Niedermayer: Pomoc v krizi není morální hazard. Česko ukázalo, jak funkční má občanskou společnost

Co říkáte dosavadním "koronavirovým" opatřením české vlády v ekonomické oblasti?

Na rozdíl od jiných zemí zatím není v realitě moc o čem mluvit. Je kolem toho opravdu hodně chaosu. Docela by mě zajímalo, kolik lidí a firem třeba dnes, více než měsíc po vyhlášení nouzového stavu, dostalo již "na účet" nějakou, problém aspoň částečně řešící pomoc. Doufám, že další týdny přinesou podstatné zlepšení. Jde jak o design programů, tak jejich rychlost a praktickou využitelnost. Hlavní důraz by měl směřovat na malé a střední firmy.

Co byste vy osobně na místě vlády dělal jinak? Proč?

Už více než před měsícem jsem jednomu z ministrů psal, ať vláda začne například okamžitě kompenzovat firmám náklady na nemocenskou a rozjede podporované úvěry. To druhé se dnes rozjíždí, ale neskutečně pomalu. Místo toho se vláda soustředí na příkazy a zákazy, z nichž některé, třeba u splátek úvěrů a nájmů, jsou ekonomicky notně sporné.

Jak moc dobrá zpráva pro Čechy je, že − jak se zatím zdá − Německo nějakým způsobem krizi zvládá?

Pokud tomu tak bude, je to zásadně dobrá zpráva pro nás i pro celou Evropu. Jen Německo však nestačí: potřebujeme aspoň trochu prosperující a aspoň trochu stabilní všechny země.

V Německu již nějakou dobu běží systém jednorázových příspěvků určených lidem včetně živnostníků, ale i například umělcům zasaženým krizí. Sami běžní Němci jsou překvapeni, jak rychle jim stát poslal peníze. Myslíte, že něčeho takového je schopen český stát? A pokud ne, tak proč?

Já nechápu, proč toho nejsme schopni. Stále se bavíme o tom samém. Nejde o to vynalézt kolo, stačí se podívat, kolik jich kolem jezdí. Ekonomicky je jasné, že podpořit ekonomiku v těžké době dobře mířenými programy je velmi dobrá investice. Navíc to zvyšuje důvěru občanů ve stát.

Může být Česko naopak v něčem pozitivním příkladem pro ostatní státy?

Myslím, že jsme v epidemiologické oblasti poměrně rychle reagovali na začátku, i když osobně bych například v otázce zavírání hranic šel cestou větší kooperace s našimi sousedy. A také fantasticky zafungovala občanská společnost. 

Nejde jen o roušky, ale o zapojení lidí, crowdfundingy, výrobu ochranných štítů či sbírky na plicní ventilátory. Je paradoxem, že zrovna proti občanské společnosti mnoho českých politiků systematicky vystupuje.

Neměla by vláda využít momentu krize k tomu, aby se Česko vyprofilovalo jako mocnost světového formátu v perspektivním oboru nanotechnologií, tedy oblasti s vysokou přidanou hodnotou?

Byl bych samozřejmě moc rád, kdyby se tak stalo. Jsem hrdý nato, když se našim lidem něco povede. Bohužel podpora vědy a výzkumu nefunguje v Česku příliš dobře. Velkým problémem je mimo jiné to, že disproporčně spoléháme na velké firmy a podceňujeme roli firem malých a středních, které by právě v tomto měly hrát hlavní roli. To není fenomén jen posledních let. Křiví to naši ekonomiku a mnoho věcí, jež by se u nás mohly rozjet, se nerozjedou nebo se přesunou jinam. To je velká škoda.

Bylo by tedy záhodno, aby se struktura naopak posunula více směrem k hi-tech oborům? Českou ekonomiku pořád táhne průmysl.

I toto souvisí s nadproporční závislostí naší ekonomiky na velkých podnicích. Velké firmy totiž mají často velký zájem na udržení statu quo. Nejenže zásadní inovace produkují poměrně nerady, ale snaží se i dusit případy, kdy se o to pokouší konkurence. Tento stav naši budoucnost ohrožuje. Nejde o to, abychom byli vždy pionýři, ale abychom rychle a efektivně zaváděli věci, které mají přidanou hodnotu. Ve firmách i ve státě. Když se podíváte na náklady státu na IT a úroveň digitalizace, jasně vidíte, že tady je něco špatně.

Ministryně Schillerová už víceméně otevřeně říká, že naděje na odškodnění pro firmy například za ušlý zisk stát nebude chtít přiznávat. Viz některá její vystou­pení v Poslanecké sněmovně. Rozumíte − byť třeba částečně − tomuto přístupu státu?

Správné by bývalo bylo samozřejmě již na začátku rozhodnout, co kompenzováno bude, a přímé náklady postižených firem promptně krýt. Stát v tom ale jasno neměl a teď se samozřejmě bojí, jak vysoké náklady to budou, a dosti nešťastně hledá, kdo jiný škody zaplatí − třeba pronajímatelé prostorů firmám.

