Premiér Babiš, tedy šéf hnutí, ke kterému se dnes hodí spíše přívlastek „levicové“, směřuje ke splnění snu politiků, kteří se označují obvykle za „pravicové“. Vyhlásil totiž, že hodlá zcela zásadním způsobem snížit daň z práce, tedy „vyřešit“ jeden z hlavních makro ekonomických problémů naší země. Nikoliv díky dani, ale díky vysokým odvodům z mezd (od zaměstnavatele i zaměstnance), jsme totiž zemí, s poměrně vysokou cenou práce (kterou platí zaměstnavatelé) a s nízkými mzdami (které si zaměstnanci nosí domů). To je pro ekonomiku a hlavně občany nemalý problém.
Je pravděpodobné, že pokud vláda návrh předloží a premiér zavelí, sněmovna ho schválí. Pokud ne jednou z koalicí, kterou premiér disponuje, tak právě hlasy „pravice“. Kdo by se také postavil proti možnosti, že lidé si odnesou při výplatě pár stovek navíc.
Důvod k oslavě ale není. Tento plán (dle odhadů Ministerstva financí) může stát státní kasu kolem 90 miliard korun. Ročně. I proto přispěchala ministryně financí s nástinem řešení „šetrnějšího“. V jehož rámci zřejmě někomu daně klesnou, jinému vzrostou. Pokud má ale změna udělat „radost voličům“, bude z toho značná „díra do rozpočtu“. Další. Bude tedy další změnou, kterou již dnes vláda a poslanci vládní koalice rozpočtu nadělili (nepočítám samozřejmě ty „jednorázové“, ty navýší dluh, ale rozpočet dále ovlivní jen málo) a zhorší tak dlouhodobě stav našeho rozpočtu, který navíc postihla velká rána spojená s probíhající krizí.
Pana premiéra to ale asi netrápí. Pokud by snížil daň od ledna, což je nejspíš jeho plán (neb si nelze nemyslet, že to s volbami na podzim příštího roku nesouvisí), již předem je krytý tím, že svým voličům avizoval, že rozpočet začne dávat „do pořádku“ až od roku 2022. Tedy poté, co mu na to voliči dají další vládní mandát.
Viditelně nižší letošní schodek, ke kterému se myslím vláda nakonec dobere (osobně tipuji spíše 400 než vládou plánovaných 500 miliard), bude jistě presentován jako úspěch vlády. A nižší schodek na další rok – vláda pustila do světa „balónek“ o deficitu 250 miliard (což je mnohem více než v krizovém roce 2009, navíc v situaci, kdy by se ekonomika měla vracet k růstu) - by byl z pohledu komunikace vlády další, tentokrát opravdu velký „úspěch“. Spousta lidí tomu uvěří. A s touto výší deficitu by šlo daň snížit opravdu citelně (a zbylo by mnoho peněz na mnoho dalších „dárků“).
Jde ale o to, co by bylo dál, neb nejen toto snížení daní, ale spousta dalších vládních rozhodnutí (na rozdíl od výdajů krizových, jednorázových), dopadne drtivě na rozpočet každý další rok. Nemyslím, že pan premiér plánuje, co s tím. Obvykle totiž „řeší“ jen věci, které jsou bezprostředně na stole. Nad atraktivním, ekonomicky smysluplným krokem, se dnes asi zamýšlí hodně lidí. Včetně těch, kteří mají zato, že pokud rozpočtu tak citelně pustíme žilou, musíme zároveň najít způsob, jak buďto navýšit příjmy, anebo provést citelné redukce na straně výdajů.
Cílená částka „změny“ (= snížení výdajů, zvýšení příjmů) se při aspoň trochu viditelném snížení daně z mezd a pokračování dosavadního kurzu vlády musí, podle mého hrubého odhadu, pohybovat velmi výrazně nad 100 miliardami korun (spoléhat na to, že snížení daně v této situaci nastartuje v ekonomicky rozpočtově relevantním rozsahu, by bylo více než odvážné).
