(komentář europoslance TOP 09 Luďka Niedermayera)
Před deseti lety se zdánlivě srozumitelná finanční krize prostřednictvím krize důvěry a očekávání přetvořila ve vážnou krizi ekonomickou. A ve hře nebylo jen to, kdo ztráty způsobené chamtivostí a nekompetencí investorů a agresivitou finančníků zaplatí, ale problémy mnohem větší. Obnovit důvěru stovek milionů lidí v dnešní svět je něco jiného než „zamáznout“ miliardovou ztrátu banky či poskytnout jí kapitál. A zajistit finanční fungování států, zvyklých na denní miliardový penězovod nových úvěrů, v situaci nefungujících trhů a vystresovaných investorů představovalo další z problémů ohrožujících stabilitu zemí. To vše zcela konkrétně zasáhlo do života milionů lidí, kteří o strukturovaných produktech a pákových efektech neměli ani ponětí.
Ekonomická čísla napříč krizí zasaženými zeměmi ukazují, že toto vše patří do minulosti. Nepatří tam ale poznání, že v dnešním sofistikovaném a propojeném světě je podobná nákaza od „jedné krize k druhé, větší“ více než pravděpodobná. Proto je pochopení toho, co se v roce 2008 stalo, tak důležité, a ještě podstatnější je zamyšlení se nad tím, jaké „nástroje“ dnes máme k dispozici proto, abychom podobným krizím předcházeli či snížili jejich dopady.
Začněme od příčin. Chamtivost a agresivita (nejen) finančníků je něco, co ze světa jen tak nezmizí, a finanční sektor bude vždy místem, kde havárie vznikat mohou. Ale v roce 2008 v tom finančníci nebyli sami. Dlouhodobě uvolněná měnová politika zejména velkých zemí, zřejmě zaměňující nízkou poptávkovou inflaci s pozitivním nabídkovým šokem levných dovozů ze zemí, jako je Čína, vedla k dostupnosti levných úvěrů a vytváření bublin na trhu všech možných aktiv. A zároveň také k podcenění nebezpečí, které představovala aktiva s vyšším rizikem či složitostí. Toto se bohužel sešlo se závažnou chybou v oblasti regulace zejména bank. Nástup „nových technologií“, zejména statistického posuzování rizika, které vycházelo z historických dat a vývoje trhů, vedl k situaci, kdy finanční instituce měly příliš nízký kapitál a rezervy na to, jak velkým rizikům čelily.
V takovém prostředí pak pokles ceny některých aktiv či výkyvy trhu „přes noc“ dostaly finanční instituce z pozice silných firem na hranu bankrotu, či přinejmenším do vážné krize likvidity. Zároveň to ale ukazuje, že alespoň jistý stupeň nápravy není zase tak složitý. Pokud v některých oblastech omezíme možnost přijímat riziko, podstatně navýšíme kapitálové požadavky a připravíme lepší mechanismus pro řešení „havárií“ (pokud možno bez zapojení peněz daňových poplatníků), je povinný domácí úkol pro vlády a regulátory finančního sektoru v zásadě splněn.
A to se opravdu stalo. Banky dnes mají násobně více kapitálu a rezerv, pod lepší kontrolou jsou i další instituce a důležitá finanční infrastruktura. A možná nejdůležitější je to, že existuje mechanismus řešení „řízeného pádu“ bank pomocí takzvaného „bail in“, kdy náklady nenesou daňoví poplatníci, ale akcionáři a někteří věřitelé banky.
Před deseti lety se však ukázalo, že dopady poklesu důvěry, zhoršení očekávání a nedůvěra mezi podniky způsobily řádově větší škody než finanční krize, která je rozpoutala. Podstatné zlepšení v hospodaření států, vytváření rezerv v časech dobrých na časy horší je tou minimální správnou odpovědí na takovou situaci. Ale nezajistí odstranění tohoto rizika, je třeba udělat víc. Na seznam patří to, aby vlády v rámci svých možností „brzdily“ neudržitelný vývoj svých ekonomik (například závislost na krátkodobých faktorech či makronerovnováhy typu velkých deficitů nebo přebytků běžných účtů). Nestačí ale, aby to dělaly jen některé země, stejným způsobem musí postupovat všechny. Neboť stejně jako bleskově zafungovala nákaza, která způsobila přechod z krize finanční do ekonomické, šíří se krize z jedné země do druhé.
Také proto (nejen) Evropská unie už nastavila pravidla určující limity pro fiskální politiku (dluh a deficit), doporučení pro provádění reforem či směřování makropolitiky k zamezení kumulace rizik (specifická doporučení, identifikace nerovnováh). A jako poslední instance je pak zárodek Evropského měnového fondu, který by finančně podpořil země v potížích, pokud budou provádět nezbytné reformy.
Shrnuto a podtrženo, od roku 2008 máme potvrzeno, že v dnešním propojeném světě „jsme na jedné lodi“ – problém jednoho může být problémem všech. A někdy hodně velkým. Dobrá část zpráv je, že do života bylo uvedeno mnoho změn, které na bolestivou zkušenost z této krize reagují. A na podobnou krizi jsme tak lépe připraveni. Bohužel nevíme, kdy nějaký další průšvih přijde a co ho rozpoutá.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
Zdroj: Hospodářské noviny, 14. 9. 2018