Německo nyní naplno těží z rozpočtových přebytků, které vytvářelo v předchozích letech prosperity. Jak jsou na tom Češi?

Dobrý stav státní kasy dává příznivé výchozí podmínky. Ale do velkých deficitů sklouznou všichni. My jsme na tom z pohledu čísel dobře. Horší může být, že neplatíme eurem, a to ze dvou důvodů. Korunové dluhopisy s sebou pro investory nesou riziko znehodnocení koruny. Dnes není zas tak akutní, protože k velkému oslabení koruny již došlo, ale pokud by v budoucnu hrozilo další, zájem o naše dluhopisy to může snížit. Druhý problém je následující. Těsně před Velikonocemi, na Zelený čtvrtek, byla přijata dohoda o podpoře zemí EU v situacích, kdy by si obtížně půjčovaly na trhu. Jenže funguje jen pro členy eurozóny. Věřím, že nás problémy s půjčováním nepotkají, ale pojistka se vždy hodí. My ji však teď nemáme. Věřím, že i zemím neplatícím eurem by unie pomohla, ale nebylo by to asi úplně snadné.

Jak vnímáte úvahy, že by vláda mohla znovu zavést investiční pobídky?

Byl bych samozřejmě rád, kdyby u nás třeba vyrostla továrna Tesly, ale hlavní je, aby se u nás více dařilo malým a středním firmám. Zní to jako fráze, ale na jejich úspěchu stojí dlouhodobá prosperita a stabilita ekonomiky. A naše ekonomická politika jim občas hází klacky pod nohy. Přístup k investicím i pohled na ekonomiku musíme změnit. Měli bychom lépe demonstrovat, že jsme země, kde lze podnikat bezpečně, máme stabilní právní prostředí a nebudeme investory "překvapovat". Podle mého soudu by nám v tom samozřejmě pomohlo euro.

Jaká úskalí mají investiční pobídky?

Problém je především v tom, že nelze rozdělit, ve kterém případě je pobídka tím, co o investici rozhodne, a kdy je to "jen" bonus pro investora navíc. Kdybychom věděli, že v 90 procentech jde o první případ, je to efektivní politika. Kdyby to bylo naopak, zavání to plýtváním. Navíc, aby byl program účinný, musí fungovat dlouhodobě, a zdá se být jasné, že rozpočet bude trpět v dalších letech velkými problémy. Namísto miliardových pobídek pro investice velkých firem bych spíše podporoval na jedné straně příznivé investiční prostředí pro všechny − tedy včetně malých a středních firem − a na druhé straně programy, které mají jasnou přidanou hodnotu. Tedy vynaložené peníze se "přemění" ve velký příspěvek pro růst a pracovní místa. Nejsem pro stavění hladových zdí či kopání a zahazování děr, ale promyšlené programy, jako je třeba podpora zvyšování energetické efektivity budov, kde je vysoký podíl práce i lokálních dodávek, mohou sehrát pro oživení sektorů ekonomiky velkou roli. Dá se najít podstatně víc věcí, mnohé souvisí s dekarbonizací ekonomiky, což je cíl, na kterých bychom neměli ani v současné krizi zapomenout.

Jako jeden z nejpostiženějších sektorů se zatím jeví automobilový. Byly podle vás rozjeté problémy již v období před koronavirem? Co například nedostatek pracovní síly či vysoké platy?

Automobilový průmysl před krizí nejvíce tížil požadavek na snížení emisí. Může si za to ale ve velké míře sám, protože dohoda na snížení limitů pochází z roku 2013, času na přípravu bylo dost. Nedostatek pracovníků jistě nyní nebude hlavní problém. Tím bude nejistota, zda lidé a hlavně firmy − dvě ze tří prodaných aut v Česku jsou firemní − budou chtít auta po krizi kupovat.

Co říkáte opatřením přijatým ČNB? Bylo například snížení úrokových sazeb správným krokem?

Dnes nečelíme finanční ani měnové krizi. Vzhledem k očekávanému propadu ekonomiky by výše úroků, zaměřená na snížení inflace, moc neladila s realitou. Ale snížení sazeb určitě není krok, který dnes situaci výrazně ovlivní. Otázka je, jak se ČNB staví k výraznému oslabení kurzu. Podle mého soudu to v tuto chvíli ekonomice moc nepomáhá.

Jaké možné ekonomické scénáře vidíte pro Česko a Evropu?

Vývoj ekonomiky se bude odvíjet od vývoje epidemiologické situace, a ten neumím odhadnout. Nicméně jako asi nejpravděpodobnější scénář se dnes jeví výrazný pokles ekonomik doprovázený výraznými fiskálními snahami − koordinovanými EU − s cílem podpořit obrat k růstu. Věřím, že škody by v tomto případě byly nakonec poměrně únosné. Doufám taky, že jsme se poučili z ne zcela ideální reakce na krizi roku 2008, kdy každý stát hrál hodně za sebe a vedlo to k vyšším škodám.

