Niedermayer: EU by měla zareagovat jako po plynové krizi

Jak teď vypadá práce europoslance?

Zůstáváme doma a zprovozňuje se online systém, kde se budou odehrávat mítinky a také hlasování.

Jak se hlasuje?

Dostaneme hlasovací lístek, ten musíme ručně vyplnit, oskenovat a poslat na určenou adresu. Pokud by přišlo od někoho z poslanců víc lístků, tak by to parlament řešil. Projednávat se budou jen důležité věci, zbytek se odloží.

Projevuje se na chodu parlamentu tíživá situace v nejpostiženějších zemích, jako je Itálie nebo Španělsko?

Teď byla dva týdny přestávka. Před tím už někteří kolegové apelovali, aby se o situaci v Itálii i jinde více jednalo. Výsledek byl ale bohužel podobný jako s migrační krizí: většina poslanců měla pocit, že se jich koronavirus zatím tak úplně netýká. Teď se to, předpokládám, změní.

Mluví se o selhání na evropské úrovni. Vidíte jej také?

Je chyba, že Evropa koordinovaně neřešila otázku vnějších hranic. Brzy bylo zřejmé, že se má zastavit provoz mezi námi a Čínou. Některé země zastavily přímé lety, takže cestující jen přestoupili a do cíle doletěli. Já těm chybám rozumím, jde o první krizi tohoto typu v Evropě, ale do budoucna musíme být připraveni.

Neměla Evropská komise rozhodnout, že se ruší všechny lety z Číny do Evropy?

Komise může maximálně členským zemím něco navrhnout. Neoficiálně jsem slyšel, že se dotazovala, jestli členské státy chtějí něco koordinovat, ale ony o to neměly velký zájem. V  pozdější fázi, kdy jsme u nás přijímali radikální a ze zpětného pohledu správná opatření, už tu nebyla snaha, aby dal někdo státy dohromady a mluvit s nimi o zavedení podobných opatření. Každý řešil krizi sám.

Jak měla uspokojivá reakce vypadat?

Někdo měl dát otázku zavření vnějších hranic na stůl. Mohla to být komise na úrovni celé EU, nebo to mohlo proběhnout regionálně. Dalo se to ale dělat jen do určitého dne. Později vlády fungovaly v krizovém režimu a zapojit do řešení evropskou úroveň bylo pozdě. Navíc tu existovaly velké rozdíly. Itálie už se potýkala se zničující krizí, jiné země teprve startovaly a další měly pocit, že se jich koronavirus nedotkne. Je jasné, že se Evropská komise měla o nějaké kroky aspoň pokusit. Víc ale mohly dělat i členské země. Bylo možné jednat o omezení cest uvnitř EU. Země se taky mohly domluvit na jednotných opatřeních na letišti. Když jsem naposledy letěl z Bruselu, byly v Praze na letišti rozestavěné alespoň desinfekce, zatímco v Bruselu vůbec nic. Tyhle drobnosti se měly řešit společně.

Měly se členské státy lépe dorozumívat na uzavírání vnitřních hranic?

Větší koordinace být měla, neměli jsme se překvapovat už proto, že je třeba zachovat volné cesty pro kamiony, které vozí klíčové zboží. Země měly svá rozhodnutí přijímat po vzájemné dohodě. Problém je, že pro akutní krizi, v níž teď jsme, nemáme nastavený model spolupráce - a během akutní krize už se nedá vybudovat. Proto je strašně důležité, aby vznikl mnohem robustnější systém řešení rizik, ve kterém konkrétní lidé naskočí na model regionální spolupráce.

Komise vydala k otázce vnitřních hranic prohlášení, že jejich uzavírání nevítá.  Neukazuje to na počáteční nepochopení vážnosti krize?

Ano, ze strany Komise byla ta situace podceněná, docházelo ke špatné komunikaci. Možná ale země, které byly v řešení krize o týden dál, mohly Komisi vyzvat, ať jim pomůže problém zvládnout. Vyvinout větší iniciativu na evropské úrovni.

Kritika se týkala i předsedkyně komise Ursuly von der Leyen, její údajné malé akčnosti a nevýraznosti. Souhlasíte s tím?

I u ní platí, že nebyla připravena. Z tohoto pohledu je ale těžké hledat politika, který tváří v tvář tak velkému problému skutečně uspěl.

Měla šéfka Komise třeba zaletět do Itálie?

Nevím, jestli je důležité někam letět a fotit se tam… Nejdůležitější je přijímat smysluplná rozhodnutí.

V posledních dnech vidíme, že do Itálie přijíždí pomáhat Kuba, Čína, Rusko - a ty nevynechají příležitost se vyfotit. Celé to tedy vypadá tak, že EU utrpěla minimálně PR fiasko.

Teď se objevují informace, že lékaři z méně postižených zemí pracují ve Francii, do Německa se vozí pacienti z Itálie. Nemalujme tedy všechno na černo. Nebyl tu plán - a tváří v tvář hrozbě více či méně selhaly všechny země. Pokud tady byly obrovské podkapacity všeho potřebného, je logické, že politici upřednostnili svůj zájem, a ne racionalitu celku například tím, že soustředí kapacity do míst, kde je problém největší. Politici zjistili, že sami nejsou připraveni, a zapomněli, že jsme v rámci Evropy v problému společně.

