Podle TOP 09 se v nadcházejících volbách nehraje o nic menšího než o zachování systému parlamentní demokracie. Současně musí rozptylovat podezření, že je to od ní účelový pokus, jak ze sněmovních voleb udělat třetí kolo prezidentské volby. Testujeme proto, zda i Karel Schwarzenberg není při popisu českých poměrů příliš zemanocentrický. Zamini na cestě do Bubenče Bývalý ministr hned zkraje živě souhlasí s nadhozenou tezí, že jsme se v české moderní historii opět dostali na konec jedné dvacetileté periody. Vývoj odstartovaný monstrrazií na Úřadu vlády a oktrojem Rusnokova kabinetu bez důvěry sněmovny charakterizuje jako kombinaci dvou jevů: jednak si prý policie a státní zástupci přehnaně kompenzují svou dlouholetou nečinnost („Vodit paní, tehdy ještě Nagyovou, v okovech? Ona není Kajínek, s odpuštěním!“), což prý ale vykvasí. Jednak – a tady se Schwarzenbergův výraz zachmuří – si lidé přestávají vážit svobody: „Očividně nás demokracie a podobné věci po dvaceti letech poněkud omrzely.“
Schwarzenberg ví, že se od něho očekávají historické příměry, a tak je sype: „V těchto dnech často myslím na ten strašný okamžik za takzvané druhé republiky, ani ne měsíc po Mnichovu, rok po smrti TGM, byl najednou celý jeho odkaz zavržen, Karel Čapek ostrakizován. Hodnoty první republiky najednou neexistovalyamy jsme nadšeně přijali úplně jiný systém.“
O chvíli později zase dnešní poměry šéfovi TOP 09 připomínají dobu předúnorovou („Četli jste od Škvoreckého Konec nylonového věku? Těm se taky všechno zdá ještě v pořádku, ačkoliv ve skutečnosti se jeviště změnilo a už se uváděla jiná hra.“), dojde i na nástup normalizace: „A řekněme v letech 69, 70 jsme se taky nechovali mnohem statečněji.“ Ne že by Karel Schwarzenberg srovnával absolutně, uvědomuje si samozřejmě i rozdíly – členství v NATO a v EU, „plány pro výstavbu v Jáchymově jsem také ještě neviděl“ –, ale jde prý o vzorce lidského chování: „Ano, největší obavy mám z našeho vlastního chování, z té předposranosti.“ Sem politik řadí i zvěsti z nitra České televize, že se tam poupravovalo zpravodajství ve prospěch Hradu: „Ti k tomu byli vychováváni. Po dlouhá léta.“
Pokud Rusnokova vláda vznikla proti ústavním zvyklostem, přijde bývalému ministru zahraničí správné, že všichni jeho spolupracovníci z ministerstva včetně náměstků dál zůstávají na svých postech? Nedělají tím stafáž agresorům? Schwarzenbergova slova opět dávají vzpomenout na normalizaci, tentokrát bezděčně: „Od nikoho jsem nevyžadoval, aby složil funkci. Naopak, jsem spíše vděčný, když aspoň někdo, kdo věci rozumí, tam zůstane.“ Je ovšem otázka, jak tam ti lidé dlouho vydrží, když „nikdo neví, kdo dnes na zamini rozhoduje personální otázky. Zdá se, že odpovědi se tvoří mimo barák. Ne, ne na Hradčanském náměstí, dále (myšlena pražská Bubeneč, kde sídlí velvyslanectví Ruska – pozn. red.).“
Po půl roce Zemanova prezidentství se Schwarzenbergovi málem stýská i po jeho dávném nepříteli Klausovi: „S Václavem Klausem jsem měl, jak známo, spory a on mě opravdu osobně neměl rád. Nicméně mu přiznávám, že on přece jen zacházel pečlivěji s ústavou. Ne že by se také někdy nesnažil ji šponovat, ale to nebylo tak očividné a bezostyšné jako u Zemana.“
Vítek Bárta měl méně peněz
Obrana dosavadního pořádku se promítá i do úvah o možných koaličních partnerech. Hlavními kritérii jsou prý hospodářská politika („jestli ty partaje směřují k dirigismu, nebo ne“), důraz na lidská práva v zahraniční politice, a především ochota čelit posunu k autoritativnímu systému. U ČSSD všechno záleží na tom, jestli se podřídí, nebo nepodřídí Hradu. „Pamatuji slučovací sjezd sociální demokracie s komunisty v roce 48. Dnes se zdá, že bude sloučena s mnohem slabší SPOZ.“ V případě, že by se ČSSD řídila pokyny z Hradu nebo od pana Nejedlého, „tak ji bohužel nemůžu brát coby koaličního partnera vážně“.
Zařadit do tohoto rastru nová uskupení, jakými jsou ANO Andreje Babiše nebo Úsvit Tomia Okamury, je pro Schwarzenberga těžké, ale i jejich vzestup bere za indicii, že u nás po dvaceti letech cosi končí. „Lidem se dnes nenabízí ideová základna, takže ten, kdo do toho investuje víc peněz a je jako osobnost pozoruhodný, je pro ně atraktivní.“ Rozdíl mezi ANO a projektem Věcí veřejných před třemi lety vidí především v částce, kterou je impresário schopen uvolnit pro volební účely: „Vítek Bárta měl méně peněz. Pan Babiš do toho strká ohromné prachy.“ Pro voliče, kteří od bývalých koaličních stran utíkají k Babišovi, má sice jisté pochopení – „slibovali jsme změnu, a asi ta změna nebyla tak velká“ –, ale i varování: „Já nikomu v ničem nemůžu bránit, lidi jsou svobodní. Ale když takto budou hlasovat, tak ať se potom nediví výsledkům.“ Vyznívá to málem jako rekviem za polistopadovou érou.
Lidové noviny, 7. 10. 2013, rubrika: Domov, str. 3
