Pouze dvě věci se dají s rozumnou jistotou o dopadu epidemie koronaviru na ekonomiku říci. První z nich je, že bude značný. Druhá, že o tom.jak velký bude (nejen) v naší části světa, nemáme ponětí.
Ke zdůvodnění prvního z tvrzení si představme třeba dva dost odlišné příklady. Začněme větším z nich - aeroliniemi. Mnohé z těchto firem jsou již přes rok zkoušené třeba uzemněním Boeingů 737 MAX a dlouhodobým tlakem na pokles cen letenek. K tomu dnes nastupuje s různými formami karantény spojené zastavení či drastické omezení letů v mnoha částech trhu. Mezinárodní sdružení pro leteckou dopravu odhaduje, že záchrana aerolinek (v dnešních podmínkách) vyjde na 200 miliard dolarů vládní pomoci ve formě úvěrů či kapitálu. Není divu, většinu letadel mají společnosti na úvěry a letadla místo toho, aby létala a vydělávala, stojí odstavená na letištích. A dokonce i náklady na nelétající provoz jsou (v závislosti na místním pracovním právu) citelné. V opačném extrému jde o menší peníze. K záchraně malé začínající kavárny třeba v Litovli - městě s tvrdší karanténou než ve zbytku naší země - by možná stačilo pár desítek tisíc na každý týden výpadku (začínající firma nemá rezervy), ale ty mohou být pro jejího vlastníka nakonec méně dostupné než miliardy pro aerolinie.
Při pohledu na celou ekonomiku platí, že hlavní proměnnou v rovnici, jež určí celkové škody, bude délka výpadku normálního fungování naší ekonomiky: zda půjde „jen“ o měsíc či dva, nebo 0 delší dobu. Situaci komplikuje i to, že zpět do normálu se musí dostat nejen česká ekonomika, ale přinejmenším hospodářství Evropské unie (s tou jsou naše firmy silně spojeny vlastnicky či pomocí dovozů a vývozů), nebo dokonce světa (vzhledem ke globální povaze velkých firem a velké exportní výkonnosti Evropy).
V době psaní tohoto textu nejsou vyhlídky na rychlý obrat úplně dobré. 1 když existují hlasy o tom, že vrchol krize by mohl být v Evropě koncem března, z dnešního pohledu na data tento odhad, který by mohl omezit dobu „akutní zástavy“ části ekonomiky na, řekněme, dva měsíce, zní trochu optimisticky. Odpovídá to i pohledu finančních analytiků (jejichž schopnost v minulých týdnech pochopit, co se na nás řítí, nebyla zrovna velká): ti podle průzkumu celosvětové investiční skupiny Fidelity vidí šanci, že pro čínské firmy bude dopad epidemie omezen jen na první pololetí roku (to si myslí 85 procent analytiků). V případě Evropy, kde se dělají kroky proti šíření viru nekoordinovaně a chaoticky, to tak vidí jen něco přes třetinu tázaných (s tím, že dramaticky odlišné jsou dopady na různé sektory - některé, třeba internetové obchody, prožívají bezprecedentní boom, zatímco jiné jsou v situaci až beznadějné). Druhá, neméně důležitá část rovnice, která určí ekonomické a společenské škody epidemie, spočívá v reakci vlád států. Není opět pochyb, že budou rozdílné, protože dokonce i v EU je ekonomická a rozpočtová politika téměř výhradní doménou členských států. Hlavní zůstanou v každé zemi dvě otázky: budou vlády „chtít a umět“ svou ekonomiku (tedy občany a firmy) v době krize a krátce po ní masivně podpořit? A bude na to mít vláda, která to bude chtít udělat, dostatek peněz?
Zdá se, že ve světě převládá názor, že je třeba zasáhnout - poměrně masivně a raději dříve než později. Lekce krize odstartované roku 2008 říká, že ti, již byli rychlí a odvážní, vyvedli ekonomiky z poklesu rychleji. Zároveň se zdá, že hlavní roli v podpoře hospodářství - i s ohledem na převažující prostředí velmi nízkých úroků - musí mít státní rozpočet, a nikoli politika měnová. Proto třeba v sousedním Německu, kde se plány reakce na akutní zdravotní hrozbu epidemie právě teď spíše rozjíždějí, vláda nešetří velkorysými programy a přísliby, jak firmy, jimž teprve začíná akutní stres, podpoří.
Zde je třeba zmínit jednu důležitou věc, která odlišuje dnešní situaci od zmíněné krize před více než deseti lety. V roce 2008 jsme vstupovali do krize s neudržitelně zadluženými firmami, zoufale podkapitalizovanými bankami, velmi rizikovými půjčkami a slabými státními financemi. A také bez zkušenosti s tím, jak devastující může být pokles celosvětové domácí poptávky.
