Niedermayer: Kam budou směřovat evropské dotace?

Český premiér Andrej Babiš označil nedávno komisní návrh evropského rozpočtu pro roky 2021 až 2027, který v oblasti pro nás klíčové – v kohezní politice – navrhuje podpořit naši zemi částkou zhruba 20 miliard eur, za nepřijatelný. Důvodem pro něj je, že se nám prý Brusel snaží znovu vnutit programy v sociální oblasti, zatímco on by rád investoval do infrastruktury. Dle mého soudu to je silně přemrštěná reakce, která navíc odporuje v mnoha ohledech realitě. Podívejme se ale nejprve na pár čísel o struktuře rozpočtu, abychom posoudili, co má pan premiér na mysli. V současném programovém období 2014–20 čerpáme na tzv. tvrdé projekty (zahrnující infrastrukturu, ekologii či vědu a výzkum) zhruba 460 miliard korun, a připočteme-li k tomu i projekty na rozvoj školství a zdravotnictví, dostaneme se na částku 490 miliard korun. Na projekty spadající pod MPSV (což jsou v užším slova smyslu ony měkké projekty) je vyčleněno zhruba 60 miliard korun. 

Možná pan premiér považuje podporu sociálních programů, zaměřených třeba na rozvoj trhu práce, sociální začleňování či lepší slaďování rodinného a pracovního života za zbytečné. Jiní zase mohou mít za to, že řada sociálních služeb je naopak mnohem více hodna podpory než velké podniky s miliardovými obraty, včetně firem vlastněných panem premiérem, do nichž si za této i minulé vlády našly cestu stamiliony korun dotací. 

Ponechám-li stranou i fakt, že část peněz vyčleněných na infrastrukturu se bohužel nepřeměnila v nové dálnice, ale mnohdy v projekty nejasného smyslu, čísla ukazují, že „tvrdé projekty“ dominují nad „měkkými“ v poměru šest ku jedné. Nejsem si jist, jestli takovýto poměr, pokud by byl zhruba zachován na další léta, opravňuje k vysílání signálů o nepřijatelnosti rozpočtového rámce na období 2021–27, navíc v situaci, kdy ještě ani Komise nezveřejnila národní příděly z Evropského sociálního fondu (právě ten je zřejmě panu premiérovi nejvíce trnem v oku). 

Nemluvě o tom, že i odborníci z OECD ve své nedávné studii poukazují na důležitost investic do lidského kapitálu (vzdělání a zvyšování kvalifikace) v souvislosti s efektivním využitím kohezních fondů, což opět logiku premiéra Babiše poněkud zpochybňuje. 

Nikdo nám nic nevnucuje 

Zadruhé neškodí zrekapitulovat, jak vlastně vznikají ony operační programy, které nám podle Andreje Babiše „zlá Komise“ vnucuje. Především celkový směr využití zdrojů evropského rozpočtu určují členské státy tím, že ho schválí. Tedy včetně souhlasu českého premiéra, který má možnost o svém pohledu přesvědčit ostatní. Poté si členský stát stanoví priority, do kterých chce evropské prostředky směřovat, přitom se musí jednat o priority, které odpovídají dohodě zemí Unie a prokazatelně přispějí k regionálnímu či sociálnímu rozvoji. 

V další fázi členský stát o těchto prioritách jedná s Komisí a poté, co se s ní dohodne a uzavře tzv. dohodu o partnerství, začne připravovat operační programy, v nichž se uvedené priority konkretizují. Poté, co je vláda vypracuje a schválí, zašle je Komisi k posouzení. Jakmile je Komise schválí, může začít čerpání, kde jasně dominují pravidla pro uchazeče o podporu, která si určuje každý členský stát. 

Je tedy pravda, že nám do nastavení operačních programů Komise více či méně „mluví“. Činí to ale v rámci předem dohodnutých pravidel a mezí. Koneckonců je to ona, kdo je odpovědná za řádné hospodaření s prostředky evropských daňových poplatníků a jejich efektivní využívání. 

Navíc „česká realita“ ukazuje, že nemalá část z unijních peněz skončila na podivných místech – v kapsách vlastníků velkých a ziskových podniků či jako podpora stavby soukromých penzionů či golfových hřišť. Jindy zase evropské dotace poškozují fungování trhů, když nahrávají jejich silným účastníkům, místo aby se zaměřily na podporu menších hráčů (třeba v zemědělství). Není tedy jasné, na čem razantní odsudek rozpočtu EU v podání premiéra vlastně stojí. Navržený rozpočet EU je navíc k zemím, jako je ČR, poměrně vstřícný a žádný lepší mechanismus investování unijních peněz určených na snižování rozdílu mezi bohatšími a chudšími zeměmi Unie pan premiér stejně nenavrhuje.