Niedermayer: Dovážet dělníky z Asie není dobrý nápad

„Nejsou lidi,“ slýcháme opět v Česku. Nejde o problém jedné firmy, jednoho města či regionu, ale celé země a postupně se začíná promítat do jejího fungování. Důvodem je dobrá ekonomická kondice Evropy, kde od krize přibylo 15 milionů zaměstnaných lidí. Na řadě míst jsou už bez práce jen ti, které není snadné zaměstnat. 

V Česku se na nedostatku lidí podepsala i politika národní banky „euro za 27 či více“. Ta totiž nejen pomohla exportním firmám, ale také zlevnila práci (v eurech) a zdražila nákupy technologie (v korunách). Firmy proto na růst poptávky reagovaly raději navýšením počtu zaměstnanců než investicemi do technologií, které počet lidí omezí. Po krizi dlouhou dobu zmrazený růst mezd výhodnost této strategie potvrdil. Ekonomika podpořená růstem poptávky a postupně i navýšením spotřeby postupně z pracovního trhu „vysávala“ čím dál více lidí. 

Jaká hledat řešení? První, po čem firmy volají, je dovoz levné pracovní síly. Volba padá na Ukrajince nebo Mongoly, premiér Babiš nedávno zmínil také Filipínce. Lepší je však hledat jiná řešení, i když nejsou vždy levná. Jedním zdrojem lidí je přezaměstnanost ve státním sektoru. Minulá vláda zvýšila počet zaměstnanců státu nejméně o 30 tisíc. Návrat do předchozích čísel by zajistil desítky tisíc uvolněných lidí, kteří by napětí na pracovním trhu snížili. 

Další významný potenciál představují u nás stále hluboce podprůměrně zaměstnaní rodiče malých dětí, obvykle matky. Panuje mýtus, že matky s malými dětmi do práce nechtějí. Mnoha rodinám ovšem kvůli absenci dostupných služeb nic jiného nezbývá. Jen málo zaměstnavatelů také nabízí dostatečně flexibilní zaměstnání, jež rodiny s malými dětmi potřebují. Přitom firmy, které se na zaměstnávání lidí poptávajících kratší a flexibilnější pracovní rozvrh soustřeďují, získávají velmi kvalitní a loajální zaměstnance. Cena je sice vyšší (něco stojí složitější organizace a trénink), výsledky ji ale vyváží. 

Spíš než v Asii mohou také firmy hledat chybějící pracovníky v jiných zemích EU. Klesající míry nezaměstnanosti jim to komplikují, nicméně jde o administrativně, logisticky i kulturně jednoduchou cestu. Také proto máme v Unii volný pohyb lidí. Občasný argument firem, že Bulhaři a Rumuni „došli“, dokládá hlavní mentální problém některých podnikatelů - mnozí mají pocit, že jim stát musí sehnat dostatek lidí, kteří za den práce budou požadovat nejvýše pár desítek eur. To je však stav, z něhož by se naše země měla snažit odejít a směřovat do skupiny bohatších států, kde se za práci platí víc. 

Dovézt a vrátit Ani řízené dovozy tisíců pracovníků z Ukrajiny nejsou proto dobrým řešením. Dosavadní zkušenosti ukazují, že takoví dělníci bývají v područí podivných pracovních agentur, firmy projevují nespokojenost a nabrané dělníky propouštějí. Pro ně to znamená nemalé trauma, ztrátu peněz, iluzí a někdy i cestu do „šedé zóny“. Také mentalita toho, že řízeně dovážíme pracovní sílu, kterou ve vhodné chvíli „vrátíme“, neodpovídá vyspělé a bohatnoucí zemi. 

Demografická situace v Česku ukazuje, že „pomoc zvenčí“ bude nutná. Je ale třeba rozlišit krátkodobý dovoz lidí k pásu od řízené migrace, jež umí vyrovnat demografický pokles. V takovém případě se jedná o přesídlení rodin a jejich rychlou integraci do naší společnosti, se kterou mohou zaměstnavatelé pomoci. Jde o zaměstnávání za stejných podmínek a perspektivu dlouhodobých kontraktů. Prostě přistoupení k těmto lidem jako k „lidem“, a ne k „pracovní síle“.