Niedermayer: Neexistující svět výjimek ministryně Schillerové

Paní ministryně našla recept, jak zkrotit šílený deficit rozpočtu, který svou prací pomohla vytvořit. V rozhovoru pro Lidové noviny říká, že „Nechme daně nízké, zrušme výjimky“. 

Znělo mi to povědomě a nemýlil jsem se. Po zadání do internetového vyhledávače mi byla má domněnka potvrzena, se stejným nápadem přišla již v roce 2019, kdy vláda čelila kritice za deficit rozpočtu 40 miliard. Samozřejmě, dnes to zní směšně, stejně jako tehdejší hrozba ministryně, že pokud „nebudeme makat“, tak v roce 2060 bude deficit 290 miliard. Což je ovšem nižší číslo, než o jakém mluví její úřad pro rok 2022.

Bohužel, nejsou to jen čísla, i když vláda se tak chová. Je to totiž dluh, který musíme obsluhovat. A kvůli tomu, že nejsme v eurozóně, za to platíme jedny z nejvyšších úroků v Evropské unii a také tím roste naše závislost na přízni finančních trhů.

Již první věc, která člověka v tomto kontextu napadne, je otázka, proč, když se nabízí tak snadné řešení, k němu vláda Andeje Babiše již dávno nesáhla? Mohla totiž vytvořit nejen větší fiskální prostor na boj s krizí, a nebo aspoň vyvážit premiérem prosazené snížení daní z příjmu protiopatřením, a tím ochránit rozpočet od hlubokého schodku. Samozřejmě, mohla tím též najít zdroje na nesystémové navýšení penzí nad valorizační pravidlo. 

A mimochodem, vládě by to přineslo i další benefit: po zrušení výjimek volá dlouhodobě i president Zeman. Poté, co se zhroutilo jak jím prosazované „partnerství” s Čínou tak i družba s Ruskem, by to byla alespoň malá náplast na bolavé rány našeho presidenta, hlavního premiérova spojence.

Takže, v čem je problém?

Problém tkví v tom, že jen malá část výjimek jsou různé „úlety“ vytvořené úspěšným tlakem lobbystů. Naopak, většina „výjimek“ jsou zcela zásadní kameny ze stavby, která vytváří finanční vztah státu a jeho občanů.

Zjevně největší z „výjimek“ jsou slevy na poplatníka či na děti. První z nich vytváří tolik nutnou daňovou progresi, která při malém množství daňových sazeb stanovuje takový poměr mezi čistou mzdou a cenou práce, který k práci motivuje i lidi s nízkými platy (a mimo jiné též snižuje „atraktivitu“ šedé ekonomiky). Druhá pak finančně podporuje rodiny s dětmi, přičemž minimálně část politiků je přesvědčena, že to stále nestačí. Odstranění těchto „výjimek“ by bez nadsázky zcela změnilo stav ve společnosti a do ekonomicky velmi složité situace by uvrhlo lidi s nižšími příjmy.

Další balík výjimek se týká lidí, objektivně znevýhodněných na trhu práce. Na místo toho, aby stát finančně přímo podporoval společensky velmi potřebné zaměstnávání znevýhodněných lidí (třeba invalidů), řeší to pomocí daňového zvýhodnění. 

Mimochodem, podobná logika stojí i za spletí sazeb DPH, kterou dnešní vláda silně rozhojnila. Prý aby finančně ulevila chudším občanům, některé zboží daňově zvýhodní (i pro ty bohaté), a má pocit, že to tak je levnější, než najít jinou, přímější, podporu jen pro ty, které podpořit chce. Ekonomicky vzato by odstranění dnešního stavu bylo ku prospěchu věci, ale neobešlo by se, pokud by nemělo snížit životní úroveň některých skupin lidí, bez „protiopatření” - daňových či transferových. A mohlo by se stát, že náklady na takovou více cílenou podporu (její administraci) by byly iracionálně vysoké, což jinak neracionální volbu více daňových sazeb trochu ospravedlňuje.

Daňovou výjimkou je též osvobození důchodů od daní a odvodů. A asi si neumíme představit situaci, kdy k dnešní úrovni důchodů by „přes noc“ byla zavedena daň či třeba jen odvody na zdravotní pojištění. Dopad na život mnoha penzistů by byl drastický (zejména poté, co by navíc zmizela sleva na poplatníka).

Stejně tak osvobozeny od daně jsou třeba stipendia pro studenty. A pokud je cílem této „výjimky“ zlepšit ekonomickou situaci studentů, zřejmě by i zde zavedení daně (zrušení výjimky) mělo být kompenzováno naopak jejich navýšením. Úspora by se tak asi nekonala.

Mladší občany by asi nepotěšilo ani zrušení různých zvýhodnění spojených s nemovitostmi, které dnes aspoň trochu snižuje hrůzný růst nákladů na bydlení (z nich velký svým rozsahem je odpočet úroků pro mnohé zásadní pro možnost vzít si hypotéku). Samosprávy by zase asi nepotěšilo, kdyby skončila výjimka na placení daně třeba ze sportovišť nebo hřbitovů a hned by chtěly, aby jim pak stát penízky za platbu těchto daní dal sám.

Existují pak další různá „osvobození“, kterými třeba stát motivuje lidi a firmy k více ohleduplnému chování, a to vůči životnímu prostředí či klimatu. Opět, šlo by to bez „výjimek“, ale pak je na stole otázka, zda by stát rezignovat na to, jak moc třeba projíždějící auta špiní vzduch (ty čistší mají různá zvýhodnění = výjimky), a nebo, zda by požadované chování podporoval různými dotacemi, či naopak chování „nevítané“ omezil přímými příkazy a zákazy. 

Jistě, lze nalézt i výjimky opravdu logiku postrádající, jako osvobození od daně některých výher z hazardu. A existují dokonce i případy hraniční, tím je třeba systém daňové podpory stravování zaměstnanců. Ale s jistotou lze říct, že pokud někdo považuje za hlavní nástroj pro snížení (odhadem) dvou set miliardového deficitu státního rozpočtu „odstranění výjimek“, tak buďto blábolí, nebo vědomě lže.

Pokud by totiž tyto kroky měly přinést opravdu zajímavý objem peněz do státní kasy, taktéž by zcela zásadním způsobem citelně poškodily životní úroveň velké skupiny lidí, a to zejména té, která si ani dnes nestojí příliš dobře. Výrazně by totiž snížily životní úroveň lidí chudších, a poškodily také část lidí střední třídy. Zásadně by rozšířily mezeru mezi těmi s vysokými příjmy a zbytkem populace (nad to, co vláda a parlament učinili zcela nedomyšleným snížením daně z příjmu fyzických osob). 

Jistě, v oblasti všemožných výjimek, zvýhodnění či rozličného daňového zacházení s různými výdaji či aktivitami, by bylo radno pořádně uklidit a nepřipustit další zaplevelování systému. Ale z hlediska „čistého dopadu“ na rozpočet, i kdyby se parlament držel zkrátka a snahu vlády (ve jménu lobbistů) nebojkotoval, bych si od toho horentní sumy nesliboval.

Takže, v případě osoby, která by o tomto měla vědět nejvíc – tedy ministryně financí – jde o blábolení, nebo lhaní? V případě paní ministryně, a to je opravdu výjimečné, jde zřejmě o obojí zároveň.