Dnešní karanténní svět se může zdát inspirativní. Skoro žádné cestování, většinu času sedíme doma. Do obchodu neběháme pro každou pitomost, prostě jíme, co doma je. I další věci kupujeme mnohem méně. Kultura se omezuje na skoro bezplatnou televizi či počítač a doma se toho moc nenasportuje. Zavřené jsou i školy. Nebe se díky poklesu aktivity továren postupně čistí od smogu a zdá se, jako bychom objevili nový, lepší, udržitelnější svět.
Ale ono to tak bohužel není. Velká část z nás se totiž produkcí toho, co se dnes zdá zbytné, živí. Nejen herci, učitelé nebo kavárníci a restauratéři. Upřímně řečeno, část věcí (a služeb), které si dennodenně v normálním životě kupujeme, a které jsou „zbytné“, je obrovská. A ekonomika, ve které naplno jedou zdravotní služby, internetové obchody, lékárny a obchody s potravinami (plus jejich dodavatelé) a energetika i další utility (a k tomu některé instituce státu, třeba policie), by prostě vytvořila příliš málo pracovních míst, kvůli tomu příliš málo daní a tím havárii státu tak, jak ho dnes máme.
Proto, jakkoliv nebyl stav před nástupem epidemie vždy zrovna skvělý, musíme přemýšlet o tom, jak předkaranténní ekonomiku po čase karantény restartovat. Již na začátku této úvahy narazíme na otázku, zda to prostě „nepůjde samo“. Tedy zda poté, co ekonomika utrpí rozsáhlou odstávkou velké škody, se nevrátí věci tam, kde byly. Část ekonomů si to myslí, více se však kloní k tomu, že z poklesu k opětovnému růstu, tedy k situaci, kdy by dopad epidemie na ekonomiku odpovídal písmenu „V“, se jen tak nevrátíme. A mluví dokonce o poklesu hlubším než v roce 2009, kdy se třeba naše ekonomika propadla o víc než 5 %.
Jistě bude záležet na tom, jak dlouho budou nejradikálnější opatření, která propad ekonomiky působí, muset trvat (neb nyní musí jistě ochrana životů lidí a snaha zbrzdit epidemii hrát hlavní roli), ale podstatnou roli bude hrát konání vlád. A zde se nabízí analogie s rokem 2008, po kterém, zdá se, některé vlády svou aktivitou pomohly svým zemím lépe překonat první vskutku globální krizi.
Než ale zvážíme, zda je vhodné vydat se touto cestou, je dobré si uvědomit, že tehdy byly „vstupní podmínky“ mnohem horší než dnes. Uvnitř ekonomiky totiž existovalo mnoho jevů, které vlastně krizi vyprovokovaly. Počínaje slabými a špatně regulovanými bankami, přes příliš riskantně podnikající firmy, spekulacemi předlužené domácnosti, přehřáté trhy s nemovitostmi a nedobrou finanční situaci státních kas.
Dnes se zdají být ekonomiky více robustní a hlavním problémem je vlastně „jen“ nebezpečný vir. Co to ale znamená pro rozhodování vlád?
Především, je jednodušší rozhodování podpořit poměrně zdravou ekonomiku než dát peníze do firem, které se svou aktivitou přiblížily kolapsu. A zdá se, že nejméně po dobu pár měsíců se o to bude většina vlád snažit. To zvýší šanci na slušný restart. Ale zas tak jednoduché to nebude. Některé sektory, třeba spojené s mezinárodním turismem, se jen tak restartovat nepodaří, a pro mnoho dalších firem nebude státní pomoc dostatečná. Je také otázkou, jak krizí otřesení spotřebitelé budou ochotní se vrátit do obchodů, a budou-li o tom pochyby, tak jak moc podniky zbrzdí své investice. Takže se tím vlastně vrátíme ke scénáři roku 2009, kdy i po vyřešení nejhorších viditelných krizí ve finančním sektoru došlo k velkém poklesu poptávky, jež přinesl také růst nezaměstnanosti.
Zdroj: Reflex.cz, 24.3.2020
