měnové hádanky nekončí. Jedna velká, o níž není příliš řeč a která má silnou vazbu na český „nepokles inflace", je čistě domácího původu. A je jím vývoj směnného kurzu, za nímž lze též hledat zdůvodnění „sedmičky", kterou si jen před pár měsíci nikdo nedokázal představit.
Jde v zásadě o to, že vývoj směnného kurzu je jen krátkodobě a v malé míře odrazem „konkurenceschopnosti" ekonomiky. Hlavní roli, pokud se nedostaví vážné kreditní riziko, hrají vyšší úrokové sazby. Ty způsobí přesun části kapitálu do lépe úročených korunových aktiv, a s tím i posílení kurzu.
Proto měnová politika v malé otevřené ekonomice s plovoucím kurzem, pokud potřebuje „krotit inflaci", spoléhá nejen na to, že zvýšení úroků zbrzdí poptávku, ale hlavně na to, že vyšší úroky (přesněji zvýšení úrokového diferenciálu) rychle posílí kurz. Ten zlevní dovážené zboží a tím přinese pokles některých cen. Zvýšení úroků snižuje inflaci mnohem pomaleji, proto se o kurzovém mechanismu někdy mluví jako o „rychlém kanálu" měnové politiky.
Inflace by silnějším kurzem začala klesat a umožnila by ČNB dále sazby nezvyšovat, ne-li dokonce myslet na budoucí snížení. Ale nefunguje to, koruna sílu nenabyla, a realita je dokonce ještě horší. Dle zveřejněných informací musela ČNB k zajištění „pouhé" stability kurzu vynaložit miliardy eur z devizových rezerv. Udělala dobře, protože oslabení kurzu by dále inflaci urychlilo.
To, jak moc to nefunguje, je velké, nemilé překvapení a ČNB tak má na výběr mezi samými nedobrými možnostmi. Třeba snahou dotlačit korunu k posílení ještě vyššími úroky či smířením s tím, že inflace bude klesat mnohem pomaleji, než by prognózy postavené na ekonomické teorii předpokládaly. Možné je i naplno se pustit do intervencí a díky nim držet kurz silnější.
Vysvětlení toho, proč jednoduché a logické pravidlo úrokové parity v ČR nyní tak závažně nefunguje, se nehledá snadno. Nabízí se matematicky korektní vysvětlení, že s tím, jak rostou úroky, roste též vnímání rizika české ekonomiky. A ta rostoucí úrokový diferenciál shodou okolností vyrovnává. Konvenční vysvětlení by se zase dalo hledat v tom, jak se nenápadně, ale velmi rychle otočila naše platební bilance do deficitu. Stojí za ním jak zhoršení výkonu našeho exportního tahouna – autoprůmyslu, tak především obrovský nárůst plateb za energie, které naše energeticky nenasytná ekonomika dováží.
Možné je ale i jedno dost znepokojivé vysvětlení. A sice že sklízíme ovoce velmi dlouhé „intervenční politiky ČNB" z let 2013 až 2017, kdy banka intervencemi bránila posílení kurzu koruny pod 27 korun za euro. Zejména v jejím posledním období do ČR přišly stamiliardy krátkodobých investic, jež správně sázely na to, že po ukončení této politiky koruna posílí. Není vyloučeno, že nemalá část těchto peněz, které ČNB musela nakoupit, v ČR zůstala, a využívá periody, kdy koruna posílí k uzavření zisků ještě výše, což kurz oslabuje.
Zdroj: E15.cz, (1.8.2022)