Co si myslíte konkrétně o možnosti vytvořit evropské eurobondy neboli, jak se dnes běžně říká, koronabondy? Odpor některých států proti této myšlence je dlouhodobě velký a i dnes jsou zásadně proti mimo jiné Nizozemci, ale i Němci, kteří mluví o morálním hazardu jihu. Na druhou stranu italský premiér prohlásil, že pokud koronabondy nebudou, může to znamenat vystoupení Itálie z EU…

Spor mezi zeměmi, jež volaly po velmi intenzivní "podpoře", a těmi, které ji odmítaly, vypadal zpočátku velmi dramaticky. Od té doby jsme se naštěstí pomalu posouvali k dohodě − vzájemně přijatelnému kompromisu. Osobně bych systém dočasného "fondu pro obnovu", vzniklého emisí eurobondů, považoval za lepší než využití již existujícího Evropského stabilizačního mechanismu. Vítal bych jiné řešení nejen proto, že z podpory ESM jsme jako země neplatící eurem vyloučeni.

Ale důležitější než podoba dohody, která otevírá možnou podporu zemím až v částce stovek miliard eur, je, že k dohodě došlo. Nejen pro mě to je de facto test důvěryhodnosti EU v tom smyslu, zda jsme si schopni zejména v těžkých dobách pomoci. Pomoc není morální hazard, je to cesta, jak společně problémy překonat. Země s vysokým dluhem samozřejmě vědí, že svůj dluh budou muset splácet samy, ale podporu v této době od ostatních si zaslouží, a to citelnou. Uvědomme si, že Česko od bohatších zemí unie − včetně některých dnes opravdu silně postižených − dostává stovky miliard korun na zvýšení životní úrovně. Přišel čas pomáhat jiným.

Evropská unie bývá i svými příznivci kritizována za malou razanci a "viditelnost" v krizi. Neměla by EU urychleně zvolit jinou strategii včetně komunikační, pokud chce zamezit nárůstu nacionalismu a vzestupu národních států?

V první řadě je třeba zdůraznit, že kompetence EU v oblasti zdravotnictví jsou výrazně omezené, hlavní slovo mají členské státy a ty neměly o spolupráci na začátku krize zájem. Dnes už to je úplně jinak, na unijní úrovni se toho děje spoustu. Jde například o velmi konkrétní a smysluplnou podporu již zmiňovaných malých a středních podniků. Současně s tím ale bohužel nastartovala vlna propagandy, která se, z různých důvodů, snaží veřejnost přesvědčit, že Evropská unie selhala. V Česku tuto linku − vědomě či nevědomě − podporuje řada vrcholových politiků. Přitom minimálně část nositelů tohoto názoru chce dosáhnout toho, že místo supervelmoci jménem Evropská unie budou u jednacího stolu proti Číně nebo i Americe sedět vystrašení zástupci malých a ještě menších zemí, se kterými bude jednáno z pozice síly. Evropské instituce každopádně nejsou tím, kdo může vést mediální ofenzivu, to je na domácích politicích.

Jak tedy vypadá ta řada věcí, které se již dějí na půdě unie?

Rýsují se tři hlavní programy, jimiž se EU pokusí podpořit oživení ekonomiky. Můžeme je souhrnně nazvat "Marshallův plán", jak to udělala předsedkyně komise, ale toto srovnání kulhá. Evropský rozpočet totiž představuje pouhé jedno procento HDP unie, zatímco rozpočty zemí představují 30 až 40 procent jejich HDP. Jinými slovy − členské státy dávají do rozpočtu EU velmi málo peněz. A udělat skutečně hodně muziky za opravdu málo peněz není snadné.

Nejsnazší je posílit schopnost Evropské investiční banky poskytovat výhodné dlouhodobé úvěry. Věřím, že se dostaneme na mnoho desítek miliard pro unijní firmy.

Jakým způsobem může pandemie proměnit EU, ale i svět byznysu či samotnou společnost?

Vyhnul bych se těm nejhorším scénářům, mezi něž pro mě patří i oslabení, ne-li rozklad unie. Věřím, že si z krize něco pozitivního odneseme. K tomu bych řadil jednak vznik funkčních scénářů pro katastrofy, jako je tato, ale taky investice do zdravotnictví tam, kde je podinvestováno, plus vznik dohody na dostatečně velkých zásobách strategických produktů. Také bychom měli znovu posoudit míru evropské závislosti v oblasti léků, zdravotní technologie a dalších klíčových oblastí, a kde ji vyhodnotíme jako příliš vysokou, podniknout kroky k větší nezávislosti. Myslím, že se stejnou energií, s jakou bojujeme s koronavirem na poli vědy a výzkumu, bychom měli "zabojovat" i s dalšími chorobami, které ohrožují mnoho lidí − třeba s rakovinou. A hlavně si z toho odneseme něco, co je známo skoro od nepaměti: že spolu jsme silnější a spolu uspějeme.