Niedermayer: Koruna, krizová pomocnice?

Na počátku dnešní krize směnný kurz koruny propadl z hladiny kolem 25,50 Kč za euro až na 27,50. Zejména odpůrci přijetí eura nešetřili chválou: "takto nám koruna pomůže překonat krizi".

Realita je trochu jiná.

A pominu to, že dnes již zhruba polovinu ztráty proti euru koruna umazala - pokud bylo tak skvělé, že se koruna propadla (podle mne ne, ale podle zmíněné skupiny lidí zřejmě ano), tak by teď měli litovat toho, že posílila?

Mimochodem, vysoká volatilita kurzu, což byla realita minulých týdnů, jen vyjímečně pomůže nefinančním podnikům a lidem – obvykle z ní mají prospěch finančníci (vyšší frekvencí obchodů hlavně) a firmy, či lidé jim tento zisk zaplatí. Takže pohlížet jakkoliv pozitivně na kurzovou lochnesku minulých týdnů, vyžaduje notnou “odvahu”.

A nebudu ani připomínat to, že dnešní krize není problémem naší špatné konkurenceschopnosti (kterou oslabení koruny může krátkodobě překonat), ale je způsobena někde poklesem poptávky (kde oslabení kurzu krátkodobě pomůže jen málo) nebo kolapsem logististiky dodávek (který s kurzem nijak nesouvisí).

To, co chci připomenout je, jak v realitě většina exportétů, kterým na první pohled oslabení kurzu "hraje do not", s kurzem pracuje:

Především, výrobní podniky nejsou obvykle "finanční spekulanti", výkyvy kurzu nejsou pro ně “příležitost” (jako pro finančníky), ale “náklad”. Proto se proti němu zajišťují. Slouží k tomu buďto poměrně nákladné, a proto málo užívané opční obchody, ale mnohem častěji obchody termínové. Ty fungují tak, že si klient s bankou dohodne prodej (v případě exportétů) určeného objemu eur (očekávané inkaso z vývozu) za předem určený kurz. Firmy si takto obvykle “zajišťují” většinu očekávaného inkasa v eurech na rok, či dva dopředu, což jim umožňuje plánovat své finance. Mimochodem, při těchto obchodech platí bance značně vyšší “provizi” (rozdíl mezi nákupem a prodejem) než u obvyklého prodeje eur. V případěm kdy jsou úroky na koruny a eura podobné, je kurz zajištění podobný kurzu aktuálnímu.

Znamená to tedy, že pokud měl podnik takto své dnešní eurové příjmy “zajištěné”, z prodeje eur bance neutržil dnešních 26,50 koruny za euro (či dokonce víc než 27 korun, před pár týdny), ale něco kolem 25,50 korun, což byl převažující kurz před rokem či dvěma (mínus marže banky, která závisí na objemu a typu klienta). Znamená to, že oslabení kurzu, které dle názoru části lidí právě takovému podniku pomáhá, nepomáhá firmě vůbec nijak.

V poněkud horší situaci budou klienti, kterým krize zároveň snížila objem zakázek. Pokud třeba firma očekávala měsíční tržby 15 milionů euro, z nichž si 10 milionů “zajistila” (za kurz 25,50) a ve skutečnosti, díky krizi, tento měsíc utržila “jen” 5 milionů eura, projeví se to takto: za utržených 5 milionů euro dostane dohodnutý kurz 25,50 (takže přínos oslabení kurzu ji “mine”). Za dalších dohodnutých 5 milionů euro, které neinkasovala, musí poslat do banky rozdíl dnešního a dohodnutého kurzu, tedy 5 milionů korun (korunu za každé nedodané euro). Efektivně tedy firma za svůj vývoz inkasovala 24,50 koruny za euro. Což je “míle daleko” od podpory podniku oslabenou korunou (přesně o 2 koruny na euro). A je to i horší, než kdyby kurz byl stabilní (neb by neplatila zmíněných 5 milionů).

Jinými slovy, firmy, které se zajišťují proti kurzovému riziku (což jim mimochodem proponentni plovající koruny hojně radí, zejména když firmy žehrají na nečekané posílení kurzu), na oslabení kuruny buďto nic nezískali (pokud byli zajištění a odpovídající inkasa měly), nebo na něm významně prodělaly (pokud byly firmy zajištěny ve větším objemu, než kolik díky krizi eur utrží).

Jediný, teoretický „scénář“, jak na oslabení koruny vydělat, by bylo nyní uzavírat „zajištění do budoucna“, při slabší hodnotě kurzu. Potom, za rok či dva, by mohla tato technika přinést jistý zisk (a nebo ztrátu). Má to ale problém: firmy dnes ani netuší, kolik toho za rok či dva budou vyvážet (a některé ani neví, zda se toho dožijí). Mimochodem, protože díky dnes velmi rozkolísané koruně nikdo není sto říci, zda se koruna opravdu po překonání krize (až k němu dojde), zotaví, není jasné, zda dnešní zajišťovací operace budou výhodou či nevýhodou.

A mimochodem, v případě, že firma nevypadá zrovna stabilně (což se dnes stane snadno), banky nemusí být ochotny tyto operace s ní provádět, neb pro ně představují finanční riziko.

Toto není řádná politika, žádná ideologie, jen popis toho, jak funguje finanční trh a co se děje v ekonomice, která má plovoucí kurz ve vztahu ke svému velmi významnému obchodnímu partnerovi. Jsou to fakta, o který se u nás nevede žádná diskuse, neboť je přece jasné, že nám „koruna s krizí právě notně pomáhá“. Jak je patrno, řadě exportérů, zjevně nikoliv. Takže komu? A jak?

Nelze než dodat, že pokud by naše země platila eurem, jako třeba ekonomicky podobné Slovensko, mohly by se firmy plně soustředit na adaptaci na postkrizový svět a nemusely by (aspoň některé) inkasovat citelné finanční ztráty a bádat nad tím, jak těm budoucím zabránit.