Dnes je situace značně odlišná - krize nepřichází zevnitř, ale zvenku. Firmy se (snad) rokem 2008 poučily a jisté rezervy na horší časy vytvořily. Banky mají bezprecedentně silný kapitál a rezervy a státní finance většiny zemí v Evropě jsou v nejlepším stavu za desítky let. Náklad na možné státní intervence do ekonomiky přitom sníží velmi levné financování, poněvadž úroky většiny centrálních bank jsou historicky nízké. Jeho objem by mohl být, díky slušné kondici bank a firem, za předpokladu nedlouhé „odstávky ekonomiky“ relativně nízký. Nezodpovězena je ale otázka, zda některé země nebudou mít problém tyto dodatečné výdaje ufinancovat (třeba dlouhodobě slabá, nerostoucí a zadlužená Itálie), ale otázkou může být i ochota investorů kupovat dluhopisy v měně, jež začala rychle oslabovat - což by mohl být i případ „neeurových“ zemí našeho regionu. To, že vlády budou nakloněny ekonomice pomoci, je ale více než pravděpodobné. Vzhledem ke zkušenostem z krize minulé nejde jen o politický kalkul, protože dobře umístěné peníze se státu a společnosti rychle vrátí. Ale zpět k tomu, co se může stát. Existuje jistě poměrně optimistický scénář: intenzivní výpadek ekonomiky bude relativně krátký a epidemie tam, kde odezní, nezačne znovu. Vlády budou ochotny hospodářství podpořit a provedou to rychle a kompetentně. Ztráty na zaměstnanosti budou sice místně velké, zejména v nejvíce postižených sektorech, ale část jich hned absorbují sektory jiné a postupně i firmy, kde se lidí nedostává (což není dnes neobvyklé -třeba počet zaměstnaných v Evropě je na historickém maximu). Navíc část odvětví poměrně rychle restartuje, další se přidají později. K propadu ochoty lidí utrácet nedojde a po překonání krize se, sice trochu otřeseni, vrátíme do světa, který bude podobný tomu jako předtím (posuďte sami, zda to je dobrá, či ne moc dobrá zpráva).
Namalovat mnohem černější scénář vycházející z delší doby „odstávky“ ekonomiky, kterou můžeme kombinovat třeba s méně účinnou či pomalou intervencí vlád, růstem protekcionismu (omezujícího obchod) a omezením přístupu k financím pro některé vlády, není složité. Tento scénář by mohl přejít do výrazného, dlouhotrvajícího celkového poklesu poptávky, který by již firmy a banky nezvládly. Což by nás vedlo ke krizi, jež by se začala podobat problému po roce 2008, a mimo jiné k otázce, jak velké dluhy států jsou s to trhy financovat.
V době, kdy text píši, je bohužel aktivita vlády v oblasti hospodářských opatření docela malá (s výjimkou bombastického, ale věcně prázdného výroku pana premiéra o bilionu korun do ekonomiky - což je skoro pětina našeho HDP). Ještě vážnější je, že není jasné, zda země našich hlavních obchodních partnerů přijímají kroky zajišťující slušný průchod akutní, zdravotní částí krize. Ani poté, co „zvítězíme nad koronavirem“, není oživení naší ekonomiky reálné bez skutečného rozjetí ekonomiky Německa. Dokonce ani fakt, že budeme mít k dispozici miliardy korun z unijního rozpočtu (bude-li schválen návrh Evropské komise), nám bez zvládnutí krize na většině území našeho kontinentu nepomůže.
Krize u nás přenesena do čísel říká, že denně průměrně vytvořená přidaná hodnota v naší ekonomice je mírně nad 15 miliardami korun. Z toho necelých pět miliard skončí v pokladnách státu. Pokud současná karanténa povede k výpadku, řekněme, jen dvaceti procent ekonomiky, dosáhne přímý účet za krizi (trvající například jen něco přes měsíc) přibližně sto miliard (na HDP, což by vynulovalo plánovaný růst o dvě procenta) a mnoho desítek miliard bude chybět ve státní kase. K tomu je pak třeba připočítat ztráty, které s sebou ponese postupný restart utlumené části ekonomiky. Přidat pak musíme účet za „aktivní“ státní opatření, také odhadem ve výši desítek miliard korun.
Pokud tedy byl plán vlády hospodařit se schodkem 40 miliard, odhad dnes by byl blíže stovce. Jistě, některé obzvláště nesmyslné výdaje státu by šlo zrušit (účtenkovka, slevy na jízdném atd.), ale třeba krácení investičních výdajů, propouštění lidí na výplatní listině státu a další úspory by oživení ekonomiky a návrat do normálu zkomplikovaly.
Připustíme-li, že třeba naše země (a nejen ona) bude přinejmenším jistou dobu (několik čtvrtletí) čelit poklesu HDP a veřejné finance hrozivým deficitům, není to šíření paniky, nýbrž reálný odhad možného vývoje.
Další, z delšího pohledu nemalou komplikací budou politické otřesy, jež ekonomické trable mohou přinést. Zejména v Evropě by mohly zkomplikovat to, co bychom měli co nejdříve učinit - obnovit důvěru mezi zeměmi i lidmi a pochopit, že velké krize dnešního světa musíme řešit společně. A zvýšit odolnost evropské ekonomiky a vůbec společnosti proti krizím, které mohou přijít, protože fakt, že jsme se bez uvědomění si rozsahu a důsledků stali v řadě citlivých oblastí závislí na zemích nejen geograficky, ale i myšlenkově odlišného světa, je něco, co podle mého soudu musíme postupně měnit.
Nebude to snadná diskuze. Jako alternativu tohoto postupu jistě mnoho lidí navrhne vydat se cestou zlepšování odolnosti jednotlivých států. Jakkoli nikdy nemůže být celek skládající se ze slabých částí silný, a proto je naprosto nutné, aby se všechny země dostaly do lepší kondice, strategie „každý za sebe“ může snadno a rychle přerůst v protekcionismus a stavění hranic mezi evropskými státy v té či oné formě. Těmi, kdo by v této alternativě nejvíce tratily, by byly země, jako je ta naše.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