Mělo dojít k řešením typu přesuny lékařů a centrální nákup roušek?

V dnešní situaci, kdy mají všechny země mají nedostatečnou kapacitu, je hodně těžké navrhnout něco takového. Ale v budoucnu se musíme dostat do situace, kdy země budou mít větší kapacitu a zároveň bude existovat centrální kapacita, která se rychle nasadí v místě, kde bude problém největší. Jenže my teď nemáme ani to A  - nejsou na to připraveny jednotlivé země, a tudíž řeší problém, který mají doma.

Jaká tedy z koronavirové krize plyne lekce?

Zajímavou analogií je plynová krize 2009. Část Evropy byla tehdy postižena konfliktem Ruska a Ukrajiny ohledně zemního plynu a v důsledku toho vznikla na unijní úrovni legislativa, která řešila otázku dodávek plynu do Evropy. Provedly se velké investice, země si musely vytvořit zásoby na určitou dobu atd. Odolnost systému se tím dramaticky zvýšila. Podobně musíme posílit schopnost jednotlivých zemí čelit krizi, jako je ta současná. Prosadit standardy minimální vybavenosti, předem nastavit procedury, rozhodnout, jaké budeme sdílet informace a vytvořit ony centrální nebo sdílené kapacity, které se v případě krize použijí v nejvíce postižené zemi.

Ještě něco dalšího?

Dále se ukázala příliš velká závislost Evropy na některých strategických komoditách. Musíme být schopni zmapovat, kde kapacity nemáme a spoléháme na vnější svět. Zdravotní věci, medikamenty, koneckonců i ten plyn, kde tohle úspěšně proběhlo. Je třeba si říct, co je úroveň rizika, kterou chceme podstoupit. Pokud například máme důležitý lék závislý na indických surovinách, tak bychom si měli analyzovat, co se stane, když nám Indové tuhle surovinu nedodají. Musíme udělat velmi komplexní cvičení rizikového managementu, abychom věděli, v čem jsme příliš závislí a jak chceme tuto závislost zmenšit. A asi bychom také měli mít zmapováno, jaký máme počet továren, které by se daly v horizontu několika týdnů přepnout na výrobu potřebných věcí - jak rychle jsme schopni například vyrobit velké množství plicních ventilátorů. Tohle všechno dává smysl na úrovni EU, která je dostatečně velká, aby určitou míru nezávislosti posílila.

Jak to ale zařídit? Direktivně, tedy pomocí netržních mechanismů rozhodnout, že tam a tam vznikne továrna na výrobu respirátorů, která sníží závislost na Číně?

Je nutné vědět, kolik respirátorů má mít každá země v zásobě, jaká má být strategická zásoba Unie a kolik jich je už dnes Evropa schopna vyrábět. Pak zde mohou být firmy, které budou dostávat peníze za připravenost něco vyrábět. Je třeba se připravit na to, že zvýšení strategických zásob bude drahé a možná že některé firmy využijí téhle snahy k odstavení konkurence. Bude se tedy muset dobře vážit, kde chceme strategickou závislost snížit, kde ji naopak budeme akceptovat a snížíme riziko větší úrovní zásob.

Kdo by měl pak rozhodnout, jak velké zásoby čeho máme mít?

Komise to navrhne, schválit to samozřejmě musí členské státy.

Není byrokraticky příliš složité, aby komise říkala, jaké máme mít zásoby respirátorů?

Stejně tak jsme ale postupovali u plynu. Řekli jsme si, jaké zásoby musí jednotlivé země mít nebo jaké máme mít plynovody. Musíme si uvědomit, že obrana proti rizikům v podmínkách Evropy, kterou tvoří sousta zemí, může mít úspěch jen tehdy, když budeme všichni dostatečně silní. Systém je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Doufám tedy, že tohle bude lekce, že buď ty věci zvládneme spolu, nebo je zvládneme špatně.

Hlas evropských institucí se víc uplatní při řešení ekonomické pomoci. Co by se mělo udělat?

Chystáme se schválit věc, která pomůže kohezním zemím, tedy i Česku. Země, které nemají vyčerpané kohezní prostředky, což jsou často velmi vysoké částky, v našem případě mnoho miliard euro, budou moct tyto prostředky použít na boj proti epidemii. Chystá se také využití sociálního fondu a eurozóna zvažuje, že využije mechanismu, který vznikl kvůli finanční krizi. Unie nemá právo se zadlužovat, může přerozdělit jen to, co do rozpočtu členské země vloží. Je například nešťastné, že Itálie není typickou kohezní zemí. Chudým členským zemím se otvírá prostor k obrovským penězům, která mohou použít na opatření související s epidemií, ale Itálii ne. To je hodně nešťastné.

Dalo by se dohodnout, že část peněz z kohezních fondů půjde Itálii, nebo je to příliš naivní pohled?

Není to hloupý pohled. Část peněz by mohla jít do speciálního fondu a z něho by se čerpalo podle toho, jak je která země poškozená. To by bylo podle mě správné. Stejně tak otvírá epidemie otázku, co s evropským rozpočtem. Jestli se mají stále stejně platit peníze farmářům a chudším zemím, nebo jestli nemáme mít větší balík peněz na nenadálé situace. Doufám, že tyhle diskuse teď začnou.