Neochota poučit se z minulosti národa ohrožuje jeho bezpečnost, připomněl Miloš Nový ve Sněmovně
Vážené poslankyně, vážení poslanci,
dovolte, abych své krátké vystoupení na téma Bezpečnostní hrozby pro Českou republiku začal slavným výrokem amerického filozofa George Santayany: „Ten, kdo si nepamatuje svoji minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“
Jaká je naše minulost, jakým dějinným zkouškám, jakým dějinným peripetiím byl v minulosti vystaven lid této země?
V této sněmovně včera a dnes zaznělo mnoho připomenutí tragických událostí dvacátého století, jež významným způsobem negativně ovlivnily osudy mnoha generací. Nejčastěji byla uváděna následující data: 30. září 1938 spojené s Mnichovskou dohodou, 15. březen 1939 znamenající obsazení zbytku okleštěného Československa a konečně 21. srpen 1968 znamenající okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Dovolte, abych k těmto datům přidal ještě jednu událost, která předznamenala budoucí osudy naší země. Touto událostí byla prohraná bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
Jaké příčiny uvedených historických porážek bychom mohli nalézt v případě výše uvedených událostí? V případě bitvy na Bílé hoře to bylo selhání politické reprezentace představované českými stavy, jež ignorovala zájmy měšťanů a zájmy poddaných. Pouze někteří stavové byli ochotni se pro povstání plně obětovat. Nejednotnost stavovského vedení, ale také neochota se finančně podílet na vydržování nákladné žoldnéřské armády, a i jistá lehkomyslnost, byly základem budoucí porážky.
Za příčinu rozbití předválečného Československa, jež je spojeno s Mnichovskou dohodou 1938 a následným obsazením zbytku Československa 1939, bývá považována politika ustupování agresorovi, pro kterou se vžil název politika appeasementu. Politická reprezentace, která věřila, že uspokojení agresora jej odradí od jeho dobyvačných plánů, v lidských dějinách nikdy neuspěla. Ba právě naopak tato falešná iluze vedla v budoucnu k ještě vyšším ztrátám, a to jak lidským, tak materiálním. K této politice ustupování je v případě Mnichovské dohody nutné připojit i selhání uzavřených vojenských obranných závazků ze strany našich spojenců.
Konečně srpnová okupace z roku 1968 je charakterizována politikou poraženectví vládnoucích představitelů komunistické moci. Již podruhé ve 20. století byla tato země vydána okupantům bez boje.
Je patrné, že v případě výše uvedených událostí, jež hluboce zasáhly do osudů našich národů, šlo vždy o kombinaci selhání politické reprezentace, poraženectví, neochoty podílet se na financování obrany, přesvědčení, že to, co se děje v našem okolí není naší věcí, kolaborace části politické reprezentace s nepřítelem a také nedodržení spojeneckých závazků.
V souvislosti s výše uvedenými dějinnými událostmi je nutné o to více zdůraznit zázračný dějinný obrat po roce 1989. Naše země se nejenom zbavila sevření totalitního režimu a vydala se na cestu svobody a demokracie, ale také se v roce 1999 stala součástí největšího obranného společenství na světě, kterým je Severoatlantická aliance.
Dovolte mi, abych zde ocitoval část projevu Václava Havla při podpisu protokolu o vstupu ČR do NATO: - „…Bezpečnost našeho státu je konečně pevně a dobře zaručena, neboť se stává nedílnou součástí bezpečnosti celého euroamerického světa. Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi a zároveň vyjadřuje naše odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě.“ Konec citace.
K 50. výročí existence NATO v témže roce Václav Havel dodává: „Členství v NATO nechápu jako pouhou ochranu bezpečnosti vlastního státu zaplacenou nutnou povinností tu a tam případně pomoci i jinému státu - být tedy připraven chránit ho tak říkajíc na oplátku za to, že on je připraven chránit nás. Není to tedy pro mne pouhý obchod či tržní vztah, ale je to projev určitého ducha. Ducha lásky ke svobodě, ducha solidarity, ducha vůle společně bránit společné kulturní bohatství, ducha spojenectví nikoli účelového, ale - smím-li se tak vyjádřit - mravního.“ Konec citace.
Dnešní projev jsem začal citací George Sanatayany o nutnosti znalosti a poučení se z vlastní historie. Zakončím jej jeho parafrází.
Ti z politiků, kteří neznají tragickou minulost svého národa nebo kteří tuto minulost z nejrůznějších důvodů ignorují, představují pro svoji zemi značné bezpečnostní riziko.
Děkuji Vám za pozornost.