Že to nebude snadné, naznačí jen letmý pohled do struktury rozpočtu. Na výdajové straně lze jistě teoreticky ušetřit jednotky, či třeba desítku miliard, na „provozních výdajích“ (hlavně redukcí počtu zaměstnanců státu). Nicméně vzhledem k tomu, že vláda zatím postupovala zcela opačně (počet lidí na státní výplatní listině narostl o desítky tisíc a rychle rostly i mzdy), nezní to jako nejpravděpodobnější scénář. Těžko lze spořit na investicích, a to nejen proto, že právě ty v této fázi potřebujeme. Navíc se musíme připravovat postupně na to, že během následujících let bude klesat příliv „unijních peněz“, kterými jejich velkou část platíme. A tyto peníze budeme muset nahrazovat „svými“. Hledat další úspory (třeba krácením peněz pro města a obce) lze, ale kolik lze takto „ušetřit“ si netroufám odhadnout, moc to asi nebude (navíc, vedou je také politici často spojení s vládou a žijí v nich voliči). Nesmíme ale hlavně zapomenout, že víc než 42% „neinvestičních výdajů“ rozpočtu tvoří penze a sociální dávky.
Zejména první část (penze tvoří zhruba čtyři pětiny z těchto 600 miliard) vláda výrazně navyšuje. Tyto výdaje navíc bude (i bez vůle vlády) postupně navyšovat zhoršující se demografická struktura země.
Takže, ve hře musí být podstatné zvýšení příjmů rozpočtu, a to v řádu mnoha desítek miliard, pokud o tuto sumu neplánuje vláda dlouhodobě navýšit roční schodky rozpočtů. Pro jednoduchost se podívejme na ty nejvýznamnější položky (které vynáší rozpočtu přes 100 miliard), vyloučíme přitom daň od fyzických osob (164 mld.), neb o její snížení se jedná, stejně jako odvody z mezd, na kterých stát loni vybral přes 550 miliard (neb ty jsou jen jinou formou daně pro fyzické osoby).
Pořadí (od nejvyšší, za rok 2019) je následovné: DPH (291 mld.), spotřební daně (158 mld.), příjmy z EU (126 mld. – které budou klesat) a daň pro právnické osoby (123 mld.). Další položky jsou o řád nižší (majetkové daně, či poplatky za odpady nedosahují ani 15 miliard). I bez využití kalkulačky je jasné, že získání mnoha desítek miliard „navíc“ nelze dosáhnout „mírným, evolučním“ zvýšením daní (snad s výjimkou DPH, což je daň, kterou vláda zatím spíše snižovala, ale zde by se dalo inkaso ve větší rozsahu navýšit). A těžko si lze představit, že zavedení nějaké „nové daně“, třeba bankovní (evergreen ČSSD), bude mít z hlediska výše problému zásadní vliv.
Mezi ekonomy populární myšlenka, že pokles daňové sazby se „zařídí“ snížením různých odečítatelných položek (či slev z daně), vypadá dobře jen na první pohled. Hlavní roli v těchto „položkách“ totiž hraje „sleva na poplatníka, manželku či dítě“, která fakticky vytváří progresivitu „daňové sazby“ (u nízkých příjmů, a hlavně poplatníků s dětmi, snižuje procentní sazbu daně na velmi nízkou hodnotu). Ta je zcela nutná pro motivaci lidí s nižšími příjmy k ekonomické aktivitě.
Takže, buďto je myšlenka na podstatné (a ekonomicky užitečné) snížení zdanění práce nedomyšleným plácnutím, a nebo bude vláda peníze na krytí tohoto výpadku příjmů hledat dominantně v růstu dluhu. A to podstatném. To s sebou nese „jistotu“ zvýšení daní v budoucnu.
Ne, že by neexistovala (v dnešné situaci bohužel nesnadná) cesta, jak snížení, této ekonomicky nejškodlivější daně, ekonomicky přijatelným a odpovědným způsobem provést. Ale vyžadovalo by to obrat o 180 stupňů ve většině „vládních agend“ a velmi vysokou kompetenci (bez zásahů u dnešní vlády skoro všudepřítomného populismu) při doladění systému tak, aby tato změna nenapáchala více škody než užitku. O tom více v příštím blogu.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
