KOMENTÁŘ / V posledních dvou letech patří v České republice mezi nejvíce diskutovaná témata v oblasti praktické hospodářské politiky problematika pádivé inflace spojené s energetickou krizí, rozvrácené veřejné finance a pokles reálných mezd.
Růst cenové hladiny, odstartovaný nejprve koronavirovou epidemií a posléze akcelerovaný válečným konfliktem na Ukrajině, dosáhl dvouciferných hodnot připomínajících počátek transformace české ekonomiky v první polovině devadesátých let. Rekordní deficity veřejných financí jsou spojeny s nezodpovědnou rozpočtovou politikou předchozí vlády, která pod záminkou covidové pomoci rozvolnila do té doby přísná pravidla rozpočtové odpovědnosti a zadlužila ekonomiku v řádech sta miliard korun ročně. Pokles reálných mezd je výsledkem nezvládnuté inflace, jejíž tempo vysoce přesáhlo růst nominálních mezd.
V případě inflace opozice za optimální řešení považovala zavedení cenových stropů, snížení nebo zrušení daně z přidané hodnoty a spotřebních daní, odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje a masivní plošné navyšování platů ve veřejném sektoru a starobních důchodů. Deficity veřejných financí opozice odmítla řešit pomocí ozdravného konsolidačního balíčku se zdůvodněním, že úroveň poměru veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu je zatím nízká, takže potřebná fiskální konsolidace není zapotřebí. Růst reálných mezd by dle opozice měl být řešen dalším zadlužováním státu. Je patrné, že navrhovaná opoziční řešení by ve svém souhrnu nejen neřešila současnou nepříznivou hospodářskou situaci, ale naopak ještě více by ji do budoucna prohloubila.
Při řešení inflace a rozpočtových deficitů se v praktické hospodářské politice vlády a centrální banky většinou soustředí na nástroje tlumící růst agregátní poptávky, tedy na uplatňování nástrojů restriktivní fiskální a monetární politiky. Pokles vládních výdajů a růst úrokových sazeb sice vedou v krátkém období ke snížení rozpočtových deficitů a inflace, ale cenou, kterou je nutné zaplatit, je současné snížení reálného produktu, reálných mezd a následný růst nezaměstnanosti. Je patrné, že optimální hospodářská politika tedy spočívá v opatřeních nejen na poptávkové straně ekonomiky, ale také současně v intenzivním působení na nabídkovou stranu ekonomiky. Samotný růst agregátní nabídky nejenom snižuje cenovou hladinu, ale zároveň vede k růstu reálného produktu, reálných mezd a k poklesu nezaměstnanosti. Solidní ekonomický růst je tedy schopen vyřešit současně všechny tři vážné problémy české ekonomiky, a to inflaci, posílení příjmové strany veřejných financí a růst reálných mezd spojený s životní úrovní obyvatel.
Zatímco krátkodobý hospodářský růst je spojen s efektivním využitím stávajících výrobních kapacit, dlouhodobý ekonomický růst je podmíněn růstem lidských, přírodních a kapitálových zdrojů v kombinaci s rostoucí úrovní technologických změn a inovací. A právě na tyto faktory hospodářského růstu je zaměřen program TOP 09 pod názvem „Česko musí zrychlit“, který je cílen na nastartování investic a rozvoj firem, snížení byrokracie, efektivní čerpání peněz z EU, digitalizaci a tvorbu pracovního trhu pro 21. století. Uvedený hospodářský program je návodem, jak v případě české ekonomiky znovu obnovit proces dohánění hospodářsky nejvyspělejších států Evropské unie.
Forum24, Miloš Nový
